Okolo Mrtvého moře I. - Jordánsko

Mrtvé moře je jedním z pozoruhodných míst na zeměkouli. Leží v Jordánském údolí, vzniklém v miocénu pohybem tektonických desek, které daly vzniknout nejhlubší suchozemské depresi kolem řeky Jordán, která ústí do jednoho z nejslanějších světových jezer. To je zároveň i se svou hloubkou 380 m nejhlubším slaným jezerem, a s úrovní hladiny kolem -420 m n.m. i nejníže položeným jezerem na světě. Pobřeží Mrtvého moře je tak nejníže položeným odkrytým místem na světě. Takže je logické, že kešky kolem něj jsou nejnižšími, které lze suchou nohou odlovit. Jak mnozí ví, tak diamantový odznak "Head-In-The-Ground" lze získat za kešku položenou v nadmořské (nebo podmořské?) výšce -400 m a nižší. Nikde jinde to tedy splnit nelze. To už je pádný důvod, proč okolí Mrtvého moře navštívit.
Není to ale jen přírodní fenomén, kvůli kterému je tato oblast vyhledávána, ale i její historie, která sahá až do doby 90. tisíc let př. n.l., kdy se zde objevil první moderní člověk. Kolem roku 3500 př. n.l. je doloženo osídlení semitskými Kanaánejci, kteří zde byli už o několik tisíc let dříve. Zmizeli ale ještě před příchodem středomořských Pelištejců, známých spíše pod jménem Filištíni. Ti sváděli boje s místními Izraelity, jak je ilustrováno v tóře, přičemž jejich nejznámějším bojovníkem byl biblický Goliáš. Poté bojovali s Egypťany a Asyřany, aby podlehli ve 4. století př. n. l. Řekům. Pelištejci se na krátký čas dostali k moci, než oblast připadla Římanům, jejichž císař Hadrián po porážce povstání Izraelitů natruc oblast pojmenoval právě po nepůvodních Pelištejcích jako Palestina. Po pádu Říma se zde vládci střídali jak na běžícím pásu. Byzantinci, arabští kalífové, křižáci, egyptští sultáni. Na začátku 16. století se zmocnili Palestiny osmanští Turci, kterým v jejich soupeření s Araby pomohli v roce 1840 Britové zkonsolidovat oblast podle evropského vzoru. To umožnilo koncem 19. st. imigraci po světě rozptýlené židovské komunity a vznik sionistické ideologie. Po 1. světové válce a pádu Osmanské říše byla Palestina svěřena Britům. V roce 1917 došlo k rozdělení na dvě části, kdy hranicí byla řeka Jordán. Oblast východně od řeky připadla Arabům, kde z autonomního emirátu Zajordánsko vznikl po 2. světové válce současný stát Jordánsko. Západní část měla připadnout jako Předjordánsko Židům, jejichž imigrace díky tomu narůstala. Přesto probíhala protibritská povstání jak sionistů, tak Arabů, i konflikty mezi nimi, což vyvrcholilo po 2. světové válce návrhem na rozdělení Předjordánska na židovský a arabský stát. Zatímco v roce 1948 vznikl samostatný židovský stát Izrael, Arabové vlastní stát stále oficiálně nemají. Mají jen určitou autonomii v pásmu Gazy u pobřeží Středozemního moře a na některých územích oblasti tzv. Západního břehu. Pokud se tedy dnes podíváme na mapu okolí Mrtvého moře, můžeme vidět, že jeho pobřeží je rozděleno mezi tyto tři státy. Na východě je Jordánsko, na jihozápadě Izrael a na severozápadě Palestina, resp. Západní břeh.
Všechny civilizace, které se v oblasti vystřídaly, po sobě zanechaly nějaké památky, i když je dobrým zvykem vítězů zničit po svých předchůdcích co se dá. K čemuž též dopomáhala víra, která byla jako naschvál u stran svárů odlišná. Když pomineme starší polyteistická náboženství, dnes považovaná spíše za pohanská, tak v oblasti Palestiny či její blízkosti vznikla tři, do současné doby významná monoteistická náboženství se shodným prapůvodem, a to judaismus (asi od 2000 př. n.l.), křesťanství (asi od 30 n.l.) a islám (od 622 n.l.). Rozpory mezi jejich stoupenci pak přispívaly k rozdmýchávání konfliktů, které pokračují až do dnešních dnů a zřejmě budou ještě dlouho přetrvávat.
Na druhou stranu je těžké najít místo, kde je vedle sebe možno nalézt tak rozdílné kultury na tak malém území. I přes možná rizika je oblast kolem Mrtvého moře vyhledávanou destinací právě kvůli možnosti vidět tyto kulturní kontrasty, historické památky různorodých civilizací i zajímavou přírodu. Toto vše je navíc doplněno pro milovníky geocachingu keškami, které se na to zaměřují. Každoročně sem míří kroky mnoha našich kačerů, ke kterým jsme se v listopadu roku 2019 přidali i my.
Sehnat levné letenky není problém, Izrael není zas tak daleko, takže za necelých 12 hodin po opuštění domova jsme si vyzvedávali na letišti v Tel Avivu auta, a po rychlém přesunu přes Negevskou poušť a zanechání aut u hraničního přechodu jsme jej pěšky překročili z Izraele do Jordánska, vyzvedli si další auta, a na večeři už jsme byli v hotýlku ve městě Wadi Musa, které je výchozím bodem pro návštěvu Petry.

