Jedem do Afriky, jedeme do ... Namibie (1)

Namibie leží na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu sousedí s Angolou, na severovýchodě se Zambií, na východě s Botswanou a na jihu a jihozápadě s Jihoafrickou republikou. Samostatnost získala až v roce 1990, do té doby byla známá jako Jihozápadní Afrika, která byla pod správou Jihoafrické republiky od roku 1915, kdy obsadila během 1. světové války tuto do té doby německou kolonii. Ta vznikla roku 1884, kdy německý obchodník Adolf Lüderitz koupil od místního náčelníka území na pobřeží Atlantského oceánu, kde pak bylo založeno po něm pojmenované město. Další území získali v bojích s domorodými kmeny, od Britů pak získali koupí výběžek Caprivi. Jihozápadní Afrika byla jedinou německou kolonií v Africe, kam se stěhovali ve větším počtu němečtí osadníci, na rozdíl od Kamerunu, Togolandu či Německé východní Afriky. Přestože německá nadvláda netrvala dlouho, zachovalo se zde mnoho památek na tuto dobu a stále zde žijí potomci německých osadníků. Jinak je Namibie jen málo obydlena, má nejnižší hustotu obyvatel v celé Africe. Je to dáno i tím, že velkou část území státu pokrývají pouště, ve vnitrozemí poušť Kalahari a při pobřeží poušť Namib. Jediným větším městem je téměř půlmilionové hlavní město Windhoek ležící na náhorní plošině ve středu Namibie. Žádné další město nemá přes 100 tisíc obyvatel. Namibie má značné zdroje surovin, těží se zde diamanty, zlato, kovové rudy či uran, což přispívá k dobré ekonomické situaci. Z minulosti je její ekonomika značně provázána s JAR a Commonwealthem. Zajímavostí třeba je, že místní měna, namibijský dolar, je svázána s jihoafrickým randem v poměru 1:1, takže je zde možno běžně platit oběma měnami.
Do Namibie jsme přejeli z Botswany přes hraniční přechod Mohembo, ležící u začátku výběžku Caprivi při řece Okavango. Hned za přechodem končí asfaltová silnice a začíná rezervace Mahango, která byla před nedávnem sloučena s rezervací Caprivi do národního parku Bwabwata, který zahrnuje celou "úzkou" část pásu Caprivi.




Protože jsme byli na hraničním přejezdu až večer, rychle jsme museli projet rezervací na ubytování v kempu u řeky Okavango, protože v samotné rezervaci žádné ubytovací zařízení není. Ráno jsme pak byli ještě před otevřením u střediska strážců parku, abychom co nejdříve získali povolení a mohli pozorovat ranní aktivitu zvířat kolem řeky. Ačkoliv je rezervace poměrně malá, hustota zvířat je zde velká. Navíc zde není tolik turistů, na což má vliv i málo ubytovacích možností v okolí i to, že v rezervaci je pouze pár cest, sjízdných navíc pouze malými terénními auty. Silnicí je park rozdělen na dvě části. Nejprve jsme jeli do východní při řece Okavango. Vzhledem k délce cesty je zde jen jedno místo, kde se dá na vlastní nebezpečí vystoupit z auta. Tím pádem je zde možnost umístit kešku, která byla mou první v Namibii. Jednalo se o GC79D44 Trees of Africa: The Jackalberry, což je keška ze série věnované typickým stromům Namibie. V tomto případě je to tomel mišpulovitý (Diospyros mespiliformis). Kešky ze série jsou rozmístěny po celé Namibie, takže se mi během dvoutýdenního cestování podařilo najít jen dvě další.




