Jedem do Afriky aneb pár praktických informací

Jako doplněk cestopisné části o státech jihu Afriky bych chtěl připojit pár informací pro ty, kteří by se rádi do těchto končin podívali na vlastní pěst, ne jako účastníci zájezdu organizovaného cestovní kanceláří, i když některé nabízí jeho zajištění i pro malé skupinky na přání. Zkušení cestovatelé a dobrodruzi zde asi nic nového nenaleznou, ale snad to pomůže těm, kteří zatím neměli odvahu se na podobnou cestu vydat. Kromě vlastních zkušeností vycházím i z informací mých přátel, kteří tato teritoria navštívili v posledních několika letech i opakovaně.

Cesta tam (a zpět)
Jak se dostat do jižní Afriky je vcelku jasné, jedinou smysluplnou alternativou je letecká doprava. Je pravda, že jsem četl logy kačera, který dojel až na jih kontinentu z Evropy stopem, a potkali jsme osamělého Francouze, který přijel lodí do Namibie se svým terénním autem, ale to jsou extrémy nehodné doporučení, ať již z časových nebo finančních důvodů. Na jih Afriky létá spousta společností, letenky se dají sehnat za různé ceny do různých míst. Hodně záleží na období i destinaci. Nejlevnější jsou přitom hlavně mimosezónní letenky na nejvýznamnější letiště, tj. především do Jihoafrické republiky do Johannesburgu, Kapského Města či Durbanu, kam se dají v dostatečném předstihu sehnat zpáteční letenky hodně pod 15 tisíc Kč. Windhoek v Namibii nebo Harare v Zimbabwe jsou už o něco dražší. Sehnat letenku s odlišnými příletovými a odletovými místy za slušnou cenu je větší problém. Zkušení cestovatelé mají různé strategie při shánění levných letenek. Existují specializované i obecné vyhledávače, může se využít služeb cestovních kanceláří či leteckých společností, pro jih Afriky je to třeba British Airways, provozující nejvíce letů.

Doprava na místě
Teoreticky existují všechny možnosti, ale prakticky je jich použitelných jen málo. Jen ti největší dobrodruzi by si mohli troufnout na autostop, který je zde na jednu stranu exotický, na druhou marný. V JAR, kde je hustá silniční síť i doprava, jsme stopaře neviděli, v ostatních zemích místní stopují často, ale doprava je tam tak řídká, že šance na stop nejsou asi moc velké, obzvláště pokud člověk necestuje sám. Hromadná doprava sice existuje, ale pouze mezi hlavními sídly, takže dostat se pak někam jinam jde snad jedině taxíkem. U turistů se předpokládá, že využijí služeb cestovních kanceláří, které zajišťují dopravu na jednotlivá turisticky atraktivní místa. Je to navázáno třeba na hustou síť menších lokálních letišť v jejich blízkosti, takže někteří turisté využívají kombinaci leteckých přesunů a organizovaných výletů. Nejvyužívanější, a pro turisty nejvhodnější je vypůjčit si auto a dopravovat se zcela samostatně. Služby půjčoven jsou na vysoké úrovni a nabídka je bohatá. Většina firem je nadnárodních s pobočkami ve více zemích, takže není problém si půjčit auto v jedné zemi a cestovat s ním do dalších. Je pouze potřeba to dopředu nahlásit, aby se vyřídily potřebné papíry. Ideální je naplánovat si okružní trasu a vracet auto na stejném místě, je možné ho ale vrátit i jinde, musí se ale počítat většinou s příplatkem. Dají se vymyslet i různé kombinace, např. přílet do jednoho místa, půjčení auta na menší místní okruh, pak přelet jinam a půjčení jiného auta pro další okruh, pokud by třeba přesun na jiné místo byl časově či fyzicky náročný. Všechno si musí člověk umět dopředu spočítat, protože místo několikadenní jízdy autem, kdy cestou není nic zajímavého, může být výhodnější párhodinový přelet.