JORDÁNSKO
Podle bývalého názvu Zajordánsko se rozkládá od východního břehu Mrtvého moře a řeky Jordán na východ. Na severu sousedí se Sýrií, na východě s Irákem, na jihovýchodě se Saúdskou Arábií a na západě s Izraelem. Většinu země tvoří kamenitá poušť nevhodná pro zemědělství. Tradiční je pastevectví u kočovných beduínů. Těží se zde různé suroviny, nejsou zde ale naleziště ropy, která se musí dovážet ze Saúdské Arábie.
Oproti výše uvedené historii se do oblasti nedostali Pelištejci, ale ve stejném období zde byla tři království semitských obyvatel příbuzných Izraelitům. Významnou civilizací byli na přelomu letopočtu Nabatejci, kteří vybudovali Petru. Ta ale byla kolem roku 106 n.l. dobyta Římany, takže dál už historie odpovídala uvedené. V současnosti je Jordánsko konstituční monarchií, jejíž plný název je Jordánské hášimovské království, podle dědičně vládnoucího rodu Hášimovců. Většina obyvatel jsou sice sunitští muslimové, ale existují zde i menšiny jiného vyznání. Jordánsko jako jeden z mála muslimských států má korektní vztahy jak se západními státy, tak i s Izraelem, což třeba umožňuje bezproblémový přechod hranice mezi oběma státy.

Petra
Hlavní turistickou atrakcí Jordánska je bezesporu skalní město Petra, které bylo zařazeno v roce 1985 na seznam UNESCO, a v roce 2007 mezi neoficiálních 7 nových divů světa.
Petra leží v jižním Jordánsku v Šarských horách ukrytá mezi skalami v místě spojení tří údolí navazujících na Vádí al-Araba, které je pokračováním Levantské příkopové propadliny, ve která je i severněji ležící Mrtvé moře. Místo je známo mnoho tisíc let, a zmínka o něm je i v Bibli. Skrytá pohřebiště a později skalní město budovali v době od 4. st. př. n.l. Nabatejci, kteří se díky jeho výhodné a chráněné poloze věnovali obchodu s okolím. Po obsazení Petry Římany v roce 106 n.l. začal význam města klesat, k čemuž napomohlo i zemětřesení v roce 363. Úpadek pokračoval i za Byzantinců, a po ovládnutí oblasti Araby bylo město opuštěno a zůstali zde jen kočovní beduíni. Svého znovuobjevení se Petra dočkala až na začátku 19. století.
Pro návštěvníky je výchozím bodem město Wadi Musa, ležící asi 2 hodiny jízdy od Akaby na pobřeží Rudého moře nebo 3 hodiny z hlavního města Ammánu. To se rozkládá na svazích hor ve stejnojmenném údolí. Vstup do Petry je možný pouze v denní dobu, mimo speciální noční, zvláště placené akce, a platí se poměrně vysoké vstupné, od 50 JOD za jednodenní vstup. Pro turisty, kteří chtějí strávit v Jordánsku více jak dvě noci je proto výhodnější zakoupit JordanPass, který zahrnuje vízum a vstup do některých významných míst.


