Jedem do Afriky, jedeme do ... Zimbabwe (a Zambie)

Akorát na tu hostinu nás nikdo nepozval, možná i proto, že Jean-Bédel Bocassa už nežije, a i kdyby, tak do Středoafrické republiky, které jako císař vládnul, jsme nezavítali. Takže z populární písničky Yo Yo Bandu nám zůstali jen ti zelení krokodýli, kterých jsme pár viděli, a kteří nás naštěstí nesežrali. Zebry a žirafy byly líné, takže se se lvy nehonily, asi měly na práci něco jiného, důležitějšího.
Zimbabwe a Zambie jsou sousední vnitrozemské státy, jejichž vzájemnou hranici tvoří řeka Zambezi. Právě do těchto míst roku 1855 směřovala výprava Davida Livingstona, který inspiroval našeho cestovatele Emila Holuba, který se sem vydal o 20 let později, v letech 1875 až 1877.
Oba státy měly v období kolonialismu podobnou historii a byly známy pod názvy Severní a Jižní Rhodesie, a to podle Cecila Rhodese, hlavního akcionáře Britské Jihoafrické společnosti, z jehož iniciativy byla tato území na konci 19. století kolonizována. Již dříve ale byla oblast územím zájmu arabských kupců, kteří zde hledali již v bibli zmíněnou zlatonosnou zemi Ofir. Tou mohlo být pozdější Velké Zimbabwe, zaniklá říše, která měla svůj rozkvět ve 14. a 15. století, a po níž zde zbyly na tuto oblast Afriky jedinečné ruiny kamenných staveb, které roku 1876 navštívil i Emil Holub. Následovnická Munhumutapa, zahrnující dnešní Zimbabwe a Mosambik, pak byla největší jihoafrickou říší v historii.
Zimbabwe sousedí kromě Zambie na východě s Mosambikem, na jihu s Jihoafrickou republikou a na západě s Botswanou. Zambie pak sousedí na východě s Malawi, které bylo v době britského kolonialismu jako Njasko součástí Severní Rhodesie, na jihovýchodě s Mosambikem, na jihu kromě Zambie s Namibií, na západě s Angolou a na severu s Kongem a Tanzanií.
Po získání nezávislosti v roce 1980 se k vládě v Zimbabwe dostal Robert Mugabe, napřed premiér, později prezident a v podstatě diktátor, který si sice znárodněním majetku bílých a jeho předáním svým podporovatelům získal popularitu, ale uvrhl tím zemi do ekonomického marasmu, který byl známý ve světě hlavně hyperinflací a masivní devalvací měny. Dříve prosperující země se tak stala jednou z nejchudších v Africe, přestože díky nerostnému bohatství má velký potenciál. Na konci roku 2017 proběhl vojenský puč, který Mugabeho odsunul, a země se vrátila formálně k parlamentní demokracii. Podobným vývojem, ale o pár let dříve, si prošla i Zambie, kde po získání nezávislosti v roce 1963 se též dostal k moci diktátor Kenneth Kaunda, který provedl znárodnění již v roce 1975. Kvůli hospodářským problémům došlo ke změně režimu v 90. letech minulého století, a tomto století se situace pomalu zlepšuje, i díky nerostnému bohatství, hlavně těžbě mědi.
Přestože oba státy mají co turistům nabídnout, i zde jsou národní parky se zachovalou přírodou a zvířaty, tak s ohledem na politickou, ekonomickou i bezpečností situaci nejsou příliš vyhledávané. Je zde ale jedna výjimka, a tou jsou Viktoriiny vodopády na řece Zambezi. Jako první Evropan je spatřil David Livingstone, který o nich přinesl zprávu světu. Emil Holub pak vytvořil jejich první mapu. Vodopády leží asi 50 km východně od čtyřmezí Botswana, Namibie, Zambie a Zimbabwe. Přímo u vodopádů jsou města Victoria Falls v Zimbabwe a Livingstone v Zambii, která disponují mezinárodními letišti. Turisté tam mají možnost k Viktoriiným vodopádům přiletět z různých míst, nebo přijet po zemi z Namibie či Botswany. Toho jsme díky pobytu v Botswaně v Kasane u národního parku Chobe využili i my. Když jsme si zajišťovali půjčení auta, tak jsme se zajímali i o možnost cesty do obou zemí. Zatímco vyřídit papíry pro všechny jihoafrické země nebyl problém, tak cestovat s autem z JAR nám bylo důrazně nedoporučeno, což potvrzovaly i informace z internetu. Pro jednodenní výlet jsme se tedy spolehli na jednu z místních cestovek, která zajišťuje dopravu z Kasane do Victoria Falls dodávkami. Naši přátelé si zase vyzkoušeli cestu taxíkem z Kazunguly do Livingstone. Oba způsoby jsou bezpečné a cenově přijatelné.
Mladá řidička, pro kterou to byla její první samostatná jízda, nás dovezla na parkoviště přímo před vchodem do areálu vodopádů, kde jsou i stánky s občerstvením a suvenýry. Tady na nás do odjezdu čekala. Po zaplacení vstupného, které je z praktických důvodů pro cizince v amerických dolarech, které nahradily spolu s některými dalšími "tvrdými" měnami tu místní po krizi v roce 2009, jsme vstoupili dovniř spolu se skupinou místních školáků. Prohlídková trasa je vedena po pěkně upravených cestičkách v deštném lese. Hned u vchodu je začátek multiny GC5HMMQ A walk through the rain forest, která pěkně kopíruje prohlídkovou trasu, a i finálka je při cestě, jako jediná fyzická keška uvnitř areálu. Z informačních tabulí u vstupu se pak dá čerpat pro tři earthcache, které jsou věnovány vodopádům. První zastavení při cestě je u sochy Davida Livingstona, trasa dál vede od západu, kde je první earthcache GC5J0W4 The Cataract, věnovaná nejzápadnějšímu, od zbytku vodopádů ostrovem Cataract Island oddělenému nižšímu stupni, zvanému Devil's Cataract, kde protéká dost vody i v období sucha.












