Jedem do Afriky, jedeme do ... JAR a Svazijska

Černá jižní Afrika. Místa, která nám přiblížili cestovatelé jako David Livingstone, Emil Holub či Hanzelka a Zikmund. Jako malý chlapec jsem nad cestopisy planě snil, že bych se do těch končin mohl podívat. Ale za padesát let se mnoho změnilo, a jak říká známá reklama: "Nic není nemožné!" Dnes už není nutné se plavit dlouho na lodi, a pak se pěšky namáhavě probíjet nehostinnou krajinou plnou nevyzpytatelných domorodců. V dnešní době i v odlehlých končinách vše funguje tak, jak jsme zvyklí u nás, a někde něco i překvapivě lépe. Jižní Afrika se tak postupně stala oblíbeným cílem turistů, kteří tam vyrážejí hlavně za krásami přírody a za posledními zbytky divočiny se zvířaty. To byl hlavní záměr i naší cesty. Navštívit ty nejznámější národní parky jihu Afriky a pozorovat divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. A i když jsem byl jediným členem výpravy holdujícím geocachingu, tak jsem se chtěl i tam věnovat hledání kešek.
Příprava na cestu byla poměrně náročná. Rozhodli jsme se totiž zařídit si vše sami. Ale v dnešní době internetu, který dosahuje i do těch nejodlehlejších míst, to není velký problém. Koupit letenku, objednat si v půjčovně vhodné auto s potřebným vybavením, a zajistit si ubytování na naplánované trase lze vyřídit z pohodlí domova, stačí jen umět komunikovat a mít platební kartu.
Pro cestu jsme si zvolili měsíc listopad, kdy končí na jihu Afriky období sucha. Je to v některých ohledech vhodný čas, protože už je to po hlavní turistické sezóně, která je zde od dubna do října, takže zde není tolik lidí. Navíc zvířata jsou díky suchu koncentrovaná u posledních zbytků vody, tj. řek a napajedel. Na druhou stranu kvůli nedostatku vody nejsou některé druhy zvířat aktivní, vegetace je v útlumu a menší vodní toky jsou většinou vyschlé. Výhodou je ale tím pádem snadnější pohyb v terénu, kdy v období dešťů, které je od prosince do března, je spousta cest kvůli vodě těžko sjízdná.
Jako výchozí bod naší cesty jsme si vybrali Johannesburg, který je největším městem Jihoafrické republiky. Má vynikající letecké spojení s celým světem, a dají se sem sehnat nejlevnější letenky. Tím pádem jsme část našeho putování po jihu Afriky strávili právě v této zemi, i když jenom v její severovýchodní části.
Jihoafrická republika má podobnou historii jako jiné africké země, vyhnul se jí ale násilný přechod od kolonialismu k vládě původních obyvatel, takže posledních sto let už je zde demokratické zřízení. To mělo sice z hlediska zbytku světa vadu na kráse v podobě rasové segregace, zavedené po 2. světové válce, která ale byla v roce 1989 zrušena, a v roce 1994 tak ve volbách mohla zvítězit strana zastupující původní obyvatele vedená Nelsonem Mandelou.
Jižní Afrika patří ke "Kolébkám lidstva", v okolí Johannesburgu byly nalezeny pozůstatky australopitéků i dalších hominidů. Pro Evropu objevili jih Afriky v 15. století Portugalci, první osady zde však zakládali až v 16. a 17. století Holanďané. Pak sem postupně připlouvali i jiní osadníci, takže Búrové, potomci prvních Holanďanů, byli vytlačeni do vnitrozemí a začátkem 19. století nadvládu převzali Britové, kteří postupně po válkách s Búry ovládli celý jih Afriky. Sloučením jednotlivých provincií v roce 1910 pak vznikla Jihoafrická unie se statusem dominia. V roce 1931 se pak z unie stal nezávislý stát, který byl ale členem britského společenství národů.
V současnosti je Jihoafrická republika rozdělena na 9 provincií a má tři hlavní města, z nichž v každém sídlí jiná složka moci. V Pretorii je vláda, v Kapském Městě parlament a v Bloemfonteinu je sídlo justice.
Po příletu do Johannesburgu nás na letišti čekající pracovník půjčovny zavezl do nedalekého centra, kde jsme převzali auto. Místo objednaného Nissanu na nás čekala za stejnou cenu podstatně lepší Toyota Land Cruiser. Kvality tohoto auta jsme ocenili hlavně v terénu, protože některé cesty v národních parcích jsou pouze pro vozidla 4x4. Ale i na silnicích nižších tříd bylo terénní auto výhodou.