Druhý den naší cesty jsme strávili prohlídkou Petry spojenou s odlovem místních kešek. Vyrazili jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli návalům turistů, ale i tak bylo u vstupu rušno. Rychle jsme si tedy vyzvedli vstupenky a plánek areálu v informačním centru, a po krátké chůzi po široké prašné cestě stáli u vstupu do úzké, asi kilometr dlouhé soutěsky Siq, vedoucí do skalního města. Klikatá soutěska mezi až 200 m vysokými skalami byla Římany vydlážděna. Někde je její šířka jen na rozpažení rukou, takže pěší musí dávat pozor na rychle projíždějící bryčky s pohodlnějšími turisty. Zajímavým pískovcovým skalám je věnována earthcache GC7X8T2 Petra Sandstone.








Na konci soutěsky se pak otevírá pohled na snad nejznámější místo v Petře, Al-Khazneh neboli pokladnici, i když původně byla vybudována jako hrobka pro krále. Sem se dostanou všichni turisté, takže je zde neustále přelidněno, jsou zde stánky se suvenýry, občerstvení, toalety a své služby zde nabízejí velbloudáři i majitelé oslíků. Pokladnici jsou věnovány dvě kešky, starší earthcache GC1V4ZY Petra Al Khazneh, u které stačí zjistit něco z informačních tabulí, a nová virtuálka GC88ZBV The Treasury VR 2.0, kde je potřeba kromě definované fotky i něco zjistit na místě.




Po dalším krátkém průchodu soutěskou se Vádí Musa rozšiřuje a přicházíme do centra Petry, kde kolem hlavní silnice bývaly příbytky obchodníků, tržiště a kostely. Všude v okolních skalách jsou vytesané nejrůznější prostory, od malých, sloužících dnes třeba jako úkryty pro zvířata beduínů, až po veliké, bývalé chrámy či hrobky. Impozantní je ve skále vytesané divadlo, jediné svého druhu na světě, které po Nabatejcích ještě zvětšili Římané. Ti zde též zanechali stopy, stejně jako po nich byzantinci, kteří upravovali původní stavby nabatejců na křesťanské kostely.










Z hlavní trasy je možno si udělat různé odbočky a vyšplhat strmými stezkami k ukrytým stavbám či na vyhlídky. K další známé stavbě, Ad Dayr neboli klášteru, je možno se dostat pouze po strmé úzké stezce se schody vytesanými ve skále. Pohodlnější turisté mohou využít jízdu na oslech, což ale vyžaduje značnou dávku odvahy, protože oslové nejsou zrovna dobře ovladatelná zvířata, takže záleží na jejich poháněči. Na konci kromě chrámu vytesaného ve skále čeká virtuálka GC7B6VA Ad Dayr (The Monastery). Je zde i možnost občerstvení před zpáteční cestou po stejné trase.




Všechny dosud zmíněné kešky leží na hlavní prohlídkové cestě a dostane se na ně většina turistů. Další už vyžadují značné fyzické úsilí a někdy i trošku odvahy. Předpokladem je, abyste netrpěli závratěmi, protože někde je přístup po úzkých schodištích vytesaných ve skále nad propastí. Na vysoké kopci nad centrem Petry, kde jsou pozůstatky křižácké pevnosti, je tradička GC282A Petra, která je nejstarší keškou v Jordánsku. Zároveň je to i první založená keška pozoruhodného kanadského kačera Steve (Licorice), kterému vděčíme za jedny z nejstarších kešek na exotických místech po celém světě. Cesta ke kešce je krkolomná, je na ní třeba i dřevěná lávka nad propastí, ale nahoře je odměnou nádherný výhled na spojení tří údolí s památkami.