Auto z půjčovny
Vypůjčit se dá libovolné vozidlo. Volba typu záleží na počtu osob, místech, kam se pojede či způsobu nocování. V úvahu tak hlavně připadají standardní osobní automobily, pokud by se mělo jezdit i po silnicích bez asfaltu, tak se doporučují ta s vyšší světlostí podvozku, např. SUV. Chceme-li jezdit více po nezpevněných cestách, hlavně v období dešťů či v písečných oblastech, je potřeba vozidlo s náhonem na všechna čtyři kola. Některé půjčovny nabízí speciální vozidla s kempovací výbavou různého typu, která při maximální výbavě zahrnuje stolek s židlemi, nádrž na vodu, ledničku, plynový vařič, veškeré nádobí, stany a spacáky, takže není potřeba s sebou nic kromě oblečení vozit. Ještě vyšší stupeň komfortu představují karavany, u těch je ale pak problém s jízdou v terénu. Standardně jsou poskytována vozidla s možností spaní pro 2 nebo 4 osoby. Pokud by měl jet větší počet osob, tak je možnost půjčení mikrobusu, většinou se vozidla do 10 osob počítají jako osobní, což je výhodné z hlediska poplatků. Ty jsou ale většinou nevhodné do terénu, takže je lepší půjčit si více menších aut, i když je to dražší. Existují i oblasti, kde se nedoporučuje jet sólo, třeba kvůli možnosti zapadnutí do písku či bahna. Tak jak byly postupně zmíněny typy aut, tak se i pohybuje cenová úroveň. Při sjednávání výpůjčky je potřeba si dát pozor, co zahrnuje pojištění, a jaká jsou případná omezení pro provoz či pojistné plnění. Pro některá auta platí třeba zákaz jízdy v terénu, projíždění vodou od určité hloubky či zákaz jízdy potmě. Z toho pak plynou sankce při poškození vozidla, zvláště některých jeho částí, třeba podvozku, zatímco jiná, třeba poškrábání laku jsou ignorována.


Při objednávce je potřeba kromě vozidla a výbavy vybrat místo a čas vyzvednutí a vrácení. Další specifikace, jako vyřízení formalit pro jízdu do jiných zemí či počet řidičů lze vyjednat i dodatečně. Pro potvrzení objednávky je potřeba zaplatit zálohu, většinou čtvrtinu předpokládané ceny, zbytek se doplácí cca měsíc před vyzvednutím. Většina půjčoven pak zajišťuje odvoz zákazníků na místo převzetí auta do určité vzdálenosti bezplatně, obecně třeba z letiště, kde jejich pracovníci mají buď kancelář nebo čekají v příletové hale. Stejně tak to funguje i při vracení auta.
Ve smlouvě v souvislosti s pojištěním jsou pak instrukce, jak postupovat třeba v případě nehody či poruchy vozidla. Ty pak bývají součástí instruktáže při převzetí vozidla, obzvláště pokud to není běžné osobní auto. Třeba u některých aut je potřeba při jízdě po písečných cestách upouštět pneumatiky, a pak je zase dohušťovat, u aut se stany je potřeba naučit se je rozkládat a skládat. Obzvláště je důležité pochopit správnou obsluhu zapínání náhonu na všechna kola a uzamykání diferenciálu.
Náš Land Cruiser bylo superodolné auto, takže jsme během celé cesty neměli sebemenší problém, ale setkali jsme se s turisty, jejichž auto muselo být po poruše v parku odtaženo do kempu, kam hned následující ráno dorazili technici z půjčovny a opravili je. V případě menších defektů je pak možno po konzultaci s půjčovnou zajistit opravu na vlastní náklady, které jsou pak proplaceny, pokud to pojistka zahrnuje, např. defekty pneumatik, které bývají nejobvyklejší. Terénní auta přitom mívají pro jistotu dvě rezervy.