Po dálnici jsme poté vyrazili na severovýchod na městečko Mokopane, které leží v provincii Limpopo, pojmenované podle známé řeky, která tvoří její severní hranici s Botswanou a Zimbabwe. Při zastávce na odpočivadle jsem odlovil svou první africkou kešku, tuctovou tradičku ve formě filmovky na dopravní značce. Z Mokopane jsme jeli na severozápad k hraničnímu přechodu s Botswanou, abychom se stejnou cestou za tři týdny vrátili zpět. Další cesta nás vedla přes Polokwane k severnímu výběžku Dračích hor. Při jeho průjezdu do města Tzaneen se krajina výrazně změnila. Zatímco nížina byla suchá, pouze s řídkou savanovitou vegetací s pastvinami, vjezdem do hor, kde nejvyšší vrcholky mají kolem 2000 m, se to zcela změnilo. Kopce byly pokryty souvislými lesy, převážně čerstvě vysazenými. Bohužel se ale jednalo z velké části o nepůvodní dřeviny, blahovičníky a borovice. V údolích se pak pěstovala zelenina a ovoce, převážně banány, citrusy, mango a avokádo.






Po přejezdu hor jsme pokračovali na jihovýchod nížinou podél pohoří, abychom pak absolvovali průjezd jednou z nejkrásnějších partií Dračích hor v okolí města Graskop. První zastávkou byl plácek se stánky prodejců suvenýrů na samém úpatí hor těsně za silničním tunelem. V údolí říčky je zde zajímavý vodopád, jemuž je věnována earthcache GC5YPCR Tufa Waterfall. Název napovídá, že je trochu neobvyklý. Zatímco u běžných vodopádů způsobuje tekoucí voda erozi horniny, tady je to naopak. Minerály přesycená voda naopak způsobuje její nárůst. Něco podobného známe třeba z tureckého Pamukkale, tady se ale na rozdíl od bělostného travertinu usazuje jeho hnědočervená odrůda zvaná pěnovec (anglicky tufa, což je něco jiného než tuff - česky tuf - tedy sopečný prach). Kolegové se věnovali smlouvání o cenách suvenýrů, a já si mezitím udělal pár fotek v té době vyschlého potoka s odhaleným "pěnovcopádem".




Silnice se pak klikatila po úbočí kopců, kde se nabízely úchvatné pohledy do údolí, které nebyly narušovány svodidly. Další zastávkou byla vyhlídka na kaňon řeky Blyde. Ten je řazen mezi největší na světě, jak svojí délkou kolem 25 km, tak i hloubkou, kdy rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším místem je přes 1300 m. Vyhlídka, na které je další earthcache GC1NBD2 Blyde River Canyon, byla ve výšce 1323 m a dívali jsme se na jezero Blydepoort Dam s výškou asi 650 m nad mořem. Zajímavost tohoto místa byla ještě potvrzena tradiční keškou GC11H2Z Lowveld View. Slovo "veld", pocházející zkomolením z anglického "field", označuje plochou krajinu. V jižní Africe se používá pro nížinu na východ a sever od Dračích hor výraz Lowveld, a pro náhorní plošinu na západ od Dračích hor, kde leží např. města Johannesburg a Pretoria, výraz Highveld. Kvůli spěchu jsme ještě těsně předtím museli vynechat zajížďku na další oblíbené vyhlídkové místo, kde je keška GC19QVQ Three Rondavels odkazující na tři samostatně stojící kruhové skály. Už při příchodu na vyhlídku na kaňon se ale začala stahovat černá mračna a bylo vidět, že se blíží bouřka. Přitom nás čekalo ještě několik dalších vyhlídkových míst.