O umístění další tradičky GC276V1 vypovídá i její název Petra Hoher Opferplatz - High Place. Je na tzv. Nejvyšším Posvátném místě, k němuž vede zdola ze soutěsky strmé klikaté skalní schodiště s převýšením asi 150 m. Jen kousek vedle je další tradička GCV224 Obelisk Cache (Petra).


Všechny uvedené kešky lze zvládnout během jednodenní návštěvy. V areálu je ještě jedna tradička GC3YVHX Aaron's Tomb Expedition, ale jak už napovídá název i obtížnost T4,5, tak dostat se k ní je na celodenní trek, což jsme museli kvůli času oželet.
Při příjezdu do města je ještě na vyhlídce na údolí, ve kterém se rozkládá, jednoduchá drive-in tradička GC5A27R Lookout to Wadi Musa, kde jsme při pohledu na západ slunce za horami zakončili úspěšný den plný nezapomenutelných zážitků z návštěvy místa, o kterém jsem dlouho snil. A stálo to za to.

K Mrtvému moři
Další den jsme se vydali na dlouhou cestu k Mrtvému moři. První část vedla pohořím přes města Shaubak a Al Tafile do Karaku. Kvůli spěchu jsme udělali cestou jen pár zastávek na kešky při cestě, protože k dalším by bylo potřeba sjíždět dále od silnice, navíc mnohdy po nezpevněných cestách. První zastávkou tak byla keška GC6QKD6 Al-Dawsaq castle u pozůstatků malého hradu kousek za Shaubakem.


Další malou odbočku jsme udělali na vyhlídku na údolí Dana, které je biosférickou rezervací a zároveň největším přírodním parkem v Jordánsku. Na větrné vyhlídce byla keška GC6QKAN Dana View.




Nedaleko před Karakem pak nedlouho před naší cestou založil český kolega kešku GC8F2EP Nice View on Wadi Al Hasa, kde jsme nějaký čas doufali, že by na nás mohlo počkat FTF. Bohužel nás o 12 dní předešel německý kolega.


V Karaku jsme udělali první delší zastávku. Město je nejznámější díky poměrně zachovalému křižáckému hradu Krak des Moabites, ale jeho historie sahá až do doby železné. V biblických dobých zde sídlili Moabité a později Asyřané, než se jej zmocnili Nabatejci. Hrad se začal budovat v roce 1140, v roce 1189 jej ale po několika pokusech dobyl, stejně jako většinu Jeruzalémského království, kurdský vojevůdce Saladin, který se stal sultánem v Egyptě a Sýrii. Až v roce 1840 byl hrad dobyt Ibrahimem Pašou a jeho hradby poničeny. V současnosti jsou opraveny, dobře zachovány jsou podzemní chodby a sály. V podhradí je od roku 2004, kdy byly dokončeny rekonstrukce, historické a archeologické muzeum. V areálu hradu, kde je placený vstup, je keška GC3V819 Karak castle, která je naštěstí na skrytém místě za páskou, kam by se nemělo chodit, takže tím pádem by zde bez problémů mohla dlouho vydržet.










Z Karaku, ležícím ve výšce asi 1000 m n.m., jsme začali po klikatých silnicích klesat k Mrtvému moři až do výšky kolem -350 m n.m.


Podél moře jsme pak pokračovali na sever. Krátkou zastávku jsme udělali ve Wadi Mujib. Řeka Mujib zde stéká z hor do Mrtvého moře hlubokým kaňonem mezi barevnými pískovcovými skalami, kterým je věnována earthcache GC7X7B2 Mujib Colors. Kaňon je turisticky atraktivní místo, je zde možnost několika treků podle ročního období, kdy se zde dá i koupat v tůních, zlézat skály či pozorovat kozorožce núbijské (Capra nubiana).




