Lisabon za časů koronáče

Vymknuta z kloubů doba šílí, poznamenal jeden nešťastník, který zvažoval, zda má v takových časech vůbec cenu žít. My si zase můžeme parafrázoval rčení, že "Člověk míní, koronáč mění." Naozaj zvonku to tak vyzerá.
Už od plnoletosti jsem byl zvyklý každý rok vyrážet někam do ciziny za poznáním, v posledních letech spojeným i s geocachingem. Přesně podle hesla: Všude dobře, tak co doma! Cestování je mým koníčkem, a i letos bylo v plánu několik cest, když pominu krátké jednodenní výpady k sousedům, kde není potřeba delší přípravy. Plánování probíhalo ještě v době, kdy koronáč poletoval jen kolem čínského Wu-chanu, a i když pak roztáhl křídla a přesunul se blíže do Evropy, ještě to vypadalo, že brzy pojde a že se vše uskuteční. Ale první opatření poté, co ho baroví lyžníci přivezli k nám, naznačovala, že možná bude zle. A bylo. Tradiční velikonoční výprava se musela odpískat, a i další jarní cesty vzaly za své. Se slibovaným, a pak i uskutečněným letním polevením to vypadalo, že aspoň podzimní velká cesta by se mohla uskutečnit. Ale pak přišly nějaké techtle mechtle, a už se to vezlo na druhé vlně. Začaly se zapínat semafory a zavádět dočasná opatření, u nichž my starší víme, že jejich délkovou jednotkou je 1 furt, který ale naštěstí není konstantou. Ale kdo si třeba dnes pamatuje, proč se nesmí v příručních zavazadlech v letadlech převážet víc jak 100 ml kapaliny, a jestli to taky nebylo jen dočasné opatření. A víte, že mezi kapaliny se počítají i krémy a gely, takže i paštika či máslo? To kdybyste si chtěli při letu namazat chleba, když už teď aerolinky cestou většinou žádné občerstvení nedávají. Ale zpět ke koronáči. Jak tady s námi bude dlouho, to ani Baba Vanga neprozradila. A i Jolanda radši zemřela, když viděla to velký špatný. Ale zvyknout se dá na ledasco. Sice někteří preferují zalézt do díry, a vylézt až to přejde, vždyť je to přece jen dočasně. Někteří politici a epidemiologové slibují, že bude líp, možná v létě příští rok, možná za 5 let, jiní ale oponují, že líp už bylo, a že časy před koronáčem se už nikdy nevrátí.

Tento úvod byl spíše pro odlehčení situace. Rychle jsme si totiž zvykli, že v podstatě jsme mohli cestovat kdykoliv a kamkoliv bez větších omezení, což se nyní na čas změnilo, a nikdo neví, jak to bude v budoucnu. A čekat na návrat do předešlého stavu může taky být marné. Za mého mládí se daly země, kam se dalo volně vyjet, spočítat na prstech jedné ruky. Pro nepamětníky to bylo Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Polsko a NDR. Dnes je to přece jen o trošku lepší, i když je pravda, že o nás v cizině opět moc nestojí.

Pokud jsme chtěli někam vyjet, nezbylo než cíl a program přizpůsobit nastalým okolnostem a nastaveným podmínkám. V současnosti si každý stát určuje pravidla sám, a je tak potřeba nejprve zjistit, jaká jsou, i když nikdo nezaručí, že za pár dní nebudou jiná. Základním zdrojem je stránka MZVČR. Tam je též uveden aktualizovaný přehled pro jednotlivé země, tzv. rozcestník. Při výběru byl základním požadavkem volný vstup i návrat bez potřeby nějakých testů, karantén či jiných formalit, čímž se výběr brutálně snížil na pár evropských zemí, a když se přidala podmínka, že by to měla být země, kde je jakž tak teplo a ještě jsme tam nebyli, tak zbyla jediná - Portugalsko. Jednou z výhod současné situace je nabídka levných letenek. Zakoupili jsme si tedy jen pár dní dopředu let z Vídně do Lisabonu a doufali, že se do doby odletu "semafory" v zainteresovaných zemích, tj. Česku, Rakousku a Portugalsku nezmění. Naštěstí ke změnám nedošlo, a tak jsme těsně před odletem zakoupili jízdenky na autobus do Vídně a zajistili ubytování v levném hotýlku v Lisabonu, a mohli vyrazit.


