1
Z pohádky do pohádky aneb ARH 2012
Příspěvek od
koyamas family
,
07 prosinec 2013
·
2 433 Zobrazení
reportáž
Za sedmero lesy, šesti mlýny, pěti řekami, čtyřmi vrchy, třemi potoky, dvěma pahorky a jednou mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, se rozlévají vody většinou brčálově zelené nádrže, jež se zove podle louskání hrachů. Když ještě brčálově zelené nejsou, slétají se k nim kačeři z celého království a mnohdy i království okolních, aby tu prožili nevšední víkend.
Nejinak tomu bylo také u družiny reků z bájného kraje Geowěstů. Družina různorodá čítala pět jedinců mužského pohlaví. Konkrétně v pozici náčelníka a vozky nastoupil Husky-CZ. K němu se připojili: ten, co nejen kopce přeskakuje – klonx a ten, co hubu nezavře, tedy má maličkost. Tuto tradiční skupinku pak doplnili dva nováčci od žandarmerie: Torr111 a VencaZip.
Celé putování v pohádkovém světě začalo nočním dobrodružstvím s názvem Ďábelský mariáš. Na úvod naší družinu čekalo luštění z večerníčkových lístků a znělek. Přestože jsem podstoupil speciální výcvikový tábor pod vedením svého syna, spadla mi při zběsilém tempu úryvků znělek večerníčků v prvních dvou sekvencích brada. Naštěstí se pohádkové bytosti slitovaly a v dalších sekvencích byly ukázky o poznání delší. Naše vycvičená družina dala vše dohromady a v pekle se s vyluštěným heslem objevila jako druhá.
Získala souřadnice, kam Lucifer ukryl hrací listy, a vyrazila. Jenže jsme udělali chybu a zůstali pospolu, takže nám obcházení, obíhání, šplhání, brodění, plování a všeliké jiné hýbání za ziskem karet trvalo celkem dlouho. Až ke konci jsme naznali, že by bylo záhodno se rozdělit, a tak klonx, Venca a Husky putovali pro nejvzdálenější, já běžel k Ostrohu sirén pro další a Torr rozrážel vlny Hracholuské nádrže pro poslední kartu na hastrmanově voru.
Z Ďábelského mariáše jsme měli obavy. Nakonec jsme ale ve svém středu objevili znalce, když se Torr jen tak mezi řečí přiznal, že hrával ligu. S Ďáblovými obrázky tedy zasedl oproti pánovi pekel on. Ukázalo se však, že hlavní pekelník umí hrát jen jakousi pekelnou, pexesu podobnou přebíjenou. Tu jsme se také dověděli, že jsme do své mošny přihodili další z taktických chyb. Přinesli jsme si do hry zbytečné absolutní množství osmi hracích listů, když pravidla hry v pekelné karty byla zákeřně uvedená na druhé straně mapy míst, kde se karty nalézaly. Vrchní pekelník tak jen lacině zdržoval otálením s předáním pohádkového dukátu. (Až doma jsme potom zjistili, že foto spolu s pekelníky by nám přineslo další užitečný půlcent bodů.) Na základnu jsme dorazili přesně na konci prvního tuctu účastníků se ztrátou 34 minut na nejrychlejší.
Druhý den ráno jsme museli vytvořit dopravní prostředek do říše pohádek. Kouzelný plášť. Jedna z mála chvil, kdy jsme se v tento den rozdělili, bylo shánění knoflíků. Dřevěný a kamenný dostali za úkol sehnat Husky, Torr a Venca, my s klonxem jsme vyrazili utrhnout z dubu knoflíkovníku knoflík keramický. Když jsem ten správný dub konečně objevil, už byl obsypán kačery jako med vosami. Viseli na stromě jako tlupa šílených opic a přitom dost knoflíků bylo v dosahu i ze země. Jeden takový jsem uviděl a okamžitě k němu vyrazil. Když už se zdálo, že bude v mé moci, odkudsi se objevila jiná ruka, která se rozhodla mi knoflík uzmout. Na nic jsem nečekal, zvýšil rychlost pohybu ruky ke knoflíku na maximum a útok vtírající se ruky odrazil.
Když jsme s knoflíkem dorazili, ostatní už stříhali podle kvalitního střihu jako z Burdy černý plášť. Ještě přišít knoflíky, zapnout do pláště alespoň tři jedince z říše lidí a ocitáme se zcela v říši pohádek. Ihned usedáme do povozu, Husky bere do ruky opratě a už žene svých osmdesát koní do pohádky s názvem „Chyťte ptáčky“. Na místo jsme dorazili ještě s jinou družinou, ta se však po nějaké době ztratila někde v lese. Zřejmě použila původní souřadnice, nikoliv ty opravené, které byly v obálce též k dispozici. Brzy nalézáme malý lesík a na jednom ze stromů i prvního ptáčka, který má pod sebou obruč. Je nám jasné, že potřebujeme obruče dostat dolů a z Honzovy mošny, kterou jsme získali při vstupu do pohádkové říše, vyndáváme něco lehkého – provaz a něco těžkého – kovovou matku. Nějak se nám ale nedaří obruč trefit. Mezitím nalézáme i zbylé tři ptáčky, ale k výsledku v podobě k zemi přitáhnuté obruče jsme se ještě nedopracovali. Nakonec Torr nachází pravděpodobně Guliverovu hůl a její pomocí si všechny čtyři obruče přitahujeme. Ptáčci zaštěbetají a zacvrlikají čísla, která nás dovedou k hradu, koruně a pokladu. Do návštěvní knihy se zapisujeme jako první. Skvělý začátek.