Konečným cílem cesty podél Mrtvého moře bylo letovisko téměř na jeho severovýchodním konci. Zde na pláži je nejnižší keška Jordánska - earthcache GC5DPA0 Halite ooids at the shore of the Dead Sea. V místech, kde slaná voda omývá pobřeží se tvoří různé útvary ze soli, a jedním z nich jsou ooidy, které bylo potřeba najít a popsat. Bohužel od doby publikace kešky se okolí výchozích souřadnic změnilo, kvůli obestavění hotelovými areály na ně již není možný volný vstup. Owner či jiní hledači tedy postupně přidávají alternativní místa, kde je možné úkol splnit. My jsme si našli své místo nedaleko blízké tradičky GC55JRJ Final Arrival, kde jsme se mohli navíc i v moři smočit, neboť o nějakém plavání zde nemůže být kvůli vysoké salinitě řeč.






Před soumrakem a návratem zpět do Wadi Musa jsme ještě stihli zajet pár kilometrů na severovýchod na horu Nebo. Toto biblické místo je známo jako místo, kde je snad pohřben Mojžíš, který odtud mohl před svou smrtí sledovat vstup svého lidu přes řeku Jordán do Země zaslíbené. Na hoře je památník a mysterka GC7PJN8 Moses - Mount Nebo, kterou jsme si doma předem vyluštili. Keška naštěstí není v areálu památníku s placeným vstupem, na který se ale JordanPass nevztahuje.

Wadi Rum
Třetí a poslední den v Jordánsku jsme strávili ve Wadi Rum, což je pouštní údolí s pískovcovými a granitovými skalami v jižním Jordánsku, které je v severním cípu Arabské pouště. Je zapsané v seznamu UNESCO díky jedinečným skalním útvarům z barevného pískovce, který patří k nejčervenějším na světě. Typická červená barva písku, který tvoří místy i písečné duny, láká filmaře pro natáčení exteriérových scén z jiných planet. Točilo se zde několik filmů, kde si Wadi Rum zahrál planetu Mars, třeba ve filmech Rudá planeta nebo Marťan, točily se tu mimozemské záběry z filmů Prometheus nebo Star Wars, v posledním 9. díle to je planeta Pasaana, nebo v nové Duně z roku 2020 planeta Arrakis. Během Arabského povstání v letech 1917-18 zde působil britský důstojník T. E. Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie. Stejnojmenný film s Peter O'Toolem v hlavní roli, který byl o něm natočen v roce 1962 na autentických místech, pak podnítil začátek turistiky v Jordánsku.


Wadi Rum bylo osídleno odedávna beduíny, kteří jsou zde dosud, ale nyní je jejich hlavním zdrojem příjmů turistika. Pracují jako průvodci, ať už pěších výprav nebo jízd na koních či velbloudech, nebo terénními auty. Jsou zde možnosti pro skalní lezení. Všude v areálu jsou rozeseta jak klasická beduínská obydlí, tak i modernější stany pro přespání či občerstvení.


Do Wadi Rum se vybírá malé vstupné, pohyb je ale možný v podstatě jen s místními průvodci za poplatek. Pro turisty, kteří chtějí strávit v poušti jen krátkou dobu a vidět co nejvíc, jsou nejvhodnější vyjížďky terénními auty. My jsme si vybrali celodenní 6 hodinovou vyjížďku. Obvykle při ní bývá polední pauza s občerstvení a odpočinkem v beduínském stanu na jednu až dvě hodiny. My jsme si domluvili zkrácení odpočinku na minimum jen pro rychlé snězení oběda z balíčku, abychom toho stihli co nejvíce. Každý průvodce mívá pevnou trasu, ale dá se domluvit její změna. Takže vedle tradičních míst jsme jeli navíc i na nějaká jiná, kde měly být kešky. Návštěvy kačerů asi nejsou vzácností, protože nám řidič potvrdil, že na těchto místech už párkrát s podobnými lidmi byl, a i věděl, kde některé kešky jsou. Při cestě z Wadi Musa jsme udělali těsně před odbočkou na Wadi Rum malou zastávku na opuštěném nádraží, kde kromě dieselové lokomotivy s pár vagony stojí i pěkně zachovalá parní lokomotiva, ve které je ukrytá keška GC89B8R Magic Train.