Lisabon je nejzápadnějším hlavním městem v Evropě. Rozkládá se na pravém břehu řeky Tajo při jejím členitém ústí do Atlantského oceánu. Bylo založeno už v dobách Féničanů asi v 12. st. př. n.l. Římané jej nazývali Olissipo, a jako jeho spojenec v punských válkách později díky privilegiím prosperoval. Stal se jedním z prvních křesťanských míst v Evropě. Po pádu Říma byl ovládnut Alany a Vandaly a stal se součástí Vizigótské říše, než byl v roce 711 dobyt Maury. V roce 1147 ho dobyl zpět první portugalský král Alfons I. Dobyvatel s pomocí rytířů z dalších zemí. Hlavní městem Portugalska se Lisabon stal v roce 1255. V dalších stoletích nastal jeho rozkvět díky mořeplavcům a kolonizátorům, kdy se Portugalsko stalo jednou z koloniálních mocností. 1.11.1755 byl Lisabon zasažen mohutným zemětřesením a tsunami, které zničilo velkou část města a zabilo až 100 tisíc lidí. Další škody vznikly počátkem 19. století při vpádu Napoleona a ničení církevního majetku. Rozvoj pak nastal v 2. polovině 19. století.


Před cestou jsme přemýšleli, jaký program zvolit, která místa navštívit, abychom snížili na minimum riziko případného nakažení, ale přitom viděli něco zajímavého. Přitom na přípravu moc času nebylo. Jasné bylo jen to, že se nebude chodit do restaurací, omezí se návštěvy míst, kde je hodně lidí, hlavně v interiérech. A když už to bude nezbytné, tak se budeme chovat zodpovědně. Což se lehce řekne, ale hůře splní. Když jsme chtěli vidět co nejvíc, stejně jsme museli jezdit hromadnou dopravou, občas jsme si zašli koupit něco na jídlo a pití, a i navštívili oceanárium.


Lisabon patří mezi oblíbené cíle turistů, i když není úplně na špičce. V Portugalsku soupeří navíc s menším Portem, které je podle některých názorů krásnější. Pro Lisabon se sice udává počet obyvatel asi půl milionu, ale ve skutečnosti s přilehlým osídlením, tvořícím samostatné aglomerace nezahrnuté do vlastní metropole, má asi 3 miliony obyvatel.
Lisabon je rozdělen na městské části. Jednou z nejnavštěvovanějších je na jihozápadním cípu na břehu řeky ležící Belém. Zde se nachází jediné dvě památky UNESCO v Lisabonu. První z nich je Belémská věž, stojící přímo na břehu řeky Tajo. Byla součástí opevnění, podobně jako hned vedle ní západně ležící pevnost Bom Sucesso, ve které je dnes vojenské muzeum. Tomu je věnována tradička GC3CTDN LISBOA. Combatentes do Ultramar, Monumento, která má v Portugalsku nejvíce FP. Tady jsme si bohužel vybrali slabší chvilku, a kešku ani po dlouhém hledání nenašli. Zklamání jsme si mohli trošku napravit u Belémské věže, která má earthcache GC6W2GX Torre de Belém, virtuálku GC7B7EK LISBOA. Tower, Torre de Belém a multicache GC1K8Z8 The Defense of the Empire.