Nyní jedeme navštívit Budulínka. Chaloupku (v tomhle případě pařezovou), s ukecanou babkou a na slovo skoupým dědkem, hledáme velmi dlouho. Začínají se množit názory, že mnou nadiktované souřadnice jsou vadné. Vracím se tedy do auta obhlédnout papír s koordináty a než se opět vrátím k hledání, chaloupka (krabička) je na světě. Čísla, která na nás chrlí z uvnitř uschované knížečky babka a v menším množství i dědek, nám ovšem nedávají mnoho smyslu. Jako pravděpodobně jediný rek z této družiny alespoň se vydávající za běžce tedy vyrážím ke čtyři sta metrů vzdálené nápovědě. Proderu se houštím, trním a kopřivami a po mém návratu jsou souřadnice místa, kde máme hledat liščí stopy, jasné. Obě stopy (přední i zadní) objevujeme celkem rychle, ale nějak se nemůžeme dopátrat k číslům, které by nám napověděly, kam stopovat lišku dál. Husky sice navrhuje, abychom počítali s drápy na jednotlivých stopách, ale nějak nedokážeme přijít na to, jak přesně by ty počty měly vypadat. Když pak ještě vytáhneme keramické stopy ze země, zjišťujeme, že každá má jinak dlouhou špejli, kterou je v zemi zapíchnutá. V tornách jsme s sebou měli mít také pravítko, takže není složité usoudit, že délka jednotlivých špejlí nás může dovést k dalším stopám. Jenže stopujeme lišku nikoliv jitrnici, tudíž na námi vypočítaném místě hledáme marně. Vyrážíme tedy zbrutit finálku. Koordinátům chybí pouze předposlední čísla, takže je potřeba prohledat „pouze“ čtverec o stranách cca 100 metrů. Na místě už hledá Biobrambora, tedy vlastně Romantic29 z družiny Biobrambor. Nevidím to moc nadějně, ale on se nám snaží vlít trochu energie do žil hláškou, že jde jen o 100 souřadnic a že v šesti lidech bychom mohli být úspěšní. Jako námět na sci-fi dobrý, ale tohle téma bylo na ARH na pořadu loni. Nicméně vytrvalým brouzdáním lesem Romantic nakonec objevuje další stopu a my k ní přidáváme i tu druhou. Jenže, co s nimi. Nezbývá než požádat reportérky o nápovědu. Z té nakonec vyplývá, že měl Husky pravdu, jen ještě chtělo dodat, že se drápy označuje binární kód. Pak už stačí jen stopy otočit na Romantica a míříme k finále. Dnes druhý a také poslední zápis do čistého logbooku.
Dostáváme ještě doporučení vyrazit za dědem Vševědem a jeho zlatými vlasy a loučíme se. Husky práskne do koní a za chvíli už hledáme vlasy děda Vševěda. Tedy vlastně nejdřív hledáme návod, jak je luštit. Jenže na prvním zastavení nacházíme pouze korále, nikoliv však návod. Voláme na základnu moBellovým přístrojem a po vysvětlení situace, dostáváme nápovědu, kterou bychom měli najít na první stage. Spolu s dvojicí z (jak se později dovídáme) vítězného týmu, pokračujeme ke stromku, na kterém visí vlasy děda Vševěda. Jsem podruhé vyslán jako „maratónský běžec“ pro nápovědu. Tentokrát je od nás více než 600 metrů. Rozhoduji se neběžet krkolomně skrz les. Běžím po cestách a zhruba patnáct set metrů mám za sebou během sedmi či osmi minut. Posílám éterem zprávu, jak vyluštit zauzlíkované vlasy děda Vševěda (jak jinak než binární kód, že?) a jen slyším, jak ostatní z naší družiny žasnou nad suverenitou našich momentálních souputníků. Ještě ani pořádně nestihnu vyrazit na cestu zpátky a druzi z GeoWestu už mě směřují k povozu s tím, že misi již dokončili.
Bylo na čase. Zbývá nám nějakých dvacet minut do zahájení Výcvikového tábora. Zpěnění koně zaržají, vztyčí se na zadní a než se nadějeme, jsme ve městě po stříbru zvaném a za chvíli i na základně v Butově. Odbudeme pár bonusů a začínáme se stanovištěm Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. První si Venca zahraje na Dlouhého. Bosému mu to na chůdách obalených klouzající hmotou moc nejde. Obzvláště proto, že má směřovat do vody stále dál od břehu a podle toho, jak moc chůdy zanoří do vody, získáme body. Nakonec nějaké ty body vybojuje. Nikdo z nás není tak tlustý, aby mohl zahrát Širokého. Takže se do jedné nohavice kalhot nasoukám já a do druhé Husky. Stejně tak do obří košile. Organizátoři nám svážou nohy a po nás chtějí přenést za dvě minuty co nejvíce rumu z kyblíku do připravené lahve o deset metrů dál. Asi už těm organizátorům taky přeskočilo, protože ta špinavá voda, ve které ještě plave drobný plankton (či kýhovíra co?) není a určitě ani nikdy nebyla rumem. A to ani tuzemským, ani karibským. Nicméně i tak nebo možná právě proto si uděláme skákáním z nohou betonové sloupky a skoro si huby rozbijeme, abychom organizátorům toho „rumu“ dopřáli co nejvíc. Teď mě tak napadá, že jsme měli chtít, aby ho před námi vypili. Poslední zkouškou tohoto stanoviště je pak hra na Bystrozrakého. Bystrohled dostává do ruky Torr a má nám popisovat dvojice pohádkových postaviček, které v něm vidí, aniž by prozradil jejich jména. My zbylí pak tyto dvojice hádáme. Všechny jdou dobře, dokonce i na Ťuka a Bzuka si vzpomeneme, jen dvojici chlupatých potvor nějak nemůžeme uhodnout. Přitom ty vopice vidím před sebou. Slyším: „Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí…“ a potom přesně vidím ony opice v námořnických čapkách. Jedna se jmenuje Hop a druhá…… Po nějaké době a vyzkoušení Hipů a Hapů ze sebe nakonec vydoluju jméno Hup. Jednomu uvázne v hlavě takových kravin, ale když si na jednu z nich potřebuje vzpomenout, nejde to a nakonec ho zachrání náhodný pokus naslepo.