Pak jsme se ještě zastavili v návštěvnickém centru, abychom ukázali JordanPass opravňující k vstupu, a mohli jsme jet do vesnice Rum, kam pro nás na parkoviště přijela terénní Toyota s lavičkami na korbě. Po krátkém posezení u šálku čaje a domluvě na plánu cesty jsme konečně vyrazili do terénu. První zastávkou jen kousíček od vesnice byla tzv. Lawrencova studánka, kde pod stromem ve svahu pod skalou vyvěral malý pramen. Tady je většina návštěvníků ještě svěží, takže se srdnatě drápou nahoru svahem posetým balvany. Studánka je v suchém období malá špinavá kaluž, sloužící jako pítko pro hmyz a ptactvo. Shora je pak pěkný výhled na poušť s příbytky beduínů.






Ve vádí je několik písečných dun navátých větrem ke skalním masivům. Ty jsou oblíbenými zastávkami, kdy si turisté mají možnost je vyšlápnout, a řidiči si mezitím mohou odpočinout a pokecat mezi sebou. Všechny mají stejný název, který je "Red Dune", tedy Červená duna.




Jedním z nejzajímavějších míst je kaňon Kha'zali ve stejnojmenném masivu, vymletý stékající vodou po deštích. Pár desítek metrů se dá projít úzkou soutěskou do nitra hory, kde jsou v korytu vytesány okrouhlé nádrže na zachycování vody, která pak beduínům sloužila v obdobích sucha. Tomu je věnována earthcache GC28G8D Wadi Rum - Kha'zali Canyon.




Milovníci extrémů se pak mohou do pokračování kaňonu dostat z druhé strany k tradiční kešce GC73W6Y Jebel Khazali, která je ale T5, a je na celodenní trek. Také má skoro za tři roky jen 5 nálezů, z nichž jsou navíc některé mimo FTF skupinu sporné. Naopak dobře přístupná je keška GC2MWVX Salehs Favorite Place u bizarní skály samostatně stojící na jedné z křižovatek cest.


Před polední přestávkou s občerstvením jsme si mohli projít kaňonem mezi skalními masiv, kdy nás řidič nechal vystoupit, a po projítí kaňonu na nás čekal na druhé straně s připraveným místem na piknik.


V údolí je několik skalních mostů. Jeden z menších je dobře přístupný, navíc po schodech vytesaných ve skále se dá vylézt na něj a pořídit atraktivní selfíčka, čehož turisté hojně využívají, takže jsme museli nahoře dokonce stát chvilku ve frontě, než se skupinka japonských turistů vyřádila. Navíc se zde dá na sousední skále odlovit keška GC4FJWT Om Lofroth. Mohammad and Jans favourite.




Další keška GC2N9G2 s všeříkajícím názvem Red Dune je nad jednou z mnoha písečných dun ve skále. Zopakovali jsme si tedy výstup v bořícím se jemném písku a rychlé seběhnutí. Neúspěšní jsme naopak byli u kešky GC3B7VN Simone's Box, která měla být na vrcholu skalního bloku, u které je obtížnost T3 hodně podceněná.
Uvedené kešky jsou nejblíže okružním trasám. Vedle toho je zde ještě jedna earthcache a několik dalších tradičních kešek. Z těch je atraktivní třeba GC49JVJ Burdah High Rock Bridge u velké skalní brány, kam je ovšem potřeba absolvovat delší trek s místním průvodcem. Dalším místem, kam se vozí turisté, je tzv. Lawrencův dům, což je zbytek obydlí původních obyvatel, ve kterém zde měl při svém pobytu přebývat. U některým turisty navštěvovaných míst jsou stánky beduínů s občerstvením, tj. hlavně s čajem, a se suvenýry. Na rozdíl od Arabů se u beduínů nesmlouvá a jsou zde pevné ceny.


I když jsme chtěli spěchat, tak jsme nakonec vzhledem k množství zajímavých míst naši okružní jízdu trochu přetáhli, ale pobyt v poušti, včetně několika krátkých procházek, které jsme absolvovali sami bez průvodce, za to stál. Při výjezdu jsme se ještě stavili na rychlou novou drive-in virtuálku GC892HK Wadi Rum u návštěvnického centra.