Druhá sekce rezervace na západ od silnice je sušší, pro nalákání zvířat proto byla upravena napajedla, kam je v období sucha do vybetonovaných nádrží doplňována voda. Zvířata tu mají navíc k dispozici liz, takže zde stále bylo rušno. V době naší přítomnosti se zde vystřídala velká tlupa paviánů, antilopy koňské, vrané a kudu, pštrosi a menší ptactvo. Ti všichni ale vyklidili prostor, když se přihnala skupinka sloních samců. Pro sledování zvěře je u napajedla vybudována pozorovatelna. Kamenná budova s pletivem na přední stěně ale moc bezpečně nevypadá, protože pletivo je rozervané od opičáků, kteří domeček využívají ke svým hrátkám, které jsme mohli i pozorovat. Navíc se mnozí návštěvníci ani dovnitř nedostanou, protože zvířata, zvláště sloni, se ráda kolem ní motají a blokují tak vchod, což je zmiňováno i hledači kešky GC65H7X Hiding in the Mahangu, která je umístěná přímo v budově.






Druhý den při cestě do města Rundu, nedaleko kterého jsme měli zajištěno ubytování v kempu, jsme se ještě stavili v sousedním kempu Ngepi, kde je pěkná keška GC1B954 Ngepi. Je na břehu řeky Okavango, kde se dají pozorovat krokodýli a hroši, kteří jsou v řece hojní. Všude u řeky jsou tedy upozornění a zákaz koupání. Jen tady jsme ale viděli, asi po vzoru žraločích klecí, v řece malé koupaliště pro odvážné.




Ze statistik je totiž jasně vidět, že nejvíce usmrcených lidí v Africe mají ze zvířat na svědomí právě krokodýli a hroši, a to buď při koupání nebo praní prádla v řece. Přesto jsme třeba ještě téhož dne při pobytu v kempu Hakusembe nedaleko Rundu mohli pozorovat angolské ženy na druhé straně řeky poklidně peroucí prádlo za soumraku, kdy hroši s oblibou vylézají z vody na pastvu. Takže když jsme slyšeli v noci jejich řev a ráno našli jejich stopy pár metrů od našich stanů, tak jsme pak byli rádi, že jedeme pryč.


Cestou do Rundu jsme ještě udělali krátkou zastávku u vodopádů Popa na řece Okavango. Je to ale v podstatě jen nízký schod, takže v období sucha, kdy tu moc vody neteče, to vodopád ani nepřipomíná.


V podvečer jsme absolvovali nedaleko kempu Hakusembe jednu z atrakcí pro turisty. Všude ve světě probíhají snahy o zachování vymírajícího kulturního dědictví předků. U nás máme skanzeny, kde se ukazují návštěvníkům tradiční, dnes už nepoužívaná řemesla, předváděná lidmi oblečenými do lidových krojů, jaké na ulici nepotkáte, kteří pak zazpívají a zatančí jak před pár sty roky. To stejné je i v Africe. Některá etnika ještě žijí tradičním způsobem života, ale jiná už jej dávno opustila. Proto třeba v Namibii vznikl projekt The Living Culture Foundation, který provozuje tzv. Living Museums. Každé typické místní etnikum má svůj "skanzen", tedy vzorovou vesnici, kde se ukazuje tradiční způsob života. Je to sice tak trochu divadýlko, protože některá etnika to už ani nepamatují, a tak si zde v podstatě hrají na domorodce, ale ono i nás je to stejné. Jedna z takových "Živých vesnic" byla vedle našeho kempu, takže jsme využili příležitosti a navštívili ji. Byla věnována kmenu Mbunza, který se živil hlavně rybolovem. Návštěvníci si mohou vybrat jeden z programů, my zvolili ten nejkratší, kdy nám během asi hodiny a půl ukázali, jak probíhal běžný život ve vesnici. Napřed byla ukázka řemesel, kdy popravdě řečeno, některým "hercům" to moc nešlo, ale bohužel asi už není nikdo, kdo by je třeba naučil používat malou teslici pro opracování dřeva či dmýchat oheň koženými měchy a kovat nože či hroty šípů. Na druhé straně třeba výroba pletených misek jim šla, protože ty se jako suvenýry dělají stále. Ale všichni se snažili a místní průvodce nám vše podrobně vysvětlil, včetně pravidel tradiční jihoafrické hry owela, kde je úkolem složitým přemísťovaním kamenů mezi čtyřmi řadami důlků získat všechny kameny soupeřů. Delší programy ve vesnici pak zahrnují i výuku a možnost vyzkoušení si některých řemesel i této hry. Po ukázce "rybolovu", při kterém ženy vyšlapáváním nahánějí malé rybky do vrší držených jinými ženami jsme měli možnost se svézt na skutečném dřevěném člunu mokoro. Na závěr pak proběhla ukázka tanců se zpěvem, do které se zapojili všichni přítomní. Naštěstí zde neprobíhá oblíbení tahání turistů do kola, jak je zvykem v "civilizovaných" turistických destinacích. Vstupné do vesnice nebylo nijak vysoké. Pro "herce" je to normální placené zaměstnání, při své návštěvě jsme viděli asi polovinu místní skupiny, přičemž většinu tvořily ženy. I s vědomím, že to nebylo úplně autentické, to ale bylo nakonec docela věrohodné seznámení se s tradiční jihoafrickou kulturou.