Na dalším stanovišti musíme pomoct strýčkovi Skrblíkovi. Máme vytřídit pravé dukáty od těch falešných a rozdělit ty pravé na jednotlivé hromádky podle jejich hodnoty. Proč to máme dělat poslepu, nám není moc jasné. Nicméně se do toho ve třech pouštíme. Jenže se moc soustředíme na vytřídění podle hodnoty mincí, ale neoddělujeme vadné od pravých. Nakonec za tento úkol získáváme velmi málo bodů. Jak jsem říkal, celé jsme to moc nepochopili. Druhým Skrblíkovým úkolem je z hlubin Hracholuské přehrady získat obrovské číslo sumy Skrblíkova majetku. Jenže ten, který se pro čísla potápí, musí ostatním na břehu tuhle informaci předat beze slov. Nejmladší z nás, VencaZip, se bez okolků hlásí k misi, u které je nutné se namočit. Jako už několikrát předtím a jako ještě několikrát potom. Kromě jednoho čísla se mu povede nám správně odsignalizovat všechny.
Na třetím stanovišti na sebe oblékáme rytířskou zbroj. Nejprve Husky poslepu zlikviduje duralovým mečem všechny dračí hlavy (připlést se k němu trochu blíž by znamenalo i likvidaci hlavy lidské – holt Kelt se nezapře) a potom další tři z nás usedají na oře… ehm na oře, vlastně na kolo s koňskou hlavou… ehm na kolo, je to taková stará plečka. První usedá na tohoto bujného oře klonx, jediný skutečný cyklista v našem středu. Bere do ruky dřevec a nabírá na něj tři kruhy ze čtyř. Jako druhý přichází na řadu VencaZip. Když i on udělá tři kousky, stáhne se mi hrdlo. Nikdy jsem nebyl dobrým cyklistou, a když se k tomu přiřadí, jaké ono kolo je, že mám na hlavě plechovou přilbici, na rukou drátěné rukavice a na sobě jakési pončo, které tíží jako olověná vesta k rentgenu, obávám se, že výsledek nebude valný. Teď si ještě vzít do ruky dřevec a napíchnout ty slaměné kroužky o chaboučkém průměru. Naštěstí se mi nějakou náhodou podaří na dřevec také navléct tři kroužky a tak náš průměr nezhorším.
Poslední stanoviště začínám já s Huskym. Naším úkolem je vybrat z ošatky, kde je namíchaná čočka a fazole, co nejvíce fazolí. Aby to však nebylo jednoduché, je nutno k tomuto účelu použít jídelní hůlky. Po tomto úkolu vím jedno: v Asii bych zemřel hlady. Zatímco Husky zacházel s hůlkami jako rodilý Číňan (chvilku jsem si ho i prohlížel, jak moc má šikmé oči), mně to šlo jako psovi pastva… a možná ještě hůř. Na každých pět Huskyho fazolí, já totiž zvládl svou jednu uprděnou fazolku. Celkově jsme přeházeli přesně 42 fazolí, takže si snadno můžete z předchozího vzorce spočítat, kolik jich patří na mé konto. Klonx, Torr a za odměnu i Husky se potom prošli po lávce, přičemž se museli vyhnout pytlům, které by je z této lávky mohly srazit dolů. Nejtěžší úkol opět připadl na VencuZipa, který postupně vystoupal na osmero přepravek od kolalokovy limonády, což je z mého hlediska vynikající výkon.
To, že se v Geowestu najde i osoba, která pod sebe naskládala přepravek všech deset, už jde úplně mimo mé chápání.
Když jsme měli za sebou Výcvikový tábor, vyrazili jsme už „jen“ na základně bližší mise. První z nich nesla název Vodníkovy dušičky. Tu zvládl sám Venca. Stačilo jen doplavat k vodníkovi a nakouknout mu do hrníčků. V jednom z nich pak našel potřebný kód mise. Klonx mezitím převesloval přehradu, aby získal na souřadnicích, které jsme vyměnili s pohádkovým dědečkem za buchtu, stopadesátibodový bonus.
Pokračování na nás čekalo u Ptáka Ohniváka. Jablůňku nachází kluci rychle. Naštěstí. Protože mě táhne navigace ouplně jinam, nicméně také na místo, kde stojí zajímavý strom. Můžeme tedy pokračovat k Ohnivákovu peru. Tam sedí skupinka lidí, vypadají, jakoby jim byla zima a choulili se u ohně a k brku nás nechtějí pustit. Takže musíme vystát frontu. Inu někdo o ty zlaté trenky soutěží. Když se k ohnivému peru dostaneme, začneme luštit jeho ligotání a blikání. Jenže stále vycházejí docela nesmyslné údaje. Když nakonec přijdu na to, že je nutno luštit od hrotu brka nikoliv od vrcholu pera, jsem tak rozjařen, že své koordináty ani nepřekontroluji a ženu naší družinu bezhlavě za sebou. Nejsa ovšem trénován jako bezhlavý rytíř, dotáhnu skupinu na špatné místo. Po chvíli hledání to je více než jasné a jsme nuceni se vrátit zpátky k peru. Mezitím se poprvé pořádně rozprší. Schováme pero pod převis, aby mu nenapršelo do baterií, a brzy svou chybu objevuji. Jedno jediné číslo a byli jsme o 100 metrů jinde, než jsme chtěli a měli být. Pak už je snadné Ptáka Ohniváka osvobodit.