Jízda po silnicích - dopravní předpisy
Na jihu Afriky se ve všech státech jezdí tak, jak se původně jezdilo, tj. vlevo. Zvyknout si na opačné řízení není problém, nejvíce se většinou plete blinkr s ovládáním stěračů. I jízda po silnicích po opačné straně se vžije za chviličku. Dopravní předpisy nejsou moc odlišné. Jediným výrazným rozdílem je pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele" pro přednost na křižovatkách. Na rozdíl od Evropy je použití dopravních značek minimální. Většinou se používá vodorovné značení, z klasických dopravních značek omezení rychlosti a pár výstražných značek. U křižovatek tedy většinou chybí u nás známé značky pro hlavní silnici a dání přednosti jízdy z vedlejší. Místo toho bývá vodorovná stopka, která pokud je na všech příjezdech do křižovatky, tak pak se uplatňuje pro nás neobvyklé pravidlo, že vozidla vjíždějí do křižovatky v pořádí, jak k ní přijela, což se může zdát někdy zmatečné, když je ve všech směrech několik aut. Ale takovéto případy jsou vzhledem k hustotě provozu výjimečné, řidiči jsou vždy trpěliví, zatímco u nás by asi platilo právo silnějšího, tzn. kdo má silnější nohu nebo auto. Ve městech pak bývají semafory. Už dříve jsem zmínil, že na asfaltových silnicích je mimo civillizaci maximální povolená rychlost 120 km/hod a na prašných 100 km/hod. U křižovatek bývá rychlost většinou snížena na 80 či 70 km/hod, a kde je osídlení, tak na 60 či 50 km/hod. Nižší rychlosti pak jen při omezení např. stavebními pracemi. Hlavní silnice vedou obvykle kolem sídel, takže provoz je plynulý a rychlý. Silnice jsou celkem kvalitní, i když někde jsou delší úseky s velkými výtluky od nákladáků, kde je potřeba jet hodně opatrně, protože bývají i přes 20 cm hluboké, což pocítí i terénní auto. Ale to známe i od nás v podobě pravidla, že řidič musí přizpůsobit jízdu stavu a povaze vozovky. A taky schopnostem svým a vozidla.
Místní, a zejména profesionální řidiči předpisy někdy až striktně dodržují, přejet plnou čáru si nikdo netroufne, i když se vepředu kolony někdo vleče, což bývá hlavně ve městech. Obdobné je to i u maximální povolené rychlosti. Policistů není vidět moc, ale bývají přísní, a pro místní jsou pokuty zřejmě citelné.
Zastavili nás dvakrát, jednou to skončilo pokutou za rychlou jízdu, podruhé to byla jen domluva, když jsme v Namibii zapomněli zapnout světla, protože zde s podivem platí denní svícení. U značek pro omezení rychlosti je v Botswaně menší odlišnost, protože značka platí do té doby, než je změněna jinou. Ne tedy křižovatkou nebo značkou konce omezení, jak jsme zvyklí u nás.
Pro řízení je oficiálně potřeba mít mezinárodní řidičský průkaz, a to lépe variantu podle Ženevské úmluvy z roku 1949, protože v té jsou na rozdíl od Vídeňské z roku 1968 zahrnuty i Botswana a Namibie. Důležité je to možná pouze pro hlavního řidiče auta z půjčovny, který dokládá jeho vlastnictví při žádosti o půjčení auta, jinak je akceptován i klasický řidičák. Někde jsem našel zmínku, že jsou běžně akceptovány řidičáky, pokud mají anglický text, to ale bohužel ty naše nemají.