Při příjezdu na parkoviště o pár kilometrů dál už bylo zcela zataženo a začalo poprchávat. Přesto jsem vyrazil na prohlídku Bourke's Luck Potholes, i kvůli tomu, že se zde kromě earthcache GC3N6T1 Bourke's Luck? nacházela ještě multina GCYEJN Bourkes Maze. Tato jedinečná geologická lokalita je na soutoku řeky Blyde, která teče kaňonem, a řeky Treur, která se do ní vlévá vodopádem, který během miliónů let vytvořil ve skále velké množství kruhovitých prohlubní, které se nazývají v geologické terminologii "obří hrnce". Na ně je zaměřena earthcache. U multicache stačilo zjistit pár údajů z informačních tabulí. Bohužel už při příchodu na místo se spustil silný déšť, který mi sice nezabránil zjistit potřebné informace, ale vypočtené souřadnice multiny ukazovaly na místo, kam se nedalo po kluzkých kamenech za bouřky dostat.








Pokračovali jsme tedy za silného deště dále a vynechali několik míst s keškami, dokud se déšť nezmírnil. K tomu došlo u další vyhlídky se stejnojmennou tradiční keškou GC4W72K Wonderview. Místo nádherného pohledu do nížiny s převýšením kolem 1000 metrů nás ale čekala hustá mlha. Ta vydržela až do příjezdu do údolí, takže na další vyhlídce se stejnojmenou earthcache GC21VPM God's Window jsme jen smutně zastavili u informační tabule. Kromě vyhlídky je zde i krátká stezka v horském deštném lese.




V hustém dešti a mlze se ale do temného lesa nikomu nechtělo, navíc jízda v mlze po klikaté neznámé horské silnici byla i s navigací náročná a moc rychle se jet nedalo, a navíc se blížil soumrak. Horské hornické městečko Graskop, které dříve sloužilo jako centrum pro zlatokopy, a dnes jako východisko pro turisty, jsme tedy jen projeli, a pokračovali do údolí do Hazyview, kde jsme se na dvě noci ubytovali. Následující den bylo zataženo, ale naštěstí už nepršelo, takže jsme mohli pokračovat v programu a jeli jsme do národního parku Kruger. Tento park je nejstarším v Africe a též nejnavštěvovanějším. Leží podél hranic s Mozambikem na severovýchodě země. V současnosti se plánuje vytvořit ještě mnohem větší společný park s názvem Great Limpopo Transfrontier Park, který by propojil chráněná území v sousedním Mozambiku a Zimbabwe. Krugerův park má skvělou infrastrukturu. Je zde velké množství kempů, kde je možno se ubytovat nebo si během cesty odpočinout. Ty jsou propojeny systémem asfaltových silnic, doplněných kvalitními prašnými cestami, ze kterých je možno pozorovat volně žijící zvířata, která jsou za dobu existence parku na provoz aut zvyklá, takže nejsou příliš plachá. Kromě kempů jsou zde i pozorovatelny zvířat a odpočinková místa, kde se dá vystoupit z auta, jinak to není možné, jak je u parků, kde se vyskytují nebezpečná zvířata, běžné. V Krugerově parku není povoleno umísťovat fyzické kešky. Je zde ale vcelku velké množství earthcache. Území parku je zajímavé i z geologického hlediska, protože se v něm nalézá několik rozdílných geologických pásem. V posledním roce zde ještě navíc přibyly i tři nové virtuální kešky. Pro turisty je nejatraktivnější jižní část parku, zvláště v období sucha, kdy se zvířata stahují do okolí řek Sabie a Crocodile river. Většina kešek je také právě v této oblasti.
Hazyview leží v blízkosti parku a je vhodným východiskem pro ty, kteří chtějí mít ubytování mimo park. Nedaleko jsou tři vstupní brány. Cestou ke každé z nich jsou i tradiční kešky, např. před každou z bran je jedna ze série Road to Heaven. Centrálním kempem v parku je Skukuza, kde se sbíhají cesty z okolních kempů i od vstupních bran. Nachází se zde proto i nejstarší keška, earthcache GC1785M Kruger National Park, i jedna nová virtuálka GC7BA5A kruger park excursion.