Ze světa ptáka Ohniváka se přesuneme do světa liliputů a nastoupíme na Guliverovu cestu. Brzy objevujeme jeho vězení a položením Kolumbova vejce do kašny záhy odvodíme i správný směr a vzdálenost místa, kde se má nacházet Liliputov. Jenže jsme zapomněli, že jde o vejce Kolumbovo a to, jak známo, se staví na špičku. Místo v Liliputově tak končíme ve Špatenkově a ten nema(i)lý krpál, který se loni běhal ve výcvikovém táboře, si musíme dát ještě jednou. V Liliputově obíháme jednotlivé domky a kromě luštění ze slunečních hodin pomocí pohádkového dukátu, které bravurně zvládli hlavně klonx s Huskym, usuzujeme z umístění jednotlivých domů, že Liliputánci disponují nejspíš kromě malých postav také kamzičími kopýtky. Opouštíme Liliputov a míříme za mapou, která nás dovede ke člunu, jímž uprchl Guliver ze svého vězení. Netrvá dlouho a ona mapa umožní klonxovi, člun nalézt.
Jsme blízko misi Tanec víl, ale nakonec jsem přehlasován a vydáváme se hledat Sůl nad zlato. Když vidím bodové ohodnocení, tohoto úkolu, obávám se, že jsme si ukrojili příliš velký krajíc a že zůstane neosolený. Počasí nám navíc tuto cestu neusnadní. Rozprší se tak, že jsme během pár vteřin durch. Prší nejen seshora, ale také z boku a snad i zespoda. Připadám si tak trochu jako ve filmu o Forrestu Gumpovi. Na první zastávce celkem snadno vážíme vzácné soli. I na druhé zastávce až na drobný zádrhel zjistíme objemy vzácných kovů. Doufáme, že vypočtené souřadnice jsou správné. Přeci jen, vzhledem k tomu, že jsme vážili i objem měřili vodou, vytrvalý déšť mohl výsledky snadno znehodnotit. Už zdálky ovšem poznáváme, že jdeme správně. Na vypočtených souřadnicích už se trápí tři týmy s výpočtem hustoty. Jak vypočíst hustotu je celkem jasné… tedy alespoň teoreticky. Prakticky je to s nádobkami rozdělenými na jakési dílky dost náročný úkol. Nakonec se dohodneme a vyrážíme na jakési spíše pofiderní souřadnice s tím, že ten les prostě v tom množství lidí pročešeme. Kešku nakonec nalézá tým RuM, který jediný použil k výpočtu na cejchované nádobě také neexistující desetinná čísla. Bravurní kousek, díky kterému i my získáváme 300 bodů. Dneska večer si asi nesedneme, protože těch klik, co nám budou koukat ze zadních částí, bude opravdu nepočítaně.
Teď už zbývá tak akorát čas na luštění celodenní hádanky Děda Vševěda a pro získání několika odpovědí na SMSkové bonusy. Času je dost, takže vyluštit šifru a dopracovat se k Vševědově hádance nám nečiní větší problém. Na hádanku: „I v mém těle zvuky zní, hlásám zprávy poslední,“ nás napadá jediná kloudná odpověď. Buben. Jenže to není tak úplně jednoznačné, takže se rozhoduji zavolat do světa lidí. Dlouho předlouho Bellův přístroj vyzvání, a když už chci zavěsit, ozve se na druhé straně volaný hlas. Ptám se, jaká by mohla být odpověď na tuto otázku a po krátkém odmlčení hlas z říše lidí navrhuje zvon. To by mohlo být to správné slovo. Zvon má tělo a srdce. V jeho těle určitě zvuky znějí. Zvonec, pohádky konec. A nakonec umíráček hlásá poslední cestu. Postupně všechny přesvědčím o správnosti hlasu z říše lidí a do karty píšeme slovo „zvon“. Jenže jsme, bohužel, zůstali lhostejní k zašifrovaným slovům (později se dovídáme, že nápovědám), uvedeným na kartách u jednotlivých misí, které jsme používali k rozluštění šifry. Vyluštit ony nápovědy (Praha 7, brzda, kůže, hrad), asi určitě, bychom namísto zvonu zvolili buben. Ba co víc, vždyť by stačilo, aby se spojení do říše lidí nezdařilo. Sakra, proč jen jsou ta spojení mezi světy tak spolehlivá? Trestem za mou troufalost je namísto zisku tří set bodů, ztráta jednoho sta z našeho konta. Těchto čtyři sta chybějících bodů nás nakonec odsunuje z dvanácté na šestnáctou pozici. Vinu za tuhle mou fatální chybu, musím vyhnat z hlavy nějakým tím gramem etanolu. Nakonec ale získáváme druhé místo v našem krajském přeboru a s touto ambicí jsem k Hracholuské přehradě odjížděl. A hlavně opět jsem si po roce užil hledání, luštění a plnění krásných úkolů v pěkné přírodě a dobré partě. Takže musím být spokojen.
Loni jsa trochu zklamán, jsem raději nic nepsal. Letos musím znovu prohlásit pořadatele za nadpřirozené bytosti. Ostatně, kdo jiný by nás dokázal s takovou bravurou provést pohádkovou říší než právě pohádkové bytosti. Smekám před vámi všemi klobouk a než rozepnu tři knoflíky kouzelného pláště, abych se ocitl zpátky před monitorem počítače ve světě lidí, chtěl bych vám ještě ze srdce poděkovat. Díky Vám všem nastotisíckrát, že jste této pohádce vdechli život.