Další cílem byl národní park Etosha, na který jsme se těšili snad nejvíce z celého pobytu, a chtěli jsme mu věnovat tři dny, což bylo nejvíce ze všech navštívených parků. Cesta pokračovala po kvalitní asfaltce na jihozápad do města Grootfontein. Cestou jsme se zastavili jen na "vyvenčení" shodou náhod u další kešky ze série věnované stromům - GC7C4X6 Trees of Africa - Camel Thorn. Jednalo se o akácii (Vachellia erioloba), anglicky též giraffe thorn, která má své jméno z toho, že její listy jsou oblíbenou potravou kopytníků. V Grootfonteinu jsme pak další krátkou zastávku udělali u místního muzea v bývalé pevnosti, kde jeden z venkovních exponátů ukrývá kešku GC4FZBM Das Alte Fort.




Po nákupu proviantu jsme jeli na severozápad do města Tsumeb. V okolí jsou bohatá naleziště kovových rud, které se zde těží od začátku 20. století, kdy bylo město založeno německými kolonialisty. Podobně jako v Grootfonteinu je v jednom z venkovních exponátů hornického muzea umístěna pěkná keška GC29N5X Tsumeb Museum. Lock'n'lock regulárka plná věcí na výměnu i s několika travelbugy byla na Afriku docela unikum a potěšila.




Kousek za Tsumebem je při silnici na směrem k východnímu vjezdu do parku Etosha ještě jedno pozoruhodné místo. Jedno ze dvou nevysychajících jezer v Namibii vzniklých propadem krasové jeskyně. Jezero Otjikoto ležící uprostřed suché polopouštní savany bylo vyhlášeno národní památkou. Má skoro dokonale kruhový tvar o průměru asi 100 m a jeho hloubka dosud nebyla přesně zjištěna, zatím se udává od 60 do 100 m, ale díky krasu pod ním může být jezero o hodně hlubší. Kolem jezera je bohatá sukulentní vegetace, velice odlišná od té polopouštní. Není divu, že takové místo má vedle tradiční kešky GCMH0V Little Paradise in the Sun, kterou jsem ale bohužel v časové tísni nenašel, i earthcache GC4W091 Otjikoto Lake. Další zajímavost tohoto jezera se pojí s 2. světovou válkou, která probíhala i zde mezi německými a britskými koloniemi. Aby německé zbraně nepadly do rukou Britům, tak byly před tím, než se němečtí vojáci vzdali, naházeny do jezera. Část z nich pak byla později vyzvednuta a je muzeu v Tsumebu, nějaké kanóny a mašinkvéry spolu s municí ale v jezeru zůstaly dodnes. A ještě snad i bedna s neznámým obsahem. V jezeře je možnost potápění, takže hledači pokladů mají šanci.