Dál se jde podél vodopádu oproti jeho hraně s několika vyhlídkami. Na jedné z nich je pak další earthcache GC28A6Z Mosi-oa-Tunya, což je místní název pro vodopády, a znamená něco jako "Hřmící voda či kouř". Pokud teče dost vody, tak většina cesty vede v mlžném oparu a doporučuje se mít pláštěnku. V období sucha teče více vody pouze ve středu vodopádu, a místem, kde je opar se dá projít i bez ní. Jen focení na tomto místě je komplikovanější.




V tomto období je také většina z jeho asi 1,7 km délky bez vody, ve východní polovině za Livingstone Island je k vidění jen holá, kolem 100 m vysoká skála. Na druhou stranu je v této době možná další atrakce, a to koupání v bazénku zvaném Devil's Pool na hraně vodopádu u Livingstone Island, kam se dá dojít ze zambijské strany. Samozřejmě jen s místním průvodcem a za tučný poplatek.








Na místě, kam se dá dostat nejdál na východ při prohlídce vodopádů na zimbabwské straně, je poslední earthcache GC5KEF7 s varovným názvem Danger point rocks. Odtud je pak výhled na zambijskou stranu, která je podstatně menší jak z hlediska pozorovatelné délky hrany vodopádu, tak i areálu. Tím pádem je i méně navštěvovaná. Má ale jeden trumf, a tím je stará virtuálka GCGZZ6 Victoria Falls, Zambia, kvůli které jsem vyrazil přes most na druhou stranu řeky Zambezi. I zde jsou pěkně udělané cestičky s informačními tabulemi, navíc je zde možno na rozdíl od Zambie, kde se pozoruje vodopád jen z protějšího břehu, sejít i prudkým svahem dolů k vodě. Akorát je při procházce potřeba dávat pozor na dotěrné paviány. Turistům se doporučuje vzít si s sebou pořádný klacek nebo prak, který mají na obranu všichni místní průvodci. Dobře funguje i stříkačka s vodou. I tady má David Livingstone svoji sochu, která ho má představovat v okamžiku, kdy poprvé spatřuje vodopády.






