Jedem do Afriky, jedeme do ... Namibie (2)

Po návštěvě parku Etosha na severu Namibie, kde jsme strávili tři dny pozorováním zvěře, nás čekalo několik zcela odlišných míst. Pobřeží Atlantského oceánu s Pobřežím koster a písečnými dunami pouště Namib. Po opuštění kempu u parku Etosha jsme jeli napřed na jih do města Outjo, kde jsme se stočili na západ na město Khorixas. Před ním jsme měli odbočit na jihozápad na Henties Bay, ale udělali jsme si krátkou, asi 50 km zajížďku dále na západ k národní památce Petrified Forest čili Zkamenělý les. Je to lokalita, kde se ve velkém množství nalézají zkamenělé stromy, vyzvednuté geologickými procesy na povrch. Většina je jich sice rozpadlých, takže skoro všechno "kamení" na povrchu je zkamenělé dřevo, ale některé jsou dokonale zachovalé v celistvosti včetně viditelných pahýlů po větvích nebo kůry. Návštěva je možná pouze s průvodcem, který kromě toho, že hlídá, aby si nikdo ani kousek neodnesl, za což jsou citelné postihy, také podá dokonalý výklad o vzniku zkamenělého dřeva i o dalších zajímavostech této lokality, především floře. Vyskytují se zde zajímavé sukulenty, ale hlavně podivné prastaré rostliny welwitschie, které jsou sice příbuzné jehličnatým stromům, ale nepodobné jakékoliv jiné rostlině. Je jasné, že toto místo musí mít svoji kešku, a tou je earthcache GC3H8BX The Petrified Forest, kde pro zodpovězení některých otázek je potřeba pozorně poslouchat výklad průvodce.








Cestou z Khorixas jsme poznali, jak vypadají silnice nižších tříd. Zatímco dosud jsme jezdili mimo národní parky po asfaltkách, v Namibii kvůli malé hustotě obyvatelstva a řídkému provozu je většina silnic bez zpevněného povrchu. Ale i tak jsou to rovné, široké a poměrně pevné cesty, takže je na nich povolena maximální rychlost 100 km/hod, oproti asfaltkám, kde se mimo osídlených míst může všude 120 km/hod. Cestou k pobřeží jsme si tedy užili asi 200 km jízdy po šotolině, kde se skutečně dalo jet takto vysokou rychlostí. Krajina se průběžně měnila na pravou poušť téměř bez vegetace, zpestřením jízdy byla jen zastávka u kešky GC33DGJ no smoking.




Cestou jsme minuli pohoří Brandberg s nejvyšší horou Namibie, kterou je Königstein s výškou 2573 m. V pohoří se nacházejí skalní malby původních obyvatel, z nichž nejznámější je "White Lady", což je neobvyklá malba bílé ženy. Jsou jí věnovány hned dvě kešky, tradiční GC7X0C7 White Lady of the Brandberg a earthcache GC5ZANK Brandberg massif - White Lady-. Návštěva kaňonu se skalními malbami je možná jen v doprovodu místních průvodců, navíc je to časově náročné, takže jsme ji museli oželet.


Nedaleko Henties Bay u Atlantského oceánu jsme se napojili na novou asfaltku vedoucí podél pobřeží, po které jsme pokračovali na severozápad ke Křížovému mysu (anglicky Cape Cross, portugalsky Cabo da Cruz). Toto bylo první místo v Namibii, kde roku 1486 přistáli portugalští mořeplavci a noha Evropana vstoupila na tuto část kontinentu. Na památku je zde kromě křížů i několik pamětních desek. Toto místo je ale dnes navštěvované z jiného důvodu. Nalézá se zde totiž největší kolonie lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus), jejichž nejznámějším zástupcem je u nás samec Gaston, který se po záplavách v pražské ZOO roku 2002, které ho osvobodily, rozhodl vyrazit směrem k domovu. Bohužel do Hamburku, odkud by zamířil po moři na jih, se už nedostal byv odchycen cestou v Německu, načež raději skonal, než by se vrátil do zajetí. Návštěva kolonie byl další cíl pro pozorování zvířat. Bylo to něco naprosto odlišného od safari. Lachtani nejsou plaší, spíše naopak, takže se člověk může pohybovat v jejich bezprostřední blízkosti. Zrovna bylo období mláďat, bohužel kromě krásných pohledů na matky s mláďaty zde byl i smutný pohled na velké množství uhynulých mláďat, která byla buď ušlapána nebo se ztratila a uhynula hlady, což je ovšem na druhé straně vítaná snadná potrava pro šakaly a hyeny. Dalším negativem návštěvy byl samozřejmě intenzivní zápach a hluk.