Ubytování
Možností pro ubytování nebo jen přespání je mnoho, každý si může vybrat podle svých představ a možností. Problematické je pouze u nás oblíbené "spaní na divoko" v přírodě. I když jsou zde velké, většinou liduprázdné prostory, tak se jedná buď o soukromé pozemky pro dobytek nebo divoká zvířata, většinou oplocené, případně o chráněná území státní či regionální. Pokud by při jízdě autem v některých odlehlých oblastech Namibie či Botswany člověk na noc někde zastavil a přespal někde u silnice na odpočívadle, asi by to prošlo. V přírodních parcích je to ale nemožné kvůli evidenci, takže zahrávat si s myšlenkou, že by člověk navečer nevyjel z parku a zkusil přespat mezi divokou zvěří je iluzorní.
Pro turisty jsou všude kempy, ve městech hotely, obojí různého typu. Až na výjimky je jejich kapacita omezená, doporučuje se tedy hlavně v sezóně zajistit si ubytování s dostatečným předstihem. V Namibii je navíc zajištěné ubytování podmínkou k získání víza.
Kempy bývají velké oplocené a hlídané areály s různými možnostmi ubytování. Nejčastější jsou tzv. lodge, kde je ubytování v samostatných chatičkách či vybavených stanech. Místa pro stanování a karavany přitom mají jen některé. Pokud tato možnost je, tak jednotlivá kempovací místa jsou označena. Jejich velikost je různá, buď je to uvedeno v informacích na webu nebo je potřeba si to zjistit. Většinou bývá udáno, pro kolik vozidel a osob je místo určeno, přičemž některé mohou pojmout i osádku menšího autobusu. Platí se různě, většinou za počet vozidel a osob na jednom místě, někde je cena za místo zahrnující jedno vozidlo a dvě osoby, a pak se připlácí za další vozidla a osoby. Nezáleží tedy na počtu stanů, pokud se do vymezeného prostoru vejdou. Vybavení kempů je na vysoké úrovni. Každé kempové místo mívá přípojku elektřiny, někdy kohoutek s vodou, někde i vlastní sociální zařízení. Ta jsou jinak společná, ale je jich vždy dostatečný počet, se studenou i teplou vodou, sprchami, standardními splachovacími záchody, kuchyňskými kouty, aj. Navíc má každé kempovací místo vybavení pro braai (viz dále).








Vedle recepce, kde bývá i prodejna suvenýrů, jsou v kempech restaurace, ve větších kempech v národních parcích i prodejny, benzínky, někde i bazény na koupání s lehátky, kde se dá strávit třeba polední pauza.


Kde se ubytovat lze zjistit i zajistit různými způsoby. Někdo dává přednost zprostředkovanému zajištění přes vyhledávací servery celosvětové typu booking.com či airbnb.com nebo místní jihoafrické. Většina ubytovacích zařízení má své vlastní weby nebo aspoň zveřejněný e-mail. Lze vycházet i z doporučení na cestovatelských webech či přímo od lidí, co tam byli, což bývá někdy nejužitečnější. Pro objednávku či poptávku je někde k vyplnění formulář, který někdy i podá informaci, zda je ubytování v požadovaném termínu dostupné, někde se musí poslat klasický e-mail s dotazem. Až na výjimky u velkých kempů je pro potvrzení rezervace nutné uhradit dopředu plnou částku, většina plateb probíhá pomocí platebních karet, někde převodem na bankovní účet. Komunikace je vedena v angličtině, popř. je někdy možná v Namibii v němčině, jiné oficiální jazyky, jako afrikánština v JAR a Namibii, setswanština v Botswaně či ndondština v Namibii zřejmě nepřichází v úvahu. I s ohledem na to, že většina vlastníků ubytovacích zařízení jsou běloši.
Cestu bez zajištěného ubytování lze sice risknout, hlavně mimo turistickou sezónu, ale je tu nebezpečí že nebude volno tam, kde byste chtěli. Cestou jsou u silnic poutače, na podrobnějších mapách papírových a internetových (i na mapy.cz) jsou ubytovací zařízení vyznačena, i když ne úplně všechna.

Stravování
Do Afriky není potřeba vozit ani řízky, ani konzervy či polévky v pytlíku, i když i to je možné, protože dovoz není omezen. Stravovat se na místě je totiž bez problémů, stejně jako u nás. Ve městech, a to i malých, jsou supermarkety místních i mezinárodních řetězců s širokým sortimentem zboží v podstatě stejných cenových úrovní, nebo i levnější, než u nás. Zeleninu a ovoce je možno nakoupit na tržnicích nebo ve stáncích u silnice. Tam je možno i o ceně smlouvat. Obdobně u benzínek jsou prodejny s potravinami a občerstvením. Na rozdíl od nás jsou hodně obvyklé a vyhledávané pulty s teplým jídlem v supermarketech, kde bývá na výběr několik teplých jídel. Nejčastěji to jsou jídla z kuřecího a hovězího masa, vnitřností, někde bývají i ryby. Jako příloha je nejčastější dušená rýže, vařené brambory či hranolky. Úprava jídel je většinou dle našich zvyklostí, nečekejte tedy žádnou exotiku jako v Asii, latinské Americe či v Orientu. Jen v některých jídlech se používá pro pálivost koření piri-piri, což je ale vždy u jídla uvedeno. Kromě čerstvosti denně vařených jídel je velkou výhodou nízká cena i volba množství podle chuti a hladu. Někde bývají i samoobslužné studené bufety, jinde vám zase v mikrovlnce přímo v obchodě ohřejí zakoupený polotovar, jako je pizza, hamburger či hot-dog v místní variaci. Okusili jsme toho spousty, vše bylo výborné a nezaznamenali jsme jediný zdravotní problém.