Nejinak tomu bylo také u družiny reků z bájného kraje Geowěstů. Družina různorodá čítala pět jedinců mužského pohlaví. Konkrétně v pozici náčelníka a vozky nastoupil Husky-CZ. K němu se připojili: ten, co nejen kopce přeskakuje – klonx a ten, co hubu nezavře, tedy má maličkost. Tuto tradiční skupinku pak doplnili dva nováčci od žandarmerie: Torr111 a VencaZip.
Celé putování v pohádkovém světě začalo nočním dobrodružstvím s názvem Ďábelský mariáš. Na úvod naší družinu čekalo luštění z večerníčkových lístků a znělek. Přestože jsem podstoupil speciální výcvikový tábor pod vedením svého syna, spadla mi při zběsilém tempu úryvků znělek večerníčků v prvních dvou sekvencích brada. Naštěstí se pohádkové bytosti slitovaly a v dalších sekvencích byly ukázky o poznání delší. Naše vycvičená družina dala vše dohromady a v pekle se s vyluštěným heslem objevila jako druhá.
Získala souřadnice, kam Lucifer ukryl hrací listy, a vyrazila. Jenže jsme udělali chybu a zůstali pospolu, takže nám obcházení, obíhání, šplhání, brodění, plování a všeliké jiné hýbání za ziskem karet trvalo celkem dlouho. Až ke konci jsme naznali, že by bylo záhodno se rozdělit, a tak klonx, Venca a Husky putovali pro nejvzdálenější, já běžel k Ostrohu sirén pro další a Torr rozrážel vlny Hracholuské nádrže pro poslední kartu na hastrmanově voru.
Z Ďábelského mariáše jsme měli obavy. Nakonec jsme ale ve svém středu objevili znalce, když se Torr jen tak mezi řečí přiznal, že hrával ligu. S Ďáblovými obrázky tedy zasedl oproti pánovi pekel on. Ukázalo se však, že hlavní pekelník umí hrát jen jakousi pekelnou, pexesu podobnou přebíjenou. Tu jsme se také dověděli, že jsme do své mošny přihodili další z taktických chyb. Přinesli jsme si do hry zbytečné absolutní množství osmi hracích listů, když pravidla hry v pekelné karty byla zákeřně uvedená na druhé straně mapy míst, kde se karty nalézaly. Vrchní pekelník tak jen lacině zdržoval otálením s předáním pohádkového dukátu. (Až doma jsme potom zjistili, že foto spolu s pekelníky by nám přineslo další užitečný půlcent bodů.) Na základnu jsme dorazili přesně na konci prvního tuctu účastníků se ztrátou 34 minut na nejrychlejší.
Druhý den ráno jsme museli vytvořit dopravní prostředek do říše pohádek. Kouzelný plášť. Jedna z mála chvil, kdy jsme se v tento den rozdělili, bylo shánění knoflíků. Dřevěný a kamenný dostali za úkol sehnat Husky, Torr a Venca, my s klonxem jsme vyrazili utrhnout z dubu knoflíkovníku knoflík keramický. Když jsem ten správný dub konečně objevil, už byl obsypán kačery jako med vosami. Viseli na stromě jako tlupa šílených opic a přitom dost knoflíků bylo v dosahu i ze země. Jeden takový jsem uviděl a okamžitě k němu vyrazil. Když už se zdálo, že bude v mé moci, odkudsi se objevila jiná ruka, která se rozhodla mi knoflík uzmout. Na nic jsem nečekal, zvýšil rychlost pohybu ruky ke knoflíku na maximum a útok vtírající se ruky odrazil.
Když jsme s knoflíkem dorazili, ostatní už stříhali podle kvalitního střihu jako z Burdy černý plášť. Ještě přišít knoflíky, zapnout do pláště alespoň tři jedince z říše lidí a ocitáme se zcela v říši pohádek. Ihned usedáme do povozu, Husky bere do ruky opratě a už žene svých osmdesát koní do pohádky s názvem „Chyťte ptáčky“. Na místo jsme dorazili ještě s jinou družinou, ta se však po nějaké době ztratila někde v lese. Zřejmě použila původní souřadnice, nikoliv ty opravené, které byly v obálce též k dispozici. Brzy nalézáme malý lesík a na jednom ze stromů i prvního ptáčka, který má pod sebou obruč. Je nám jasné, že potřebujeme obruče dostat dolů a z Honzovy mošny, kterou jsme získali při vstupu do pohádkové říše, vyndáváme něco lehkého – provaz a něco těžkého – kovovou matku. Nějak se nám ale nedaří obruč trefit. Mezitím nalézáme i zbylé tři ptáčky, ale k výsledku v podobě k zemi přitáhnuté obruče jsme se ještě nedopracovali. Nakonec Torr nachází pravděpodobně Guliverovu hůl a její pomocí si všechny čtyři obruče přitahujeme. Ptáčci zaštěbetají a zacvrlikají čísla, která nás dovedou k hradu, koruně a pokladu. Do návštěvní knihy se zapisujeme jako první. Skvělý začátek.