Nedaleko kempu je pak na místě, kde se nesmí vystoupit z auta, earthcache GC7NQEK Skukuza's Intrusion. Potřebné informace se tak musí zjistit pohledem z okénka auta. Takových míst je v parku ještě několik. My jsme jeli na východ do dalšího kempu Lower Sabie a zpět podél řeky, kde byly cestou dvě další earthcache. Hlavním cílem bylo ale pozorování zvířat, kterých zde bylo velké množství. Stejně tak i turistů, a to jak individuálních, kteří zde mohli projíždět i v běžných osobních autech, tak i skupin ve speciálních pozorovacích vozidlech řízených místními strážci. Ti se navzájem informovali o výskytu zvlášť atraktivních zvířat, většinou šelem, takže se pak na inkriminovaném místě sjížděla skupina aut. A podle toho, že někam rychle směřovalo více aut, nebo když někde stálo více aut, se dalo usuzovat, že tam něco je, a přidat se k davu. Další den jsme opět jeli do parku, tentokrát kousek dál na sever na odpočinkové místo Tshokwane. Zde je kromě pozorovatelny zvěře u menší řeky i prodejna suvenýrů a restaurace, kde je možno si dát místní speciality ze zvěřiny. Ta samozřejmě nepochází z odlovů v rezervaci, ale z chovu. Takže je možno ochutnat antilopí nebo buvolí pochoutky. Po občerstvení jsme pokračovali na jih ven z parku. Cestou bylo opět několik earthcache a další pěkná virtuální keška GC7BA00 Mlondozi u odpočinkového místa s vyhlídkou na stejnojmennou přehradu. Ta je sice už několik let převážně vyschlá, ale i tak je její trochu vlhké dno přitažlivé pro zvířata. Akorát je při jejich pozorování v přístřešku dávat pozor na dotěrné kočkodany, kteří čekají na každou příležitost k získání něčeho k snědku. Přitom stejně jako ve všech rezervacích i zde platí přísný zákaz krmení divokých zvířat, na což místní strážci dohlíží. Tato virtuálka mi byla sympatická i z jejího zaměření. Turisté jsou lákáni a v podstatě nuceni průvodci k pozorování velkých savců, a především dle nich nejatraktivnějších zvířat z tzv. "Velké pětky", kterou tvoří lev, levhart, slon, nosorožec a buvol. Ale vedle savců či velkých ptáků je v chráněných oblastech spousta menších, ale neméně zajímavých živočichů, ať už jsou to plazi, obojživelníci či bezobratlí. A právě k pozorování takových tvorů, z nichž autor vybral svoji tzv. "Malou pětku", keška vybízí. Jednoho z uvedených zástupců, želvu pardálí, se nám podařilo během dne vidět.




Další dvě earthcache, GC1W5MQ Nkumbe Lookout a GC639W1 Nthandanyati Hide, nás dovedly na parádní místa pro pozorování zvířat, která bychom možná cestou minuli.






Krugerův park jsme opustili těsně před zavřením, a na noc zajeli do nedalekého turistického centra Marloth Park. Ten se rozkládá na břehu Krokodýlí řeky na druhém břehu, a těsně tak sousedí s Krugerovým parkem od kterého je oddělen pouze plotem. Marloth park je ve skutečnosti soukromým parkem s rozlohou asi 3000 ha, kde žijí volně zvířata, a současně je zde spousta různého typu ubytování pro turisty, od kempů přes chatky různého typu až po luxusní rezidence, včetně infrastruktury, jako je menší supermarket, restaurace, pošta, benzínka i autobusová zastávka. Je možno se zde volně pohybovat, i když jsou návštěvníci upozorňování na možná nebezpečí střetu se zvěří. Další kladnou stránkou parku je, že se v jeho areálu nachází poměrně velké množství kešek. Bohužel jsme zde jen přenocovali, přičemž jsme přijeli už za tmy, takže jsem ráno vyrazil jen na dvě nejbližší.