Hranice mezi oběma zeměmi vede uprostřed řeky. Hraniční přechody jsou samozřejmě na břehu, takže na mostě je takové území nikoho. Vládne tu tedy zvláštní režim. Kromě pár stánků se suvenýry se zde provozuje bungee jumping a zip-line. Aby se sem mohli turisté bez problémů dostat, tak stačí mít vízum jen jedné země, a pak se dá na most jít jen s povolením vystaveným na celnici bez víza druhé země. Kromě těchto atrakcí je na mostě i tradiční keška GC6R7AJ ZimZam. Svým umístěním je v Zambii, ale jejím problémem je, že je na exponovaném místě, kde je na očích místních stánkařů, takže je občas ztracená.








Po návratu ze Zambie zbýval do smluveného odjezdu nějaký čas, mohl jsem se jít podívat k vyhlídkové restauraci na kaňon řeky Zambezi, kde je i earthcache GC6YPVH s všeříkajícím názvem Oh my gorge, what a view... Protože okolo řeky je malý národní park Victoria Falls a občas se zde pohybují zvířata, hlavně sloni, tak kromě varovných tabulí na přístupové cestě hlídají strážci, aby se turistům, jdoucím pěšky k restauraci nic nestalo. Takže jsem dostal na těch asi 200 metrů ozbrojený doprovod. Ironií je, že měsíc po mé návštěvě restaurace shořela, jak uvádí owner ve svém logu.




Asi čtvrt roku před cestou se objevila ve Victoria Falls rarita - wherigo GC7TJTH Safari Snap. Je možné ho hrát kdekoliv, takže jsem dopředu získal souřadnice kešky a doufal, že bude čas se na ni zastavit. Do odjezdu mi zbylo tak akorát času na to, abych si pro ni zaběhl, naštěstí jsem ji našel bez problémů, a dokonce si mohl zalogovat TTF, přičemž i STF patří Česku. Měl jsem ještě vyluštěny dvě mysterky, na ty už ale bohužel nedošlo, protože byly kousek dál, stejně jako pár dalších tradiček. Doma jsme pak zjistil, že v den mé návštěvy zde byl publikován letterbox GC80NM8 Victoria Falls Post Office. Ale i tak byla návštěva okolí vodopádů úspěšná a mohli jsme se vrátit do Kasane v Botswaně, odkud jsme se další den přesunuli celodenní jízdou do JAR.

Geocaching x safari v Zimbabwe a Zambii
V Zimbabwe je kolem 250 kešek, což je na africké poměry pěkné číslo, a může se tak srovnávat s Namibií, Keňou či Egyptem. Navíc nové stále přibývají díky pár aktivním místním kešerům. Jsou zde i pěkné národní parky se zvěří i keškami, např. Mana Pools, Umfurudzi, Motobo či největší park Hwange u hranic s Botswanou, který je srovnatelný s Chobe. A pak tu je okolí Viktoriiných vodopádů, kde je národní park Zambezi. Ve Victoria Falls je pro turisty nachystána spousta atrakcí podle jejich zájmu a finančních možností. Kromě už zmíněného bungee jumpingu z mostu a zip-line na několika místech přes kaňon řeky Zambezi je zde například možnost sjíždění řeky na raftech či kajacích, jízda luxusním parním vlakem či otevřenou tramvají, vyhlídkové lety vrtulníkem nad vodopády, rybaření, procházky s průvodcem včetně safari aj.


Takže pokud se by někdo rozhodl pro tuto zemi i přes její ne moc dobrou pověst,tak by si určitě užil obojího. Pokud by člověk přiletěl přímo do Zimbabwe a půjčil si auto zde, odpadla by spousta komplikací na hranicích.
Horší je situace v Zambii. Tam je kešek podstatně méně, ani ne 40. Jsou zde sice parky se zvěří, ale nemají většinou žádnou infrastrukturu pro návštěvníky, tím pádem ani kešky. Navíc se neplánuje ani jejich zpřístupnění pro masovou turistiku, ale jen pro omezenou bohatou klientelu, pro kterou se chystá výstavba pár luxusních středisek. Jedinou výjimkou je okolí Viktoriiných vodopádů s maličkým národním parkem Mosi-oa-Tunya.