Kdo se raději spoléhá na své vlastní kuchařské umění, tak má možnost nakoupit veškeré suroviny i polotovary, a vařit si buď na plynovém vařiči, který si vypůjčí zároveň s autem, nebo vařiči, který si přiveze z domova. Standardní kartuše pro plynové vařiče jsou k dostání buď v supermarketech nebo v obchodech s kempingovým vybavením.
Kdo nechce trávit čas sháněním jídla, může využít stravování v restauracích v kempech, ve městech jsou možnosti širší, včetně celosvětových řetězců rychlého občerstvení. Akorát pro milovníky extrémních laskomin tady nic takového, jako je třeba v jihovýchodní Asii, není.




Na své si zde přijdou ale milovníci vína. Hlavně JAR je producentem vynikajících vín, jak bílých, tak i červených. Nejčastěji se setkáme se stejnými odrůdami, jaké jsou populární v Evropě, což jsou bílé Chardonay, Sauvignon či Pinot Grigio, a červené Merlot, Shiraz, Cabernet Sauvignon či Pinot Noir, plus spousta směsek. Pro skupinovou konzumaci jsou nejvýhodnější vína v krabicích s výčepním ventilem o různých objemech, většinou 2 až 5 litrů, které se vejdou do autoledniček. I pivo zde mají dobré, většinou plzeňského typu.




Samostatnou kapitolou je voda. I když je většina míst v jižní Africe hodně suchých, voda je všude. A pokud teče z kohoutku a není výslovně uvedeno, že je nepitná, tak je pitná. To bylo jedno z velkých překvapení. Ve všech kempech tekla voda, a i když byla třeba z vodojemu, kam se vozila, tak jsme ji bez problémů pili i bez úpravy chemií či převařením bez sebemenších následků. Balenou vodu jsme tedy vůbec nekupovali, i když v obchodech všude je.
Dalším fenoménem je v jižní Africe tzv. Braai - viz dále.

Braai aneb grilovačka
Braai je jihoafrická obdoba pro BBQ (barbecue), která zde má dlouhou tradici a enormní popularitu. Místní to milují, takže vybavení pro grilování naleznete všude. A griluje se zde na rozdíl od jiných míst ve světě kdekoliv, kdykoliv a cokoliv, i když na prvním místě je vždy kus pořádné flákoty. Na každém kempovacím místě je tedy alespoň něco, na čem se dá rozdělat oheň, od plácku s pár kameny či starého disku z auta, přes stacionární betonové po standardní kovové grily různých podob, na které se dá položit rošt. Ve všech obchodech je k dostání dřevěné uhlí, u silnic jsou všude prodejci otýpek dřeva, které mají i v kempech, pokud si člověk zapomene koupit cestou. V supermarketech je výběr masa jak baleného, tak i přímo od řezníka, někde i již naloženého. Griluje se samozřejmě hlavně hovězí, dále je oblíbené i kuřecí a speciální kořeněné klobásy. Na vepřové lze narazit výjimečně, někde je k dostání i "divočina" z farem, tedy maso z chovaných antilop či buvolů. Protože se brzy smráká a potmě se stejně v parcích nikam nesmí, tak není nic lepšího, než probírat denní zážitky nad šťavnatým stejkem zapíjeným dobrým červeným vínem či pěkně vychlazeným pivem.