Tento den nás čekal přesun do nedalekého Svazijska. Tato malá země, ležící mezi Jihoafrickou republikou a Mozambikem je oficiálně absolutistickou diarchií, kde vládne král se svou matkou, i když ve skutečnosti vládne sám. Svazijsko vzniklo začátkem 19. století spojením několika kmenů, později se zde střídali kolonizátoři, Búrové a Angličané, aby se v roce 1968 znovu osamostatnilo jako člen Commonwelthu. Jak už bývá zvykem, zatímco král si žije v bohatství, většina jeho poddaných žije v chudobě. Další zajímavostí je, že je zde snad nejvyšší procento nakažených HIV na světě, takže průměrný věk dožití není ani 50 let.


Svazijsko má sice pár menších národních parků s velkou zvěří, ale ta sem byla reintrodukována až v nedávné době. Pro turisty zde není tolik atraktivních míst, ale nás zaujala rezervace Malolotja u západních hranic. Rozkládá se v horách v nadmořské výšce kolem 1500 m, kde se na travnatých kopcích se skalisky a semtam s nějakými dřevinami pasou stáda antilop a zeber. Kdyby zde místo nich byly ovce či krávy, připomínalo by to třeba naše Beskydy. Díky nepřítomnosti velkých šelem je zde možnost volného pohybu, a to jak pěšky, tak i auty. I pár kešek se zde najde, GC34NK8 The Secret Stream byla přímo u jediného kempu, kde jsme přenocovali, další GC33EB3 Ngwenya view nabízí výhled na druhou nejvyšší horu Svazijska s výškou 1829 m.






Ngwenya figuruje spolu s dalšími dvěma horami v mysterce GC2NRKQ 3 in a row, jejíž finálka leží u silnice mimo rezervaci. Součástí rezervace je i údajně nejstarší důl na světě, Lion Cavern, kde se těžila snad už před 43000 lety železná ruda hematit, i když jen pro kosmetické a rituální účely. Dnes už opuštěný důl slouží jen jako atrakce pro turisty a je zde tradiční keška GCMGYX Lion Cavern a earthcache GC3520R Treasure of Swaziland, které jsme bohužel z časových důvodů nestihli navštívit. Po odpolední prohlídce rezervace a noclehu jsme hned brzy ráno jeli do hlavního města Jihoafrické republiky. Pretoria byla založena v roce 1855 Martinem Pretoriem na počest svého otce. Dnes je součástí více než dvoumilionové aglomerace Tshwane, ležící asi 40 km severovýchodně od Johannesburgu v provincii Gauteng, která je sice nejmenší, ale nejlidnatější a hospodářsky nejvýznamnější.
Po návštěvě místní zoologické zahrady, údajně nejlepší v Africe a jedné z nejlepších na světě, jsme se zastavili u sídla jihoafrické vlády - Union Building. Kolem budovy stojící na kopci nedaleko historického centra se rozkládá volně přístupný park ve kterém je mnoho zajímavých památníků. Momentálně tím nejfotografovanějším je socha Nelsona Mandely v nadživotní velikosti. Další méně populární ukáže pěkné wherigo GC6N1TB The Union Buildings Forgotten Monuments. Klasické procházkové wherigo, kde na každém zastavení je potřeba zodpovědět otázku, týkající se daného místa. Bohužel i přes zobrazení jasného fotohintu po dohrání hry se mi nepodařilo kešku najít, takže jsem musel zaznamenat DNF, které ale nebylo v Pretorii poslední. Spíše naopak. Kdyby se mi nepodařilo v parku najít nedalekou tradičku GC2FB9K Sir Herbert Baker, věnovanou architektovi Union Building, dopadl bych jak hubkař.