Nyní jedeme navštívit Budulínka. Chaloupku (v tomhle případě pařezovou), s ukecanou babkou a na slovo skoupým dědkem, hledáme velmi dlouho. Začínají se množit názory, že mnou nadiktované souřadnice jsou vadné. Vracím se tedy do auta obhlédnout papír s koordináty a než se opět vrátím k hledání, chaloupka (krabička) je na světě. Čísla, která na nás chrlí z uvnitř uschované knížečky babka a v menším množství i dědek, nám ovšem nedávají mnoho smyslu. Jako pravděpodobně jediný rek z této družiny alespoň se vydávající za běžce tedy vyrážím ke čtyři sta metrů vzdálené nápovědě. Proderu se houštím, trním a kopřivami a po mém návratu jsou souřadnice místa, kde máme hledat liščí stopy, jasné. Obě stopy (přední i zadní) objevujeme celkem rychle, ale nějak se nemůžeme dopátrat k číslům, které by nám napověděly, kam stopovat lišku dál. Husky sice navrhuje, abychom počítali s drápy na jednotlivých stopách, ale nějak nedokážeme přijít na to, jak přesně by ty počty měly vypadat. Když pak ještě vytáhneme keramické stopy ze země, zjišťujeme, že každá má jinak dlouhou špejli, kterou je v zemi zapíchnutá. V tornách jsme s sebou měli mít také pravítko, takže není složité usoudit, že délka jednotlivých špejlí nás může dovést k dalším stopám. Jenže stopujeme lišku nikoliv jitrnici, tudíž na námi vypočítaném místě hledáme marně. Vyrážíme tedy zbrutit finálku. Koordinátům chybí pouze předposlední čísla, takže je potřeba prohledat „pouze“ čtverec o stranách cca 100 metrů. Na místě už hledá Biobrambora, tedy vlastně Romantic29 z družiny Biobrambor. Nevidím to moc nadějně, ale on se nám snaží vlít trochu energie do žil hláškou, že jde jen o 100 souřadnic a že v šesti lidech bychom mohli být úspěšní. Jako námět na sci-fi dobrý, ale tohle téma bylo na ARH na pořadu loni. Nicméně vytrvalým brouzdáním lesem Romantic nakonec objevuje další stopu a my k ní přidáváme i tu druhou. Jenže, co s nimi. Nezbývá než požádat reportérky o nápovědu. Z té nakonec vyplývá, že měl Husky pravdu, jen ještě chtělo dodat, že se drápy označuje binární kód. Pak už stačí jen stopy otočit na Romantica a míříme k finále. Dnes druhý a také poslední zápis do čistého logbooku.
Dostáváme ještě doporučení vyrazit za dědem Vševědem a jeho zlatými vlasy a loučíme se. Husky práskne do koní a za chvíli už hledáme vlasy děda Vševěda. Tedy vlastně nejdřív hledáme návod, jak je luštit. Jenže na prvním zastavení nacházíme pouze korále, nikoliv však návod. Voláme na základnu moBellovým přístrojem a po vysvětlení situace, dostáváme nápovědu, kterou bychom měli najít na první stage. Spolu s dvojicí z (jak se později dovídáme) vítězného týmu, pokračujeme ke stromku, na kterém visí vlasy děda Vševěda. Jsem podruhé vyslán jako „maratónský běžec“ pro nápovědu. Tentokrát je od nás více než 600 metrů. Rozhoduji se neběžet krkolomně skrz les. Běžím po cestách a zhruba patnáct set metrů mám za sebou během sedmi či osmi minut. Posílám éterem zprávu, jak vyluštit zauzlíkované vlasy děda Vševěda (jak jinak než binární kód, že?) a jen slyším, jak ostatní z naší družiny žasnou nad suverenitou našich momentálních souputníků. Ještě ani pořádně nestihnu vyrazit na cestu zpátky a druzi z GeoWestu už mě směřují k povozu s tím, že misi již dokončili.
Bylo na čase. Zbývá nám nějakých dvacet minut do zahájení Výcvikového tábora. Zpěnění koně zaržají, vztyčí se na zadní a než se nadějeme, jsme ve městě po stříbru zvaném a za chvíli i na základně v Butově. Odbudeme pár bonusů a začínáme se stanovištěm Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. První si Venca zahraje na Dlouhého. Bosému mu to na chůdách obalených klouzající hmotou moc nejde. Obzvláště proto, že má směřovat do vody stále dál od břehu a podle toho, jak moc chůdy zanoří do vody, získáme body. Nakonec nějaké ty body vybojuje. Nikdo z nás není tak tlustý, aby mohl zahrát Širokého. Takže se do jedné nohavice kalhot nasoukám já a do druhé Husky. Stejně tak do obří košile. Organizátoři nám svážou nohy a po nás chtějí přenést za dvě minuty co nejvíce rumu z kyblíku do připravené lahve o deset metrů dál. Asi už těm organizátorům taky přeskočilo, protože ta špinavá voda, ve které ještě plave drobný plankton (či kýhovíra co?) není a určitě ani nikdy nebyla rumem. A to ani tuzemským, ani karibským. Nicméně i tak nebo možná právě proto si uděláme skákáním z nohou betonové sloupky a skoro si huby rozbijeme, abychom organizátorům toho „rumu“ dopřáli co nejvíc. Teď mě tak napadá, že jsme měli chtít, aby ho před námi vypili. Poslední zkouškou tohoto stanoviště je pak hra na Bystrozrakého. Bystrohled dostává do ruky Torr a má nám popisovat dvojice pohádkových postaviček, které v něm vidí, aniž by prozradil jejich jména. My zbylí pak tyto dvojice hádáme. Všechny jdou dobře, dokonce i na Ťuka a Bzuka si vzpomeneme, jen dvojici chlupatých potvor nějak nemůžeme uhodnout. Přitom ty vopice vidím před sebou. Slyším: „Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí…“ a potom přesně vidím ony opice v námořnických čapkách. Jedna se jmenuje Hop a druhá…… Po nějaké době a vyzkoušení Hipů a Hapů ze sebe nakonec vydoluju jméno Hup. Jednomu uvázne v hlavě takových kravin, ale když si na jednu z nich potřebuje vzpomenout, nejde to a nakonec ho zachrání náhodný pokus naslepo.