Na pobřeží Atlantského oceánu je teplota výrazně nižší než ve vnitrozemí, což umocňují chladné západní větry. Jediná zde strávená noc v kempu pod stanem u moře připomínala spíše sychravý podzim u nás, než horkou Afriku. Na druhou stranu je tato část pobřeží vyhledávaným místem pro rybolov. Loví se zde ze břehu na místech, kde jsou v moři prohlubně. Zde je největší výskyt ryb. Nejvyhlášenější místo objevila na přelomu 50. a 60. let 20. století Sarah de Jager, která se stala tak známou, že je po ní to místo pojmenované, byla jí na počest složena píseň a má v městečku Henties Bay, které je centrem pro rybáře, i svůj památník. A k tomu všemu i mysterku GC69KHD Sarah de Jager, kterou jsem si dopředu vyluštil a těšil se na odlov tohoto na místní poměry vzácného typu. Bohužel jsme se zde stavili hned po ránu cestou do Swakopmundu, kdy bylo všechno po noci mokré, a ani po čtvrthodině hledání v hustých keřích se mi zřejmě dobře ukrytou kešku nepodařilo najít, akorát jsem byl totálně promočený a špinavý.


Pokaženou náladu jsem si trošku spravil nálezem tradičky GC3BREW Leuchtturm, která mi připomněla Hodonín, kde je taky skoro stejný podobný nefunkční minimaják, sloužící jen na ozdobu. Akorát až doma jsem podle fotek zjistil, že i když je zde občas logováno DNF, tak ve skutečnosti jsou zde dokonce kešky dvě, takže lovci střídavě logují do obou.




Oblast pobřeží od Swakopmundu na sever k angolské hranici se nazývá Pobřeží koster (Skeleton Coast). Jméno má podle množství koster lachtanů a velryb, z nichž jsme žádnou neviděli, i podle lodních vraků. Je to jedno z nejnehostinnějších míst na zemi, kde na jedné straně je bouřlivý chladný oceán, a na druhé písečná poušť téměř bez života. Přesto je ale kromě rybářů vyhledáváno třeba surfaři, v hůře dostupné severní části je národní park.
Příjemnou změnou byla návštěva přístavního města Swakopmund, založeného Němci v roce 1892. Typická architektura i duch se uchoval do dneška, takže si zde člověk připadá jako někde v Evropě. I bílého obyvatelstva je v tomto čtvrtém největším městě Namibie více, než kdekoliv jinde, navíc se zde nejsnáze domluvíte německy. Na pobřeží jsou pěkné písečné pláže kolem kterých vede palmová promenáda. U promenády je tržnice s opravdu kvalitními suvenýry. Díky řece Swakop, která dala městu název, je zde dostatek vody, protože jinak je okolí tvořené pouští Namib. Jen pro zajímavost, nedaleko se točil film Mad Max: Fury Road. Pro toho, kdo by si chtěl vyzkoušet jízdu v písečných dunách je zde možnost půjčit si buggynu. Nedaleko města se těží uran, díky čemuž bohatne. Pro mne bylo ve Swakopmundu nejzajímavější soukromé geologické muzeum Kristall Galerie. Kromě expozice s opravdu nádhernými minerály, jimž vévodí největší vystavený krystal křišťálu na světě, je návštěva potřebná k zodpovězení otázek earthcache GC79FHB Namibian Gemstones.












Naše cesta pokračovala dále podél pobřeží na jih až k městu Walvis Bay, které je významným přístavem i východiskem pro turisty do národního parku Namib-Naukluft. Zajímavostí je, že město a jeho okolí u Velrybí zátoky, kde se jako první usídlili Britové, bylo součástí Jihoafrické unie na rozdíl od zbytku území, které bylo německou kolonií. Kolem tohoto významného města jsme jen projeli, abychom se aspoň trošku seznámili s národním parkem. Hned pár kilometrů od Walvis Bay se nachází v pásmu písečných dun ta nejvyšší v Namibii. Není divu, že kromě tradiční kešky u jejího úpatí je zde i earthcache GCE508 Namibia Dune 7, kde je jako doplňkový úkol pořízení své vrcholové fotky. Počasí nám přálo, bylo pod mrakem, takže jsme mohli kolem poledne, kdy by byl jinak nesnesitelný žár a písek by byl rozpálený, zout boty a vyrazit nahoru. Odměnou byl pohled na okolní duny, jaký je možno spatřit jen na některých místech Sahary.