Druhou památkou, zařazenou do seznamů UNESCO je nedaleký Jeronýmský klášter, postupně vybudovaný na místě bývalé templářské kaple. Z poslední doby je známý tím, že zde byla podepsaná tzv. Lisabonská smlouva. V současnosti jsou v budovách sídla námořního a archeologického muzea. Klášteru jsou též věnovány tři kešky, kromě jednoduché tradičky GC3E4CW Mosteiro de Stª Maria de Belém/JERÓNIMOS MONASTERY v parku naproti kláštera je to opět earthcache GC63BXY Mosteiro dos Jerónimos a virtuálka GC892CE Mosteiro dos Jerónimos (Virtual Reward 2.0). Obě mají výchozí souřadnice u hlavního vchodu do kostela sv. Marie Belémské, který je součástí kláštera. Navíc je zde i jedna labka, která je ale ze všech kešek nejnáročnější.






V Belému je velké množství pěkně udržovaných parků a zahrad, ve kterých jsou pěkná zákoutí s různými sochami, zajímavými rostlinami či místy pro odpočinek a úkryty kešek. Pěkný výhled na Belémskou věž a řeku Tajo je z parku u kaple sv. Jeronýma, kde je mysterka GCWQ23 São Jerónimo [Lisboa da Expansão].






Ve francouzském stylu je zahrada s monumentální kašnou na náměstí Praça do Império mezi klášterem a přístavištěm, kde u břehu řeky stojí asi nejznámější lisabonský památník - Padrão dos Descobrimentos neboli Památník objevitelů. Je věnován portugalským mořeplavcům, kteří se zasloužili o rozkvět koloniální říše, a kteří vyráželi na své plavby převážně z těchto míst. U památníku na extrémně exponovaném místě je tradička GC1PJWF Portugal e o Mundo - MG06 a pohodová virtuálka GC891JG Gente da Minha Terra, kde je potřeba se vyfotit u své země na mapě světa na zemi před památníkem. Viděli jsme dva snědé chlapce fotit se u Timoru, ale to asi kačeři nebyli.




Mezi sousedním parkem nesoucím jméno mořeplavce Vasco da Gama a zahradou dalšího mořeplavce Alfonsa Velikého je tradička GC2TH8P Palácio de Belém, věnovaná Belémskému paláci, který je sídlem portugalského prezidenta.


Za ním se pak nachází tropická botanická zahrada (Jardim Botânico Tropical), kterou jsme sice nenavštívili, ale i v současnosti je s určitými menšími omezeními přístupná.
Na opačném konci Lisabonu se nachází opět u řeky Tajo čtvrť Parque das Nações, které se také říká Expo. Je to nejmladší část města, která vznikla jako areál pro konání světové výstavy EXPO '98 k 500. výročí objevitelských cest portugalských mořeplavců, konkrétně příjezdu Vasco da Gama do Indie. Kromě výstavních pavilonů byly vybudovány významné stavby pro celé město. Přes řeku Tajo byl postaven druhý most, nesoucí jméno právě mořeplavce Vasco da Gama. Až do nedávna, kdy ho překonal ruský most přes Kerčskou úžinu, to byl nejdelší most v Evropě s délkou něco málo přes 17 km. Dále bylo postaveno nové vlakové nádraží Oriente a červená linka metra spojující letiště a nové nádraží se stávajícími linkami metra. Jako atrakce pro návštěvníky bylo postaveno mořské akvárium, vyhlídková věž a lanovka podél pobřeží řeky.


Po ukončení výstavy zůstal zachován charakter volného parku, některé budovy se mění na kancelářské či obytné. EXPO '98 mělo téma "Oceány - dědictví pro budoucnost". Zúčastnilo se ho 143 států, ale Česko mezi nimi, na rozdíl třeba od sousedního Slovenska i dalších vnitrozemských států, nebylo. Což nám trochu zkomplikovalo splnění podmínek u virtuální kešky GC8C23 Picture your Flag [Lisboa], kde bylo úkolem vyfotit se u vlajky své země. Tak jsme vzali zavděk aspoň vlajkou našich východních bratrů. Další zajímavá virtuálka, hlavně z hlediska hodnocení obtížnosti, je GC7B66N Why Not Taking a Bath? V parku před vchodem do oceanária je zajímavá fontána ve tvaru umělého vodopádu, kde je potřeba se pokud možno originálně vyfotit pod ním. Obtížnost je daná i tím, že funguje jen pár hodin odpoledne. Většina kešek v této části města je pak zaměřena právě na vzpomínky na EXPO.