Geocaching v jižní Africe
Asi by se hodilo udělat na závěr nějaké shrnutí. Aby bylo směrodatné, chtělo by to strávit na místě více času, navštívit i jiná místa a najít více kešek. Ale i tak se něco srovnat dá.
Samostatnou kapitolou je Jihoafrická republika, která snese srovnání s Evropou, severní Amerikou či Austrálií a Novým Zélandem. A to jak v množství, tak i v různorodosti, včetně negativ, kterými jsou kvalita, nevhodné umístění nebo zanedbávání péče. Bohužel jsme strávili v této krásné zemi málo času na to, abych si zde geocaching více užil a mohl to lépe posoudit.
Další dvě země, Botswana a Namibie mne příjemně překvapily. Když pominu to, že aby se člověk někam, kde je keška dostal, musí zaplatit vstupné, tak až na pár výjimek tvořených staršími, z dnešního pohledu komerčními keškami, odpovídalo jejich umístění prapůvodnímu záměru geocachingu. Ukázat hledačům zajímavá místa, která by možná bez kešek minuli. I mí spolucestující mudlové mnohokrát dodatečně ocenili, že kam jsme podle jejich předchozího názoru jeli zbytečně, tak to byla nakonec pěkná místa, takže mi to nevyčítali. Bohužel občas měli navrch, takže některým keškám jsem při jízdě kolem mohl tak leda zamávat. I kvalita schránek byla docela dobrá. Dost bylo plastových krabiček o velikosti větší než mikro. Takže nebyl problém udat několik cestovatelů, které jsem vezl s sebou. A zpět jsem jich vezl ještě víc, což jsem nečekal. Jen mne trošku mrzelo, že jsem se během celé cesty nesetkal s žádným jiným kačerem, ať už místním nebo cizím, ale to je pochopitelné. Před cestou jsem uvažoval i o uspořádání nějakého eventu, což někteří, hlavně němečtí kačeři rádi dělají. Když jsem se ale podíval, že v takových případech byli skoro vždy jedinými účastníky samotní owneři, tak jsem od toho upustil. Jediným kontaktem tak byly e-maily s ownery earthcachí a virtuálek při schvalování správnosti odpovědí. Většina z nich, hlavně u novějších kešek, zareagovala rychle a vstřícně. V pár případech jsem informoval vlastníky ohledně nenalezených kešek, a i tady se setkal s reakcí.
A co říct úplně na závěr? Pokud máte rádi zvířátka i kešky, tak neváhejte a do jižní Afriky vyražte, dokud to jde (tak jednoduše a levně)! V posledních letech sem vyrazilo hodně českých kešerů, jak se můžete přesvědčit třeba na project-gc.com, a zatím se všichni ve zdraví vrátili.

Konec cestopisné části, příště jako doplněk pár praktických informací.

A na úplný konec místo zvířátek tentokrát pár kešek

Petka v dutině stromu pod velkým kamenem, který ji chrání před nenechavými opicemi

Tato keška byla v kempu, takže na maskování stačily menší kameny a ochranný nátěr

Pěkná krabička i s TB na oploceném odpočívadle v NP Etosha

Filmovka ukrytá v externím historickém exponátu muzea v Namibii

Oblíbený úkryt "pod kameny" v kamenitém svahu u Pobřeží koster v Namibii. Stav podle posledních záznamů v logbooku - Německo:Česko:domácí = 4:3:1

Souřadnice ukazují asi 10 m mimo kruh z kamení, ve kterém byla samozřejmě keška ukryta

Sám kámen v poušti Namib

Keška v jeskyňce mezi skalami v Spitzkoppe v Namibii

Drive-in mikrovka v parku Mudumu u hrošího koupaliště s jasným hintem "An eye for an eye!"

Totální drive-in v parku Chobe v Botswaně. Stačí zastavit, vytáhnout z auta křesílko a z pahýlu stromu kešku, a v pohodlí zalogovat. Akorát bacha na mudlolvy, kteří se mohou ukrývat za keřem

Cestou v kempu do restaurace s vyhlídkou na řeku Chobe je možno si odlovit mikrovku

Sice jen mikrovka, ale pěkně ukrytá

Jednoduchá drive-in magnetická petka na plotě

Jedna keška ze série na příjezdových cestách do NP Kruger, pro snazší hledání je třeba znát místní dřeviny, např. "Zebra wood"

Název kešky byl hint

Petky mezi skalami pod kameny jsou zakladateli všude oblíbené, ale u hledačů je to naopak

Navíc když jsou ještě maskované

Nanokešky moc nemusím, ale ta panoramata za to stála