A ještě než jsme vyrazili na zpáteční cestu do Akaby, tak jsme udělali malinkou zajížďku na tradiční kešku GC2JKVD Near Rum, která je určena pro ty, kteří nechtějí platit za vstup do chráněného území, ale chtějí se jen při cestě kolem podívat na malebné skály.
Za soumraku jsme dorazili do přímořské Akaby, kde jsme se ještě před vrácením aut stavili na kešce GC81X3D Princess Salma Park. Na trošku náročnější earthcache GC3Q2R9 Earthquake evidence at ancient Ayla, která je v pozůstatcích starobylého města Ayla, které bylo prvním islámským městem mimo Arabský poloostrov, už nezbyl čas, protože je zde potřeba provést různá pozorování a měření, která by tma komplikovala.
Následoval už jen rychlý přechod hranic zpět do Izraele a cesta na ubytování do Eilatu.

Geocaching v Jordánsku
Jordánsko patří s ohledem na počet kešek k méně rozvinutým zemím. Není jich zde ani stovka, většinu tvoří tradičky, dále je tu pár earthcache a virtuálek, i díky tomu, že je zde zakládají cizinci. Přesto zde existují i místní kačeři. Pozoruhodné je, že téměř polovinu kešek v zemi založil kačer, který má sám odloveno jen pár. Na druhou stranu kešky jsou na místech, která si to zaslouží. Až na výjimky tu nejsou zbytečné díkyzabodovky, zcela chybí série či PWT. Bohužel kromě zmíněných typů jsou zde navíc jen dvě jednoduché mysterky, jiné typy jako multicache, letterboxy a wherigo zcela chybí. Přestože schvalující revírník je zřejmě benevolentní, a nadále umožňuje zakládat kešky i cizím turistům, takže by tyto typy kešek mohly časem vzniknout. Rozložení kešek je vcelku roznoměrné, ale pouze v západní části Jordánska, kam běžní turisté jezdí. Ať už tedy přijede někdo jen na skok, třeba se jen podívat do Petry, tak má možnost si nějakou kešku odlovit, i kdy je třeba součástí organizovaného zájezdu. Větší možnosti má ten, který se pohybuje po vlastní ose. Úroveň kešek je v podstatě standardní. Kdo nečeká nějaké vymazlené krabičky či skrýše, bude spokojen. Většina velikostí je mikro a small, a není problém do mnoha z nich umístit cestovatele. Věci na výměnu moc nebývají. Při údržbě se spoléhá na kačery, že v případě plného logbooku tam přidají další, popř. vymění rozbitou krabičku za jinou, což k našemu překvapení dělají třeba i průvodci ve Wadi Rum, jak jsme v jednom případě zažili. Je to logické, protože pokud ví, kde keška je, a že tam kvůli ní jezdí turisté, tak je to kvůli jejich spokojenosti i jejich zájem. Když nás jeden z nich viděl neúspěšně hledat kešku, přiběhl na pomoc a ukázal nám místo, kde i k jeho překvapení nic nebylo, takže nám hned donesl náhradní plastovou dózu pro její obnovu. To by se u nás někde v národním parku asi nestalo, spíše by to bylo naopak. Pro někoho by mohlo být nepříjemné, že hodně kešek je na místech s omezeným vstupem, kde se navíc platí vstupné. Ale protože většina návštěvníků jezdí do Jordánska prvotně kvůli těmto místům a počítá s tím, tak to ani nevadí. S ohledem na navštěvovaná místa je většina kešek v přírodě, a i v místech s větším počtem mudlů byly na místech, kde se dalo vcelku bez problémů hledat. A navíc místní si turistů přehrabujících kameny moc nevšímají. Někteří zahraniční turisté pořádají na svých cestách eventy, v Jordánsku je to většinou v přímořské Akabě nebo v Petře, kde bývá velká koncentrace turistů. My jsme tentokrát žádný nepořádali, a ani jsme na žádný v Jordánsku konaný štěstí neměli.
Závěrem lze tedy říct, že ten kdo chce poznávat krásy a zajímavosti této země, má vedle toho možnost pár kešek najít. A teoreticky i honibod, kterého by nic jiného než kešky nezajímalo, bude přinucen tato atraktivní místa navštívit.

Pokračování příště