Po pár desítkách kilometrů jsme dojeli k bráně do parku Etosha a po vyřízení vstupních formalit se mohli opět věnovat podvečernímu pozorování zvěře při cestě do kempu Namutoni, který je na místě bývalé německé pevnosti. Park byl založen v roce 1907 jako tehdy největší na světě. Jeho rozloha se ale postupně zmenšovala až na dnešních asi 22 tisíc km², takže i tak je o něco větší než Kruger v JAR, a dvakrát tak větší, než Chobe v Botswaně. Centrem na severu Namibie ležícího parku je solná poušť o rozloze 130 x 50 km, kolem které je plochá savana s řídkou vegetací. Jen na jihovýchodě jsou menší vápencové kopečky s pěkným místním názvem Ondundozonananandana, což v překladu zmanená "Místo, odkud se mladý pastevec nikdy nevrátí", což má asi původ v tom, že zde žije hodně levhartů. Celý park je oplocen, délka plotu je 850 km. Infrastrukturou je někde mezi již dříve zmiňovanými parky Kruger v JAR a Chobe v Botswaně. Jsou zde tři velké, dokonale vybavené kempy (s různý typy ubytování, restauracemi, bazény, prodejnami, benzínkami, informačními kancelářemi, aj.), mezi kterými jsou kvalitní, sice nezpevněné, ale upravované cesty, takže se dá do nich dostat i běžným osobním autem. Dále je zde síť menších cest pro pozorování zvířat, povětšinou též sjízdných auty bez náhonu na všechna čtyři kola, což platí ovšem pro období sucha.


Je zde pár oplocených míst, tzn. Rest Stop, kde se dá vystoupit z auta a odpočinout si. Většinou jsou vybavena suchými toaletami a stolky s lavicemi.


Na některých takovýchto místech jsou tradiční kešky, které jsem nemohl vynechat, a až na jednu hodně vzdálenou jsem si odlovil všechny. Přitom se jednalo o vcelku kvalitní kousky. Hned první, GC1B94V Etosha Rest Stop, byla výjimka potvrzující pravidlo, protože byla na jediném odpočívadle, které nebylo oploceno, ale přitom to byl luxusní přístřešek se sociálním zařízením s tekoucí vodou na okraji solné pláně. Té byla věnována o kousek dál na místě, kam se dalo zajet v období sucha kousek do jejího nitra, earthcache GC1627M Etosha Pan. V období dešťů se naopak celá pánev zaplní vodou a je zde jezero, takže fotku pro zalogování mohou udělat tam, kam až je možno dojet.






Po celodenním ježdění a pozorování zvěře, které je zde spousta, jsme odpoledne dorazili do kempu Halali, ležícího uprostřed parku. U něj je velká pozorovatelna s napajedlem, kde je 24 hodin denně na co koukat, protože i v noci sem chodí zvířata, hlavně nosorožci, a napajedlo je osvíceno reflektorem. Nad kempem se vypíná vápencový kopec, na jehož vrcholku u vysílače je další keška ze série věnované stromům - GC4G7JX Trees of Africa - Roof of Etosha - a to teplomilnému rodu moringa (Moringa), který se kromě Afriky vyskytuje i na Arabském a Indickém poloostrově.






Po noci strávené v kempu Halali jsme pokračovali dále na západ do kempu Okaukuejo, který je také na místě další bývalé německé vojenské základny. Jeho dominantou je vyhlídková věž, odkud je pěkný pohled na okolní rovinatou krajinu, v těchto místech porostlou řídkou vegetací. K nedaleké jižní bráně do parku vede dokonce asfaltová silnice, po které se sem dostanou s turisty i běžné autobusy.




Přímo u jedné z budov je zde keška GC3X7VC se strašidelným názvem Anthrax, která upozorňuje, že je zde od roku 1974 jedno se středisek zabývajících se výzkumem této nemoci u divoce žijících zvířat.
Poslední den v parku jsme strávili objížděním okolí kempu Okaukuejo, přičemž jsme se dostali na západ až ke kešce GC78BA5 Etosha Sprokjesbos, která byla poslední v parku Etosha. Navečer jsme pak vyjeli těsně před zavřením brány ven, abychom strávili noc v kempu mimo park, a připravili se na dlouhý přejezd k pobřeží Atlantského oceánu.

… pokračování příště

Pár zvířat z rezervace Mahango












a ještě pár z národního parku Etosha


































a na závěr několik obrázků z Mbunza Living Museum






















a jedna žába navíc