Geokalendář 2021 FTF hunt

Letošní uložení Geokalendáře 2021 pro FTF hunt proběhlo za poněkud dramatických okolností. Nicméně kalendář je uložený jako obvykle někde na území České republiky, přesněji na souřadnicích N ??°??.254', E ??°??.653'. Další informace budou následovat dnes po poledni.

Tohle je únos.

Ještě když byla za oknem hluboká tma, uslyšel jsem za dveřmi opatrné kroky, pak tiché cvaknutí kliky a pomaloučké otevírání dveří. Dva stíny, jeden hubený a vyšší, druhý rozložitější a o půl hlavy menší. Blížili se ke mně a když byli asi metr ode mě, oslnila mě světla dvou čelovek. To bylo poslední světlo, které jsem dnes viděl. Hodili mě do černého pytle a s ním ještě do velké cestovní tašky. „Klid, nedělej problémy. Jedeme na výlet“, ozvalo se důrazným šeptem.

Hlavou se mi začaly honit různé poučky z populárních časopisů a chytrých knížek z Reader‘s Digest, jak se v takových situacích zachovat. Jsem spíš sečtělý než protřelý životem, takže takového dobrodružství bych se nenadál. Horečně jsem přemýšlel, kam asi tak můžeme jet na ten výlet a jestli to bylo myšleno sarkasticky nebo doopravdy. Odpor je pravděpodobně marný. Na poslední chvíli jsem zahlédl tlusté krky mých únosců, ověšené zlatými řetězy. Tihle týpci nevypadají zrovna jako pohodáři…

Mohlo být asi tak krátce před čtvrtou ráno. Odhad času je moje silná stránka, často se v něm ve volných chvílích cvičím. Umím odhadnout pět minut, půl hodiny i tři hodiny nanejvýš s pěti odchylkou (no dobrá, ale maximálně desetiprocentní), tak se možná budu moct trochu orientovat.

Nesli mě z domu do auta. Hodili tašku, ve které jsem ležel, do kufru. Podle drncání a hlučného chodu motoru bych to tipoval na dodávku. Mafie by mohla svým lidem dávat luxusnější přepravníky. Po pár kilometrech budu celý omlácený. Naštěstí jsme nejeli daleko. Podle chladu pronikajícího zvenčí jsem poznal, že stojíme na ulici. Žádné auto kolem nejelo. Pak se ozval povědomý zvuk autobusu. To jako vážně? Únosci povezou svoje rukojmí autobusem?

Opravdu, byl to nějaký ranní autobus. Jeli jsme asi čtvrt hodiny. Skoro žádné zastávky nebyly, v tuhle dobu asi nikdo moc nenastupuje ani nevystupuje. Jen jedna věc mi připadla hodná pozornosti. V jednom úseku cesty jel autobus zřetelně rychleji než jinde.

Najednou autobus zabrzdil, dveře se otevřely a moji únosci mě popadli a vyběhli z autobusu ven. Po schodech někam vyběhli a pak jsme zase čekali. Prvních pět minut to šlo, ale další pětiminutovku jsem začal zvolna promrzat. Naštěstí se ozvalo skřípění kol vlaku a zase se oteplilo. Ležel jsem v tašce na sedačce a nemohl se otočit. Naštěstí byla moje poloha docela pohodlná. Poslouchal jsem, jestli se ti mafiáni nezačnou o něčem bavit. Ale asi měli přísné instrukce být zticha. Nebo to byli maniaci do mobilních her, co žijí ve vlastním světě a koukají hlavně na svůj mobil. Kdyby to tak bylo, mohl bych mít šanci na únik? Dát o sobě nějak vědět? Ale komu? Žádné hlasy neslyším a kdo ví, jestli bych ze sebe vůbec nějaký hlas vydal.

Naslouchání mělo aspoň jednu výhodu. Podle zvuku jsem poznal, že jsme projeli dvěma tunely, jedním krátkým, jedním dlouhým. Pak jsme stáli na nádražích, projeli dalším tunelem, zase zastávka, pak čtyři tunely hned za sebou… a pak jsem usnul. Přece jen mě probudili dost předčasně a v té tmě mě drncání kol uspalo.

Probudilo mě prudké trhnutí vlaku, jako když zastavuje na konečné. Ozvalo se vypouštění vzduchu z brzd a už zase mě moji „pečovatelé“ někam vlekli. Tentokrát nijak nepospíchali. Důvod jsem pochopil už po čtvrthodině, a za dalších půl hodiny jsem měl naprostou jistotu. Čas se neskutečně vlekl, ale snažil jsem se udržet si o jeho plynutí povědomí. Ještě dalších dvacet minut se nic nedělo. Pak se ozvalo hučení elektromotorů, zvuky brzd vlaku a pneumatické otevírání dveří. Bylo mi divné, že jedeme stále rovně, ale v jednu chvíli jsem pocítil, jako by zesílila přitažlivost. Po chvíli ten pocit zmizel, ale objevoval se od té chvíle poměrně pravidelně.

Napadlo mě, že by se mohlo ozvat palubní hlášení vlaku o tom, kde jsme, ale asi jsem měl smůlu. Buď tenhle vlak takovou vymoženost nemá, nebo nefunguje. Po rozjezdu a jednom zastavení jsem pochopil, že to vypadá spíš na poruchu.

Nebudu to protahovat. Postupně jsem se dostával do určité letargie, takže jsem podrobnostem přestával věnovat pozornost. Jediné, co jsem si zapamatoval, bylo, že jsme tímhle vlakem jeli podstatně kratší dobu než tím předchozím, asi tak slabou hodinu a čtvrt. Pak následovala více než půlhodinová přestupová pauza a další cesta nějakým rychlíkem, i když přece jenom pomalejším. A další hodina a čtvrt, nebo možná o něco více. Tenhle vlak jel asi po nějaké problematické trati, i některé rovné úseky se docela loudal.

Pak přišla změna. Únosci mě jako obvykle vytáhli z vlaku, ale místo přesunu podchodem na jiné nástupiště vyšli asi ven a nesli mě kus někam ven. Šli asi podél nějaké rušnější ulice. Slyšel jsem zvuky motorů, mezi kterými jsem poznal i několik autobusových. Do jednoho autobusu jsme po dvaceti minutách nastoupili. A v tom jsem se vyděsil. Poprvé jsem uslyšel někoho z mých průvodců promluvit. Nerozuměl jsem zcela jasně, ale znělo to jako „dušená Růža“. Co tím měli na mysli? Co na mě chystají? Brzy jsem se to měl dozvědět.

Cesta autobusem trvala asi čtvrthodinu. Vedla do kopce, pak bylo několik serpentin a na druhé zastávce jsme vystoupili. Ovanul mě chlad. Mafiáni popadli tašku a vydali se na pěší cestu. Neodhadnu vzdálenost, kterou ušli, ale docela drželi tempo. Ze začátku byla cesta hladká, asi po deseti minutách ale ostře zatočila doleva a změnila se na lesní pěšinu. Po čtvrt hodině se znovu ozval ten hlas, který jsem už jednou slyšel. „Tak jsme u cíle“, zaznělo tónem, který se vynáší ortel. Chvíli mě někam strkali, šustilo listí, pak nastalo na chvíli ticho a nakonec se ozvaly kroky listím, jak mí únosci odcházeli pryč.

Jsem tady sám a bojím se. Kdo mě zachrání?

Váš FTF hunt Geokalendář 2021