Kolem pásu dun jsme pak projeli z druhé strany zpět až k Swakopmundu a odtud na severovýchod po části vyhlídkové cesty Welwitschia Drive přes tzv. Měsíční krajinu (Moon Landscape). Je tvořena skalami skoro černého doleritu, a na rozdíl od světlého okrového písku působí strašidelně. I zde je život, ale nenápadný. Na ten upozorňuje třeba earthcache GC2JHJX The Living Black, kde jedním z úkolů je popsat, co se stane, když se černý kámen pokropí "živou" vodou. Lišejníkům opravdu stačí troška vlhkosti, aby se ze scvrklých černých šupinek rozvinuly zelené lupenité stélky. U řeky Swakop je malá oáza Goanikontes, kde je možno se ubytovat a dělat výlety po okolí třeba na speciálních horských kolech z půjčovny. A přitom najít pár kešek. Dvě z nich, u kterých jsem se stavil při cestě, byly ale asi fuč.






Cestou dál na severovýchod jsme se ještě zastavili u jedné z pár kešek, která měla slibný název GC1DW91 Stretch your legs. Ten byl ovšem ironický. Keška byla sice nedaleko od silnice, kde se dalo zaparkovat, ale na skalnatém kopci s vyskládanými kamennými zídkami na vrcholu. Hint žádný, kdyby byl, tak dozajista obligátní: pod kamenem. V pozdním odpoledni jsme dorazili do cíle dnešního dne, masívu Spitzkoppe. Jak říká wikipedie, jedná se o mohutný žulový skalní suk, kdy z rovinaté krajiny náhle vystupují pozoruhodné skalní masívy. Nejvyšším je Grosse Spitzkoppe, někdy nazývaný Namibijský Matternhorn, s výškou 1728 metrů. Nejmohutnější je protáhlý Pontok s výškou 1626 metrů a třetí je Kleine Spitzkoppe s 1584 metry.


Část území je chráněná. Je to velmi oblíbené turistické místo, kde je možno se věnovat skálolezectví, pozorování zvířat, hlavně ptáků, či hvězd, protože zde není široko daleko žádný světelný smog. Pro turisty je zde pár chatiček a malá restaurace, ale jinak je zde vybavení to nejjednodušší možné. Kolem skal je rozeseto pár kempovacích míst, která nemají kromě označení a suchého záchodu žádné další vybavení, takže nabízí opravdu pravý pobyt v nádherné divočině.


Kromě pár antilop skálolezů zde nejsou větší zvířata, takže je možno se po libosti pohybovat v terénu a obdivovat zajímavou vegetaci i skalní útvary. Nejznámějším je skalní most, který má earthcache GC2J2X0 Spitzkoppe EarthCache, Namibia.




V okolí je dalších pět tradičních kešek, které vyžadují menší či větší lezení po skalách. Kromě chráněné oblasti, kam se může jen pěšky s místním průvodcem, se dá jezdit po cestách autem. Spitzkoppe, podobně jako jiná místa, kde jsou v rovinaté krajině skály, bylo od pradávna vyhledáváno domorodci, kteří zde měli svá útočiště na místech, kde byly možné úkryty, např. v jeskyňkách či pod skalními převisy, kde pak malovali své kresby.




Všechny kešky, které jsem zde navštívil, byly povedené, ale asi nejpěknější z nich je GC686ZM The Holey Land. Je umístěna v jeskyňce pod vrcholem obřími balvany posetého kopečku, kde v listingu autor doporučuje cestu podle waypointů, na kterých se může hledač seznámit s místními typickými sukulentními stromy, kterými jsou cyfostema, lejnice a aloe rozsochatá. Akorát hodnocení obtížností je na naše zvyklosti dost podhodnocené, i s ohledem na to, že v místě souřadnic je vysoká skála, kde keška může být ukryta v různé výšce. Takže jsem samozřejmě napřed vylezl nahoru, kde byl sice nádherný výhled, ale úkryt byl o pár metrů níže.








Po jednom odpočinkovém dni jsme opět pokračovali v jízdě, tentokrát zpět do míst, kde už jsme byli před pár dny. Napřed jsme jeli kousek na západ do města Karibib, kde jsme se stočili na sever a přes Omaruru dojeli do rychle se rozvíjejícího města Otjiwarongo, kde jsme si udělali malou zastávku u místního vlakového nádraží. Je zde vystavena německá parní lokomotiva, ve které je keška GCX912 Full Steam Ahead in Otjiwarongo. Vzhledem k tomu, že se často ztrácí, tak owner doporučuje pro zalogování fotku, takže je to taková virtuálka.


Dále jsme pokračovali na severovýchod do Otavi a odtud na západ do známého Grootfonteinu. Ještě předtím, než jsme do něj přijeli, jsme si udělali malou odbočku k další místní pozoruhodnosti, kterou je meteorit Hoba. Jedná se totiž o největší železný meteorit na světě, který měl původně, když byl nalezen, 66 tun, dnes má kvůli korozi kolem 60 tun. Je to hraniční velikost, kdyby byl totiž hmotnější, tak by se při své větší rychlosti při dopadu roztříštil. I když se nachází na soukromém pozemku, byl prohlášen národní památkou. Není divu, že má dokonce dvě kešky, starší virtuálku GCH2CV Not From Earth a novější tradičku GC2M94P Hoba Meteorit. Obě se nalézají v areálu, kde je nutno zaplatit vstupné.