V samotném centru Pretorie moc kešek není, na rozdíl od okrajových částí. Žije zde téměř stoprocentně černé obyvatelstvo a je zde nekončící pouliční ruch, kdy ve dne zde proudí davy chodců jak do zaměstnání, tak i za nákupy, a na chodnících je jeden prodejce vedle druhého. V noci někteří svá místa neopouští a nocují vedle svých stánků, o bezdomovcích nemluvě. Snažit se o nanápadný odlov kešky se může zdát absurdní, když obvyklý úkryt je magnetická mikrovka nebo nanovka na železném plotě na rušné ulici. Zvláště když je člověk navíc běloch. I když jsem se o několik kešek pokusil, tak jsem to musel po chvíli vzdát, i když třeba v případě GC5R7GC Church Square mne to mrzelo, protože umístění bylo jasné a šlo by ji odlovit na jedno rychlé sáhnutí, ale když si přímo u ní rozložil svůj krámek pouliční prodejce, který už při přiblížení na pár metrů ke mně vyrazil s nabídkou zboží, tak se to nepozorovaně zvládnout nedalo. A čekat jestli náhodou nepůjde pryč, když tu zatím byl jen chvilku, nemělo význam. Ještěže tu byla earthcache GC3WWBMN 9Icon Walk - Petrified Tree Earthcache u Přírodovědného muzea, které jsme také navštívili, a kde byla spousta zajímavých exponátů. V expozici věnované vývoji živočichů byla třeba latimérie ve formalínu, kosterní pozůstatky vyhynulých nelétavých ptáků, jako byli dronte, moa či aepyornis, či první hominidů včetně jejich rekonstrukcí. Netradiční byla i geologická expozice, kde vystavené kameny byly ve vitrínách podle prvků v nich obsažených či podle použití. Pěkná byla i kompletní kolekce vycpanin všech ptáků vyskytujících se v JAR.






Závěrem už následoval jen krátký přejezd do Johannesburgu, vrácení auta a odlet domů.