Na dalším stanovišti musíme pomoct strýčkovi Skrblíkovi. Máme vytřídit pravé dukáty od těch falešných a rozdělit ty pravé na jednotlivé hromádky podle jejich hodnoty. Proč to máme dělat poslepu, nám není moc jasné. Nicméně se do toho ve třech pouštíme. Jenže se moc soustředíme na vytřídění podle hodnoty mincí, ale neoddělujeme vadné od pravých. Nakonec za tento úkol získáváme velmi málo bodů. Jak jsem říkal, celé jsme to moc nepochopili. Druhým Skrblíkovým úkolem je z hlubin Hracholuské přehrady získat obrovské číslo sumy Skrblíkova majetku. Jenže ten, který se pro čísla potápí, musí ostatním na břehu tuhle informaci předat beze slov. Nejmladší z nás, VencaZip, se bez okolků hlásí k misi, u které je nutné se namočit. Jako už několikrát předtím a jako ještě několikrát potom. Kromě jednoho čísla se mu povede nám správně odsignalizovat všechny.
Na třetím stanovišti na sebe oblékáme rytířskou zbroj. Nejprve Husky poslepu zlikviduje duralovým mečem všechny dračí hlavy (připlést se k němu trochu blíž by znamenalo i likvidaci hlavy lidské – holt Kelt se nezapře) a potom další tři z nás usedají na oře… ehm na oře, vlastně na kolo s koňskou hlavou… ehm na kolo, je to taková stará plečka. První usedá na tohoto bujného oře klonx, jediný skutečný cyklista v našem středu. Bere do ruky dřevec a nabírá na něj tři kruhy ze čtyř. Jako druhý přichází na řadu VencaZip. Když i on udělá tři kousky, stáhne se mi hrdlo. Nikdy jsem nebyl dobrým cyklistou, a když se k tomu přiřadí, jaké ono kolo je, že mám na hlavě plechovou přilbici, na rukou drátěné rukavice a na sobě jakési pončo, které tíží jako olověná vesta k rentgenu, obávám se, že výsledek nebude valný. Teď si ještě vzít do ruky dřevec a napíchnout ty slaměné kroužky o chaboučkém průměru. Naštěstí se mi nějakou náhodou podaří na dřevec také navléct tři kroužky a tak náš průměr nezhorším.
Poslední stanoviště začínám já s Huskym. Naším úkolem je vybrat z ošatky, kde je namíchaná čočka a fazole, co nejvíce fazolí. Aby to však nebylo jednoduché, je nutno k tomuto účelu použít jídelní hůlky. Po tomto úkolu vím jedno: v Asii bych zemřel hlady. Zatímco Husky zacházel s hůlkami jako rodilý Číňan (chvilku jsem si ho i prohlížel, jak moc má šikmé oči), mně to šlo jako psovi pastva… a možná ještě hůř. Na každých pět Huskyho fazolí, já totiž zvládl svou jednu uprděnou fazolku. Celkově jsme přeházeli přesně 42 fazolí, takže si snadno můžete z předchozího vzorce spočítat, kolik jich patří na mé konto. Klonx, Torr a za odměnu i Husky se potom prošli po lávce, přičemž se museli vyhnout pytlům, které by je z této lávky mohly srazit dolů. Nejtěžší úkol opět připadl na VencuZipa, který postupně vystoupal na osmero přepravek od kolalokovy limonády, což je z mého hlediska vynikající výkon.
To, že se v Geowestu najde i osoba, která pod sebe naskládala přepravek všech deset, už jde úplně mimo mé chápání.
Když jsme měli za sebou Výcvikový tábor, vyrazili jsme už „jen“ na základně bližší mise. První z nich nesla název Vodníkovy dušičky. Tu zvládl sám Venca. Stačilo jen doplavat k vodníkovi a nakouknout mu do hrníčků. V jednom z nich pak našel potřebný kód mise. Klonx mezitím převesloval přehradu, aby získal na souřadnicích, které jsme vyměnili s pohádkovým dědečkem za buchtu, stopadesátibodový bonus.
Pokračování na nás čekalo u Ptáka Ohniváka. Jablůňku nachází kluci rychle. Naštěstí. Protože mě táhne navigace ouplně jinam, nicméně také na místo, kde stojí zajímavý strom. Můžeme tedy pokračovat k Ohnivákovu peru. Tam sedí skupinka lidí, vypadají, jakoby jim byla zima a choulili se u ohně a k brku nás nechtějí pustit. Takže musíme vystát frontu. Inu někdo o ty zlaté trenky soutěží. Když se k ohnivému peru dostaneme, začneme luštit jeho ligotání a blikání. Jenže stále vycházejí docela nesmyslné údaje. Když nakonec přijdu na to, že je nutno luštit od hrotu brka nikoliv od vrcholu pera, jsem tak rozjařen, že své koordináty ani nepřekontroluji a ženu naší družinu bezhlavě za sebou. Nejsa ovšem trénován jako bezhlavý rytíř, dotáhnu skupinu na špatné místo. Po chvíli hledání to je více než jasné a jsme nuceni se vrátit zpátky k peru. Mezitím se poprvé pořádně rozprší. Schováme pero pod převis, aby mu nenapršelo do baterií, a brzy svou chybu objevuji. Jedno jediné číslo a byli jsme o 100 metrů jinde, než jsme chtěli a měli být. Pak už je snadné Ptáka Ohniváka osvobodit.