Safari
Pozorování divokých zvířat je to hlavní, kvůli čemu se do Afriky jezdí, a co není v takovém množství nikde jinde na světě. Převážná část pozorování se děje z bezpečí auta projíždějícího krajinou. Funguje to tak, že u vjezdu do parku se vyřídí povolení pro vstup. Platí se za auto a lidi. Většinou člověk dostane plánek s cestami a zajímavostmi, popř. doporučení, kam jet, aby toho viděl co nejvíce. Jinak je vhodné se zeptat. A pak už si může každý jezdit jak chce, ovšem jen po cestách, kde je to povoleno. Parky jsou otevřeny "od slunka do slunka", během roku se to tedy mění podle délky dne. Pokud má člověk zajištěno ubytování v kempu v parku, musí být před soumrakem tam. V některých kempech jsou pozorovatelny u napajedel, kde lze být i přes noc. Pokud jsou pozorovatelny mimo kempy, lze tam jen v rámci organizované skupiny s průvodcem. Někde jsou dokonce možné i noční pěší procházky po parku s ozbrojeným doprovodem. Pokud je u kempu řeka, vždy jsou zde projížďky na různých plavidlech, od kánojí po velké vyhlídkové lodě. Co člověk v parku uvidí, to záleží na roční době a štěstí, v období sucha je pozorování zvířat snadnější, protože se stahují k vodě, a vegetace je suchá a terén přehlednější. Také strážci ochotně poradí, kde co vidět, někde bývají mapy nebo návštěvní knihy, kde turisté vyznačují, co kde kdy viděli. Zvířata mají obvykle pravidelný režim, takže šance pro opakovaná setkání jsou velké.

Víza a vstupní formality
Dostat se do většiny zemí není pro našince problém. Česko má bezvízový styk s JAR, Svazijskem, Lesothem a Botswanou. Do Mosambiku, Zimbabwe a Zambie víza vystaví za poplatek při vstupu do země. Pokud hodláte navštívit Zimbabwe i Zambii, existuje speciální vícevstupové vízum, tzv. KAZA UNIVISA, které vyjde levněji než jednotlivá víza zvlášť pro každou zemi. Komplikované je tedy pouze získání víza do Namibie. To je nutno vyřídit dopředu na velvyslanectví v Berlíně, pokud si ho chcete vyřizovat osobně. Ale i když si ho necháte vyřídit od cestovní kanceláře, je potřeba pro jeho získání mít zajištěné zpáteční letenky, ubytování na více jak 60% pobytu a mít vypracovaný plán cesty, podle kterého se pak určuje počátek platnosti víza.


Překračování hranic je vcelku bezproblémové a rychlé, pokud tam zrovna nepřijede velký zájezd a nevytvoří se fronta. Někde je to jen formální orazítkování pasu, někde se musí vyplnit jednoduchý imigrační formulář, vždy pak je potřeba něco vyplnit extra pro vozidlo, což bývá někde spojeno s platbou poplatků, např. v Botswaně či Svazijsku. Ale vždy je to nekomplikované, a pokud člověk něco neví, tak úředníci vcelku ochotně pomohou.
Problémy nedělají ani celníci. Pozor je potřeba dát ale na veterinární kontroly, protože v rámci bezpečnostních opatření je omezen převoz produktů, se kterými by se mohly zavléci nějaké nemoci, tj. syrové ovoce a zelenina, maso či vejce. V některých státech platí tato omezení i mezi oblastmi, takže se na silnicích můžete setkat s veterinárními kontrolami. Na některých mapách jsou dokonce tato místa vyznačena. Je ale pravda, že u turistů bývají tyto kontroly někdy laxní, a pokud přece jen jsou, tak se většinou kontroluje v autě lednička nebo speciální boxy, ale už ne jednotlivá zavazadla. Úplně legrační jsou pak někde hygienická opatření, kdy posádka auta musí vystoupit a šlápnout v botech do lavoru s desinfekčním roztokem, což je obvykle blátivá břečka, zatímco auto musí projet nádrží.