Při přípravě na odlovy kešek se jako většina kolegů zaměřujeme za zajímavosti a vzácnosti, nebo kousky potřebné pro plnění různých challengí. Tady toho moc na výběr nebylo. Asi nejatraktivnější kousek je virtuálka GC11BE LIS Spotter's Place. Jak napovídá název, tak je na vyhlídkovém místě na letiště (LIS je oficiální kód pro letiště Humberta Delgada). Jedná se o druhou nejstarší kešku v Portugalsku, starší je jen tradička na Azorských ostrovech, což je kousek z ruky. Letiště v Lisabonu se nachází na severu města, zajímavostí je, že je poměrně nedaleko od centra. Vyhlídkové místo je ale na opačné straně, než jsou odbavovací budovy a stanice metra a autobusů. I sem se ale dá dostat městskou dopravou, jen je spojení trochu komplikovanější. Okolní části města, jak bývá v případech čtvrtí v blízkosti letišť, jsou určeny pro činžovní výstavbu pro chudší vrstvy obyvatel. Dostali jsme se tak oblastí, kam by běžného turistu ani nenapadlo se podívat. Překvapil nás způsob výstavby, který se začíná prosazovat i u nás. Napřed se postaví infrastruktura, a až poté se začnou stavět obytné domy. Tady byla postaven mezi poli široký bulvár s udržovaným parkem, a kromě prací na jeho prodloužení nebylo známky, že by se kolem něj mělo něco stavět.


Přestože rozloha Lisabonu je poměrně malá a hustota obyvatel velká, je zde velké množství parků. Akorát náš předpoklad, že se zde budou hledat kešky lépe, a že by mohly být kvalitnější, než na lidmi zaplněných ulicích, se ukázal mylný. Pěkné slunečné počasí lákalo k procházkám či posezení na lavičkách a trávnících spousty lidí, což komplikovalo hledání kešek. Mohli jsme se o tom přesvědčit v několika nejznámějších parcích.
Park Campo Grande se táhne v délce jednoho a čtvrt kilometru na jih od stejnojmenného dopravního uzlu mezi rušnými dopravními tepnami. Je na rovině, což je pro Lisabon s výjimkou pobřežních parků netypické. Je zde jedno z nejkratších reverzních wherigo a vcelku slušná tradička u kostela.




Na náměstí Alameda, které je kvůli křížení linek metra jedním z dopravních uzlů v Lisabonu, je park určený hlavně pro relaxaci a sportování na trávnících. Dominantou je mohutná fontána Fonte Luminosa s bohatou sochařskou výzdobou, která též slouží jako vyhlídkové místo, ale je bohužel i oblíbeným místem pro schůzky místní omladiny, což nám znemožnilo hledání kešky GC3101P Fonte Luminosa.


Asi nejznámějším je park Eduarda VII. u náměstí Marquês de Pombal, jehož socha na sloupu mu vévodí. Park je v dlouhém svahu, na jehož hornímu konci stojí atypický památník tzv. Karafiátové revoluce, která začala 25.4.1974, a vedla k přechodu od autoritářské vlády k demokracii. U památníku je virtuálka GC7B8FB Coising. Pěknou budovou v parku je pavilon Carlos Lopes, který byl původně postaven pro výstavu v Rio De Janeiro v roce 1922, a pak byl v roce 1932 postaven v Lisabonu. Teď je čerstvě rekonstruovaný. Kromě obyčejné tradičky GC5K505 Pavilhão Carlos Lopes (Lisboa) jsou na stejném místě u vchodu do pavilonu dvě labky z různých sérií. Vedle vchodu jsou dvě malby na kachlích, jedna labka chce údaje z levé, a ta druhá z pravé. Na protilehlé straně parku je pak u jezírka rozlehlý skleník, tzv. Estufa Fria. Na horní konec parku Eduarda VII. navazuje menší park Amálie Rodriguez s amfiteátrem, odkud je krásný výhled na město.
