Z Grootfonteinu jsme pokračovali známou cestou do Rundu, a po noclehu ve stejném kempu jsme směřovali na východ pásem Caprivi přes park Bwabwata, který slouží jako migrační cesta pro zvířata mezi Angolou a Botswanou. Park je nový, založen byl roku 2007, a trochu atypický tím, že zde žijí lidé, kteří by se časem měli stát zaměstnanci parku. Park totiž zatím nemá žádnou infrastrukturu pro turisty.








Po projetí nejužší částí Caprivi, která je ohraničena řekami Okawango na západě a Kwando na východě, jsme zabočili podél Kwanda na jih. Ubytovali jsme se v kempu na břehu řeky, kde jsme ještě před soumrakem absolvovali krátkou procházku po naučné stezce, samozřejmě opět na vlastní nebezpečí.






Následující den jsme jako předposlední v Namibii věnovali pozorování zvířat v národním parku Mudumu. I tento park rozkládající se na levém břehu hraniční řeky Kwando slouží hlavně pro umožnění migrace zvířat. V období sucha jsme opět zvolili cesty podél řeky, kde byla šance na pozorování. Asi nejatraktivnějí místo, kde řeka vytváří trochu větší lagunu, mělo tradiční drive-in kešku nazvanou podle něj - GC7HPGZ Hippo Pool. A hroši zde skutečně byli, naštěstí přes den ve vodě, takže se podle instrukcí stačilo jen rozhlédnout, jestli není v okolí nějaké jiné nebezpečí, a pak rychle udělat pár kroků z auta k úkrytu a bleskově zalogovat. Další keška, GC51W0J Kwando Cache, pak byla v dalším z kempů, kterých je u řeky více. Akorát její odlov je pro návštěvníky, kteří zde nejsou ubytovaní, trochu komplikovaný. Je totiž v kanceláři vedení kempu. Problém byl v tom, že při naší návštěvě o polední pauze zde nikdo z vedení nebyl. Hint byl jasný, zeptat se Michiela. Ten tu vůbec nebyl, takže jsem byl odkázán na jeho ženu, která měla přijít asi za půl hodiny. Za hodinku přišla konečně nějaká běloška, ale ukázalo se, že to není ona. Naštěstí byla velice ochotná, zavolala Michielově ženě, ta ji po telefonu navigovala, a v druhém šuplíku stolu kešku našla a já mohl s díky zalogovat. Naštěstí mí přátelé po občerstvení odpočívali. Jinak by mi takové zdržování netolerovali. Ukázalo se, že toto byla moje poslední namibijská keška, protože další pokus o nalezení kešky v Katima Mulilo, přes které jsme následující den jeli, skončil u brány luxusního rezortu, kam se nám nechtělo, a navíc jsme spěchali. Takže po pár desítkách kilometrů jízdy na jihovýchod jsme překročili hraniční přechod Ngoma Bridge a po přejezdu mostu přes řeku Chobe jsme opustili Namibii a byli opět v Botswaně.

Geocaching x safari v Namibii
V současnosti, tj. začátkem roku 2019, je v Botswaně asi 300 kešek. Tím patří k africké špičce, samozřejmě s výjimkou JAR, která je o několik úrovní výš. A stále se zakládají nové. Převážná většina jsou tradičky, poměrně dost je earthcachí, ostatní typy jako multiny a mysterky jsou vzácností, zůstala jedna stará virtuálka. Kešky jsou ale rozmístěny po celém území Namibie, převážně na turisty navštěvovaných místech, včetně parků, jako jsou Etosha, Namib-Naukluft, Ai-Ais či Waterberg Plateau, kam se jezdí nejčastěji. I na jiných místech, kde sice nejsou zvířata, ale jsou zajímavá z jiného důvodu, kešky opět jsou. Takže ať už člověk jede do Namibie za čímkoliv, vždy nějakou kešku najde. To platí i naopak. Pokud by absurdně hlavním cílem návštěvy byl lov kešek, tak by přitom hledající viděl pěkná místa, ale takový se asi těžko najde. Vzhledem k velmi nízké hustotě obyvatelstva a umístění většiny kešek v přírodě je jejich hledání pohodové, až na pár výjimek ve městech. Namibie je přitom snad nejbezpečnější africkou zemí s velice příjemnými a vstřícnými lidmi. Jedinou lehkou vadou je, že opět hodně kešek je na místech, kam se musí platit vstupné či vyřizovat povolení pro vstup.

... pokračování příště

A na závěr pár zvířat ze Spitzkoppe
















a ještě nějaká droboť z Mudumu