Zdravotní rizika a očkování
V jižní Africe není vyžadováno žádné povinné očkování, takže se jen doporučuje to, co je obdobné pro jiné exotické země, tj. očkování proti tetanu, žloutence A,B, popř. tyfu a choleře, která se výjimečně někde stále vyskytuje, třeba v Zambii či Mosambiku. Obdobné je to s malárií, kde to navíc ještě platí jen pro období dešťů. Období sucha je všude naprosto bez problémů, takže preventivní užívání antimalarik je zbytečné.
Vzhledem k tomu, že je všude dostupná pitná voda, tak zde nejsou nebezpečí podobná těm ze severu kontinentu, a člověk může bez obav konzumovat cokoliv, i když obezřetnost je vždy na místě.
Při dodržování pravidel o pohybu v oblastech s divokými zvířata by mělo být nebezpečí minimální, i když lze najít na YouTube různá odstrašující videa. Zajímavé třeba je, že místní strážci vozí turisty zásadně v otevřených autech. Přestože jsme se intenzivně snažili najít aspoň nějakého hada, štěstí jsme neměli, přestože by se v dané oblasti měly vyskytovat mamby a kobry. Narazit totiž v přírodě na jedovatého hada je obrovská náhoda. Jinak platí pro keškaře stejná zásada, která bývá zmiňovaná i ve většině listingů, a to je nestrkat ruce někam, kam nevidíš, a být ostražitý při rozebírání hromad kamení. Ani riziko bodnutí či kousnutí hmyzem či jiným členovcem, popř. nakažení nějakou jím přenosnou chorobou není velké. A dá se navíc snížit použitím repelentu.

Orientace
Každý kešer má GPS a nemůže se tedy ztratit, a vždy trefí, kam potřebuje. Většina cestovatelů má své oblíbené mapy (papírove, elektronické on-line či off-line), takže jen uvedu, co jsme používali. Měl jsem k seznámení do navigace Garmin Oregon mapy TOPO Southern Africa, ale mapy z garmin.openstreetmap.nl mi připadaly lepší. Jako záložní zařízení jsem měl 7'' tablet s a:Drake a mapami, ale nakonec jsem ho na hledání kešek vůbec nepoužil. Využil jsem ho ale k silniční navigaci s off-line seznamáckými mapami, které navigovaly velice spolehlivě i ve velkých městech s jednosměrnými ulicemi, navíc překvapovaly aktuálností a podrobností, kdy na nich byly i nezpevněné cesty v národních parcích. I důležité body, jako benzínové pumpy, kempy či obchody byly na správných místech. Pro jistotu jsme měli s sebou i hodně podrobné papírové mapy, které jsme ale nakonec nepoužívali, hlavně kvůli špatné čitelnosti droboučkého textu a hůře rozlišitelných cest. Navíc díky malé hustotě komunikací, přehlednému terénu i přítomnosti informačních tabulí a ukazatelů byla orientace všude bezproblémová. Při pohybu v terénu si navíc, na rozdíl od naší přírody, ani nespletete turistickou cestu se zvířecí stezkou, protože jasně podle exkrementů podél ní poznáte, kdo tudy chodí. Klasické turistické značky zde sice nenajdete, ale cesty v parcích jsou značeny na rozcestích ukazateli, většinou i s udáním vzdálenosti. Aby nedošlo k jejich poškození, jsou bytelné, obvykle ve tvaru betonových jehlanů.