Nejstarším parkem v Lisabonu je Estrela. Leží u stejnojmenného náměstí, na kterém je bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která je součástí karmelitského kláštera. V parku je díky jeho chráněné poloze pěkná kolekce sukulentních rostlin. Nezvyklému geodetickému bodu je věnována tradička GCKH20 BH06 Estrela Garden [Lisboa]. Mimo park je sousoší věnované objevení a zabrání Brazílie v roce 1500 výpravou vedenou mořeplavcem Pedro Álvares Cabralem.










Na náměstí Estrela se dá z centra dojet tramvají číslo 28, která zde má jednu z konečných. Na této lince vedoucí z centra komplikovanou klikatou trasou úzkými uličkami šplhajícími se z kopce do kopce jezdí malé historické tramvaje. Je to běžná linka, která je ale doporučována turistům jako vyhlídková jízda, která vede kolem mnoha zajímavých míst. Ještě kousek dál za Estrelou má konečnou u starého hřbitova Prazeres. K jeho návštěvě nás nalákala série labek. K našemu překvapení se procházka po hřbitově s labkami stala asi nejpříjemnější částí pobytu, kde byl největší klid a řešení labek nejjednodušší. Místní hřbitov vypadal zcela odlišně od toho, co jsme zatím viděli jinde. Místo hrobů s náhrobky je téměř celý hřbitov tvořen hrobkami různých tvarů a velikostí s rozmanitou výzdobou podle svých "obyvatel". Pro našince je občas zvláštní, když nakoukne prosklenými dveřmi dovnitř, a vidí tam na policích dřevěné rakve s nebožtíky.










Ze hřbitova je také pěkný výhled na most 25. dubna, spojující Lisabon s Almadou na protějším břehu. Almadě vévodí socha Krista, inspirovaná podobnou sochou v Rio de Janeiro. Na 82 m vysokém podstavci s vyhlídkovou plošinou je 28 m vysoká socha. Pěkný pohled na ni je při příletu do Lisabonu, kdy letadla kolem ní letí na přistání.




Tramvaj 28 začíná svou trasu v centru Lisabonu na náměstí Praça Monitz. Kousek od něj jsou další dvě náměstí, která jsou považována za skutečný střed města. První z nich je Praça da Figueira, kde je dominantou jezdecká socha krále Jana I. Portugalského (João I), u které je jednoduchá virtuálka GC890CX Praça da Figueira VR 2.0 s logickým úkolem - vyfotit se se sochou.


Ještě významnější je sousední náměstí Praça Dom Pedro IV, nazývané místními Rossio. Je pojmenované po králi Pavlu IV., který byl zároveň jako Pavel I. císařem Brazílie. Uprostřed náměstí je na sloupu jeho socha. Na severní straně náměstí je Národní divadlo Marie II., pojmenované po jeho nejstarší dceři, která se po něm stala královnou Portugalska. Na náměstí je jednoduchá multinka GC7ZZ98 Praça D. Pedro IV (Lisboa), kterou jsme ale kvůli enormnímu zamudlení nebyli schopni odlovit. Takže jsme museli vzít zavděk nedalekou earthcache GC1T562 FF17 - HUNDREDS AND THOUSANDS před kostelem São Domingos, který patří k nejstarším v Lisabonu. Ve své době býval největším ve městě a konaly se tu královské svatby. Před kostelem je památník pogromu na židy v roce 1506.






Směrem k řece Tajo se rozkládá čtvrť Baixa, ležící na rovině. Tato oblast byla při zemětřesení v roce 1755 zcela zničena a byla znovu vystavěna. Jsou zde tedy klasické rovnoběžné ulice s obchody a restauracemi jako hlavní centrum pro turisty. Centrální ulice Rua Augusta pak končí u řeky náměstím Praça do Comércio, které je považováno za jedno z nejkrásnějších v Lisabonu. Ze tří stran je ohraničeno stejnými bloky budov. Do ulice Rua Augusta je průjezd s triumfálním obloukem (Arco da Rua Augusta), kterému je věnována earthcache GC68E87 Triumphal Arch of Rua Augusta.