Ze světa ptáka Ohniváka se přesuneme do světa liliputů a nastoupíme na Guliverovu cestu. Brzy objevujeme jeho vězení a položením Kolumbova vejce do kašny záhy odvodíme i správný směr a vzdálenost místa, kde se má nacházet Liliputov. Jenže jsme zapomněli, že jde o vejce Kolumbovo a to, jak známo, se staví na špičku. Místo v Liliputově tak končíme ve Špatenkově a ten nema(i)lý krpál, který se loni běhal ve výcvikovém táboře, si musíme dát ještě jednou. V Liliputově obíháme jednotlivé domky a kromě luštění ze slunečních hodin pomocí pohádkového dukátu, které bravurně zvládli hlavně klonx s Huskym, usuzujeme z umístění jednotlivých domů, že Liliputánci disponují nejspíš kromě malých postav také kamzičími kopýtky. Opouštíme Liliputov a míříme za mapou, která nás dovede ke člunu, jímž uprchl Guliver ze svého vězení. Netrvá dlouho a ona mapa umožní klonxovi, člun nalézt.
Jsme blízko misi Tanec víl, ale nakonec jsem přehlasován a vydáváme se hledat Sůl nad zlato. Když vidím bodové ohodnocení, tohoto úkolu, obávám se, že jsme si ukrojili příliš velký krajíc a že zůstane neosolený. Počasí nám navíc tuto cestu neusnadní. Rozprší se tak, že jsme během pár vteřin durch. Prší nejen seshora, ale také z boku a snad i zespoda. Připadám si tak trochu jako ve filmu o Forrestu Gumpovi. Na první zastávce celkem snadno vážíme vzácné soli. I na druhé zastávce až na drobný zádrhel zjistíme objemy vzácných kovů. Doufáme, že vypočtené souřadnice jsou správné. Přeci jen, vzhledem k tomu, že jsme vážili i objem měřili vodou, vytrvalý déšť mohl výsledky snadno znehodnotit. Už zdálky ovšem poznáváme, že jdeme správně. Na vypočtených souřadnicích už se trápí tři týmy s výpočtem hustoty. Jak vypočíst hustotu je celkem jasné… tedy alespoň teoreticky. Prakticky je to s nádobkami rozdělenými na jakési dílky dost náročný úkol. Nakonec se dohodneme a vyrážíme na jakési spíše pofiderní souřadnice s tím, že ten les prostě v tom množství lidí pročešeme. Kešku nakonec nalézá tým RuM, který jediný použil k výpočtu na cejchované nádobě také neexistující desetinná čísla. Bravurní kousek, díky kterému i my získáváme 300 bodů. Dneska večer si asi nesedneme, protože těch klik, co nám budou koukat ze zadních částí, bude opravdu nepočítaně.
Teď už zbývá tak akorát čas na luštění celodenní hádanky Děda Vševěda a pro získání několika odpovědí na SMSkové bonusy. Času je dost, takže vyluštit šifru a dopracovat se k Vševědově hádance nám nečiní větší problém. Na hádanku: „I v mém těle zvuky zní, hlásám zprávy poslední,“ nás napadá jediná kloudná odpověď. Buben. Jenže to není tak úplně jednoznačné, takže se rozhoduji zavolat do světa lidí. Dlouho předlouho Bellův přístroj vyzvání, a když už chci zavěsit, ozve se na druhé straně volaný hlas. Ptám se, jaká by mohla být odpověď na tuto otázku a po krátkém odmlčení hlas z říše lidí navrhuje zvon. To by mohlo být to správné slovo. Zvon má tělo a srdce. V jeho těle určitě zvuky znějí. Zvonec, pohádky konec. A nakonec umíráček hlásá poslední cestu. Postupně všechny přesvědčím o správnosti hlasu z říše lidí a do karty píšeme slovo „zvon“. Jenže jsme, bohužel, zůstali lhostejní k zašifrovaným slovům (později se dovídáme, že nápovědám), uvedeným na kartách u jednotlivých misí, které jsme používali k rozluštění šifry. Vyluštit ony nápovědy (Praha 7, brzda, kůže, hrad), asi určitě, bychom namísto zvonu zvolili buben. Ba co víc, vždyť by stačilo, aby se spojení do říše lidí nezdařilo. Sakra, proč jen jsou ta spojení mezi světy tak spolehlivá? Trestem za mou troufalost je namísto zisku tří set bodů, ztráta jednoho sta z našeho konta. Těchto čtyři sta chybějících bodů nás nakonec odsunuje z dvanácté na šestnáctou pozici. Vinu za tuhle mou fatální chybu, musím vyhnat z hlavy nějakým tím gramem etanolu. Nakonec ale získáváme druhé místo v našem krajském přeboru a s touto ambicí jsem k Hracholuské přehradě odjížděl. A hlavně opět jsem si po roce užil hledání, luštění a plnění krásných úkolů v pěkné přírodě a dobré partě. Takže musím být spokojen.
Loni jsa trochu zklamán, jsem raději nic nepsal. Letos musím znovu prohlásit pořadatele za nadpřirozené bytosti. Ostatně, kdo jiný by nás dokázal s takovou bravurou provést pohádkovou říší než právě pohádkové bytosti. Smekám před vámi všemi klobouk a než rozepnu tři knoflíky kouzelného pláště, abych se ocitl zpátky před monitorem počítače ve světě lidí, chtěl bych vám ještě ze srdce poděkovat. Díky Vám všem nastotisíckrát, že jste této pohádce vdechli život.
GeoGet
URWIGO
CWG