Placení a výměna peněz
V posledních letech se vše zjednodušuje. Ještě před pár desítkami let si před cestou do podobných končin musel člověk dopředu vyměnit koruny za nějakou konvertibilní silnou měnu, obvykle americké dolary, které pak na místě měnil za místní měnu, aby mohl platit v obchodech, restauracích či stáncích. Dnes to až na malé výjimky u trhovců na venkově není třeba. A i ti většinou znají směnný kurz a cizí měnu vezmou. Míst, kde je nutno platit v hotovosti místní měnou je tak minimum. Platí to třeba pro mýtné brány na některých dálnicích v JAR, a pro místní prodejce při cestách. Výměna peněz je navíc poněkud komplikovanou záležitostí. Rychlé směnárny, jaké známe odjinud, zde prakticky neexistují. V bankách je potřeba vyplnit někdy dost rozsáhlé formuláře, předat doklady na ověření totožnosti a obrnit se trpělivostí. Směnné kurzy se někde odvíjí od množství měněných peněz, takže je potřeba se na ně zeptat, a vždy raději měnit hromadně, i s ohledem na formality. Banky si navíc účtují i poplatky, které bývají dost vysoké. Další možností je výběr hotovosti z bankomatů, což ale bývá též zatíženo poplatky, pokud nemáte nějakou lepší kartu. Nejjednodušší je platit přímo kartou, a i když se doporučuje mít kvůli bezpečnosti kreditní, tak jsme používali pouze debetní. Takto jsme platili u benzínek, v obchodech i restauracích, při vstupech do parků i v kempech, poplatky na hranicích apod. Jen jednou se nám stalo, že kvůli výpadku internetu jsme platili na benzínce hotově, a jednou jsme v kempu museli čekat, než internet opět naskočí.

Komunikace
Pokrytí mobilním signálem je dobré, ale kvůli vysokým cenám, které se dozvíte obvykle při překročení hranic od poskytovatele, se použití naší SIMky moc nevyplatí. Ale v případě nouze pro komunikaci se to hodí. Museli jsme si třeba zavolat majiteli kempu, aby nám po soumraku při pozdním příjezdu otevřel bránu. Je možno koupit si i místní SIMku, pokud by to bylo potřeba. Ve všech ubytovacích zařízeních bývá wi-fi, i když většinou jen v recepci či restauraci. Někde se platí, někde je časové omezení, např. 1 hodina, nejčastěji je ale zdarma. V odlehlejších místech sice dochází k výpadkům, nebo je síť přístupná jen po omezený čas či pomalá, na pár e-mailů to ale stačí.

Závěrem rekapitulace kroků, jak postupovat při zajišťování cesty.
1. Letenky
2. Auto
3. Ubytování
4. Víza
5. Ostatní (pojištění, mezinárodní ŘP, aj.)

A úplně nakonec to, na co se ptají ostatní většinou nejvíce, pokud se odváží, a to je částka, jakou taková legrace stojí. Ceny se mění, toto je stav ke konci roku 2018 v mezisezóně. V turistické sezóně jsou některé ceny vyšší, mimo sezónu v období dešťů zase nižší. Naše výprava byla spíše levnějšího typu, takže pro náročnější turisty může být částka podstatně vyšší.
Letenka 12-14000,- Kč
Vízum Namibie 80 EUR + poplatek 1000,- za vyřízení
Půjčení auta cca 13000 na 4 týdny na osobu při 4 lidech v terénním autě s částečnou výbavou
Nafta 25-26 Kč/l, při spotřebě 13l/100 km a ujetí 8000 km to je cca 6500,- Kč na osobu
Doprava na místě je tak s 20000,- nejdražší položka
KAZA vízum 50 USD
Ubytování v kempu stálo průměrně za 1 noc cca 350 Kč, ceny se pohybovaly od 90 do 850 Kč za osobu. Nejčastější cena mimo parky je kolem 200 Kč za osobu za noc
Vstup do parku na 1 den od 150 do 650 Kč
Vstup do menších chráněných území 60 až 200 Kč, Viktoriiny vodopády jsou dražší, v Zimbabwe je vstupné 30 USD a v Zambii 20 USD.
Vstupné je obvykle odstupňované, místní a turisté ze sousedních zemí platí mnohem méně, než turisté z dálky.
Celková cena za čtyřtýdenní cestu byla kolem 60 000,- Kč. Nejvíc by se dalo ušetřit na půjčení auta, kdy cena za půjčení běžného automobilu i cena za pohonné hmoty je několikanásobně nižší než u terénního auta s kempovací výbavou. Dále se dá ušetřit na ubytování, kdy kempy mimo parky jsou levnější než ubytování v parcích. Místo vína můžete pít vodu z kohoutku a místo masa se cpát ovesnou kaší. I tací jsou.

K O N E C