Uprostřed náměstí je pak jezdecká socha krále Josefa I. (José I), u které je virtuálka GC8927B Terreiro do Paço Virtual Reward 2.0 s jasnou podmínkou. Jako pokračování ulice dál směrem do řeky je pak vybudované mramorové schodiště se dvěma sloupy (Cais das Colunas), sloužícími mimo jiné pro sledování úrovně přilivu, čemuž je věnována earthcache GC6VY2P Columns Pier: The Lisbon Gateway.




Asi 100 m západně od Praça do Comércio je Radniční náměstí (Praça do Município), kde před radnicí (Câmara Municipal de Lisboa) stojí vápencový sloup Pelourinho de Lisboa, původně z 12. století, po zničení zemětřesením nahrazen kopií.


Protože okolní části leží na strmých svazích, už v minulosti zde bylo vybudováno pro snazší přístup několik pozemních lanovek, podobných té pražské, které se nazývají "elevador", tedy výtah. Jediným skutečným vertikálním výtahem je Elevador de Santa Justa z počátku 20. století, připomínající konstrukce G. Eiffela. Má dobře hodnocenou tradičku GC49CFF SANTA JUSTA ELEVATOR - Centro Histórico de Lisboa, kterou nám nebylo přáno nalézt. Výtah spojuje ulici Santa Justa v Baixa s náměstím Largo do Carmo, kde jsou ruiny kostela bývalého kláštera Santa Maria do Carmo, kde je dnes archeologické muzeum. Kostel byl zničen při zemětřesení v roce 1755 a už nebyl obnoven.




Sice nejsem věřící, ale pokud je někde nějaká sakrální stavba s mým jménem, tak se na ni jdu podívat. I v Lisabonu je v Baixa kostel sv. Mikuláše (Igreja de São Nicolau), kde jsme bez problémů odlovili tradičku GC5C29F St. Nicholas Church / Igreja de São Nicolau.


Na východ od čtvrti Baixa se rozkládá kolem kopce, na kterém stojí hrad sv. Jiří (Castelo de São Jorge), nejstarší část Lisabonu, čtvrť Alfama, která tvořila celé město v době maurské nadvlády. Když se město rozšířilo, žili zde chudší obyvatelé. Tato část nebyla zničena zemětřesením, takže se zde zachovaly křivolaké strmé uličky s malými domy. Právě trasa tramvaje 28, která když chce jet na západ, tak nejprve směřuje na severovýchod a pak se její trasa stáčí na jih a objíždí kopec s hradem po zdánlivě nesmyslné klikaté trase nahoru a dolů místy, kam ani auta nemohou. Cestou je dobré sem tam někde vystoupit a porozhlédnout se. Jednou z možností je náměstí Largo das Portas do Sol s vyhlídkou u kostela sv. Lucie (Igreja de Santa Luzia). Je zde sice keška GC44XTK Miradouro das Portas do Sol e de Santa Luzia, která byla ale jednou z těch, kterou jsme kvůli mudlům a nevhodnému umístění nenašli. Aspoň jsem si ochutnal domácí ginju, kterou nabízela paní v otevřených dveřím malého domečku v boční uličce.






Z kopcovité Alfamy pak tramvaj sjede do Baixy kolem katedrály Panny Marie Větší. Ta je zkráceně nazývána jen Sé. Je to římsko-katolický chrám a v současnosti je sídlem arcibiskupa. V Lisabonu bylo biskupství již od 4. st. n.l. To bylo přerušeno během maurské nadvlády, i když křesťané zde stále mohli žít. Po znovuovládnutí Portugalska začala stavba nové katedrály v románském stylu na místě bývalé mešity. Katedrála přestavěná v gotickém stylu pak byla při velkém zemětřesení skoro zničena, takže její současná podoba je z počátku 20. století. U katedrály je earthcache GC68H3K The Colors of the Lisbon Cathedral.