Geocaching x safari v JAR
Tak jak je Jihoafrická republika rozvinutou zemí v oblasti zemědělství i průmyslu, na rozdíl od většiny ostatních afrických států, tak podobné je to i z hlediska geocachingu. Jako jediná se může srovnávat s Evropou či severní Amerikou. A to se týká jak kladných, tak i těch záporných stránek. Je zde velké množství kešek všech typů, včetně kritizovaných powertrailů či obrazců. O spoustu kešek se vlastníci po založení dále nestarají, takže bývají v bídném stavu, a buď mizí v archivu, nebo žijí dále díky svépomoci keškařů. Na druhé straně třeba někteří zakladatelé earthcachí reagují na zaslané odpovědi rychle a jsou vděční za jejich návštěvu. Koncentrace kešek taky není rovnoměrná. V některých místech jich je méně, většinou to kopíruje složení obyvatel. Asi by nikdo rozumný nechtěl hledat kešku v Sowetu, kde pochopitelně dnes ani žádná není. Naopak v místech s převážně bělošským obyvatelstvem je kešek spousta. Pokud se keškař chce vypravit na lov do JAR, má velkou možnost výběru. A to i když hledání kešek nebude primárním zájmem, ona by to byla škoda jet do tak zajímavé země jen na kešky. I když jsme navštívili jen malou část, tj. dvě severovýchodní provincie Limpopo a Mpumalanga, mohu doporučit místa, kde se dá dobře spojit geocaching s poznáváním přírody. Předem je potřeba říct, že divoká zvířata lze pozorovat pouze v rezervacích a parcích, a to buď státních či provinčních nebo soukromých. Jinak je většina území rozparcelována a oplocena, takže o nějakém volném pohybu v přírodě zde nemůže být řeč. Přírodní parky jsou zacíleny na různou klientelu a nabízí různé možnosti, pochopitelně za různé ceny. Nejpřístupnější jsou parky, které jsou určeny pro nejširší spektrum návštěvníků, jak místních, tak i ze zahraničí. Ty bývají i cenově nejdostupnější. Z těch, kde je bohatá nabídka velkých zvířat, jsou v oblasti na sever od Johannesburgu parky Pilanesberg, Madikwe, Marakele, Mapungubwe a Kruger. Zatímco první čtyři jsou malá a poměrně nová chráněná území, s rozlohou do 1000 km², kam byla divoká zvířata zčásti reintrodukována, tak Kruger zahrnuje obrovské území s rozlohou téměř 20 000 km², kde je fauna i flora původní. Je sice pravda, že na menším území může být koncentrace zvířat vyšší, a je tak snadnější na ně narazit, ale člověk si připadá jako ve větší ZOO. A jak je to s keškami? Parky Madikwe, Marakele a Mapungubwe leží v odlehlých oblastech při hranicích se sousedními státy v oblastech, kde moc kešek není. U Pilanesbergu je situace lepší. Leží nedaleko od Johannesburgu, a v samotném parku je více než desítka kešek. Kousek od něj je horský park Kgaswane, kde je díky nepřítomnosti velkých nebezpečných zvířat možný volný pohyb, a tím pádem je v něm, i ve městě Rustenburg na hranici parku, spousta kešek. Zbývá Krugerův park. Na obrovském území je i velké množství zvířat, která ale nemusí být snadné potkat. V období sucha se koncentrují v okolí vody, především řek, takže jistější pro jejich pozorování je jižní část parku. V samotném parku je jen pár bezkrabičkových kešek, ale v jeho okolí je výběr velký, takže pokud si návštěvník zvolí ubytování mimo park, může se pak věnovat oběma činnostem. Pěkným místem je výše zmíněný Marloth park. Je kousek od brány Crocodile Bridge, takže je možno zajíždět odtud na denní výpravy do Krugeru. V samotném Marloth parku je možné jak pozorování zvířat, tak i hledání kešek. Navíc se dá odtud vyrazit na výlet i do Mozambiku či Svazijska. Dalšími vhodnými místy, kde se dá nocovat v blízkosti parku a zároveň se věnovat geocachingu jsou města Barbeton, Nelspruit a White River. Pokud by chtěl člověk objevovat i krásy Dračích hor, jsou na jejich úpatí městečka Sabie či Hazyview. Přímo v horách je bývalé hornické městečko Graskop, odkud je to sice do Krugeru dál, ale jako výchozí místo pro výlety do hor, kde je spousta kešek na těch nejzajímavějších místech, je to ideální místo.
Pokud někoho zas tak moc zvířata netáhnou, ale zajímá se spíše o krásy krajiny, tak i takových míst najde v Jihoafrické republice hodně. Dobrou orientací je i výskyt a koncentrace earthcachí. Pozoruhodným místem je například kráter Tswaing, ležící asi 40 km severozápadně od Pretorie, kolem kterého je abnormální koncentrace kešek.
A pokud by se našel někdo, kdo by chtěl do JAR pouze za keškami, tak jen v samotném Johannesburgu a jeho okolí včetně Pretorie je kolem 3000 kešek všech typů včetně silničních a pěších powertrailů či obrazců z mysterek.

Geocaching x safari ve Svazijsku
Ve Svazijsku je situace odlišná. I když na první pohled krajina nepůsobí zanedbale či chudě, tak hospodářství této země není tak vyvinuté, i když se zde podobně jako v sousední JAR věnují zemědělství a těžbě surovin. Tomu odpovídá i množství kešek. V celém Svazijsku jich je jen asi 60. Pro pozorování velkých zvířat je v podstatě vhodný jen královský národní park Hlane, kde je i pár kešek, a pak spíše na horskou turistiku zaměřené parky Malolotja a Mlilwane, kde je pár druhů kopytníků a menší šelmy, a taky nějaké kešky. I přes chudou nabídku stojí za to v této zemi aspoň jeden dva dny strávit.

... pokračování příště

A ještě nakonec pár zvířat z Krugerova národního parku v JAR
































a z rezervace Malolotja ve Svazijsku