Po průjezdu čtvrtí Baixa se tramvaj vydává znovu do kopců v poslední ze starých čtvrtí - Bairro Alto. Jejím centrem, kde zase stojí za to vystoupit, je náměstí Praça de Luís de Camões, pojmenované po největším portugalském básníkovi, který je srovnáván s Vergiliem či Shakespearem. Uprostřed náměstí je jeho socha. Jen kousek odtud, jako součást kavárny na ulici Rua Garrett je originální socha dalšího básníka, která přímo láká k vytvoření virtuálky. GC7B6M9 Fernando Pessoa - Virtual Reward má logickou podmínku: přisednout a vyfotit se.






Poslední odpoledne před odletem jsme vyrazili do další okrajové části Lisabonu, čtvrti Benfica. Jak fotbaloví fanoušci, kterým já nejsem, vědí, je zde svatostánek jednoho z nejznámějších fotbalových klubů Portugalska - Benfica Lisabon. U vchodu na stadion je pak socha nejslavnějšího fotbalisty klubu - Eusébia. Tento hráč původem z Mozambiku byl oporou týmu, stal se držitelem Zlaté kopačky a první držitelem Zlatého míče. K návštěvě tohoto místa přispělo, že kromě labky zde je virtuálka GC7B671 Eusébio - Virtual Reward a tradička GC4X0GC EUSÉBIO - A HOMENAGEM, kterou jsme nenašli, takže jsme zde zaznamenali na jednom místě poslední FI a DNF cesty do Lisabonu.

Geocaching v Lisabonu
Ve výše uvedeném textu není moc odkazů na kešky. Není to proto, že by jich tam bylo málo, to spíše naopak. Je jich tam obrovské množství různých typů.

Jejich hodnocení bych rozdělil na více částí, podle toho, jestli mají fyzickou schránku či nikoliv.

Kešky s keškou
Už jsem lovil v různých městech v zemích na jihu Evropy, vím tedy, že kvalita kešek je tam podstatně horší, než jsme zvyklí u nás a v sousedních státech. Nečekal jsem tedy nic extra, ale i tak mne provedení fyzických schránek překvapilo. A to nemile. Je sice možné, že jsme neměli štěstí, a narazili shodou okolností jen na ty nekvalitní, ale lovili jsme na různých místech, a všude to bylo podobné. Je ale pravda, že odlovený vzorek nebyl velký. Základní poznatek byl, že udaná velikost kešky, popř. obtížnosti, jsou zcela irelevantní. Ať to byla small, mikro či other, tak schránkou byla nejčastěji nějaká lékovka. Největší keškou byl plastová lahvička asi od dětského nápoje o obsahu tak 2 dcl. Žádná keška nebyla označena, v žádné nebylo nic na psaní ani na výměnu, o TB či GC se nedalo ani uvažovat, nenašli jsme schránku, do které by něco vlezlo, o nějaké bezpečnosti nemluvě. Jen výjimečně byl někde nějaký slušnější logbook v podobě čistého složeného papíru, většinou ale jen zmuchlané a občas vlhké cáry náhradních papírů. Úkryty byly vcelku běžné. Pokud to bylo někde v parku či v přírodě, tak různě na stromech v dutinách či u kořenů, nebo pod kameny. Ve městě jsou nejoblíbenější objekty dopravní značky. Místní specialitou jsou požární hydranty, které jsou různého typu. Některé mají dole dvoudílný litinový kryt, pod kterým je prostor na ukrytí i větší krabičky. Když není, tak zde bývají malé magnetické schránky. Je to tak běžný úkryt, že když je na souřadnicích hydrant, tak ani nebývá uveden hint, protože je to jasné. Někdy bývá hint "červená", což je podle jejich barvy, nebo zkratka SI (Serviço de Incêndios=Hasiči). Dalším problémem fyzických schránek je jejich údržba, či spíše neúdržba. Velké množství kešek bylo mimo provoz, další sice byly aktivní, ale měly jako poslední DNF logy nebo delší dobu od posledního nálezu. V Lisabonu jsme měli zatím největší neúspěšnost při hledání, řekl bych, že jsme našli jen asi 50% kešek. Někde se nedalo kvůli mudlům moc hledat, jinde se mohlo stát, že tam keška byla, a my byli jen slepí a neodhalili nějakou místní specialitku. Ale někde bylo místo jasné, a keška byla fuč. Dost kešek, možná tak třetina, měla nějakou spoilerovou fotku, když ne přímo místa úkrytu s šipkou, tak aspoň nejbližšího okolí, což pomáhalo, protože zaměření nebylo někde moc přesné, a signál v úzkých ulicích s vysokými domy mizerný. Také pomáhá prohlížení fotek v galerii u kešky, protože místní si s oblibou kešky fotí, takže člověk aspoň ví, co má hledat.
Pár ukázek






Kešky bez kešky
Jiná byla situace u virtuálek a earthcache. Zatímco u ostatních typů keší byly listingy ve valné většině pouze v portugalštině, u nefyzických naopak bylo pravidlem, že byly minimálně dvojjazyčné. Nejčastěji byla druhým jazykem angličtina. Kešek obou těchto typů je v Lisabonu dost, takže jsme se raději zaměřili na ně. Earthcache, které zde tvoří pár specializovaných ownerů, mají pěkné listingy a poměrně dost otázek, k jejichž zodpovězení ale většinou stačí důkladně přečíst listing, a pak na místě něco zjistit. Po zaslání odpovědí owneři rychle reagují, i když je všude uvedeno, že se může logovat hned po zaslání odpovědí a nemusí se čekat na potvrzení. To mne potěšilo, protože ani v našich končinách toto nebývá pravidlem. Virtuálky jsou různé, kromě obligátní fotky je potřeba někde navíc něco zjistit. U některých byly specifické požadavky na fotku, což mi ale nedělá problémy a nestojí mi za dohadování, že pravidla ... atd. Většina ownerů kešek obou typů požaduje, aby na fotce z místa byl uveden nick nálezce, většinou bývá na zvolení, jestli bude napsaný na papíru, na ruce, na displeji přístoje apod. Takže nějaké náhražky v podobě neoznačené končetiny, plyšáka či dokonce zahalené postavy nestačí. Bez nicku se maže, aspoň tak to owneři zdůrazňují. Všechny virtuálky i earthcache byly na atraktivních místech, kam většinou turisté stejně chodí, dá se tedy nakonec bez fyzických kešek obejít, pokud má někdo obavy z fyzického kontaktu s infekčním materiálem.

Nekešky bez kešky, ale někdy i s ní
Zvláštní kapitolou jsou labky. Stejně jako jinde i tady dostali owneři možnost vytvořit série labek. Protože je v Lisabonu hodně ownerů, vzniklo i hodně labek. Je to podobné, jako třeba v Praze. Některé série, a je jich minimum, jsou na poměrně malé ploše, kam nezasahuje žádná jiná série. To je případ třeba té výše zmíněné série na hřbitově Prazeres. Podobná série je v parku Eduarda VII. Většina sérií je zaměřena na něco, co je roztahané po celém městě, takže jednotlivé série se překrývají. Pár sérií je navíc sekvenčních. Další komplikací je, že až na pár výjimek jsou pouze portugalsky, což komplikuje jak pochopení otázky, tak i zadání odpovědi, pokud jí má být portugalské slovo, které není nikde na místě napsáno. Někdy ani překladač nepomůže, pokud není otázka jednoduše a jednoznačně položena. Prostě většina labek je dělána pro místní. Ale i tak byly labky nakonec najčastější a nejpohodovější nález. Kromě hřbitovní a parkové série nás zaujaly labky seznamující s tradičním místním třešňovým likérem ginjinha, zkráceně ginja, v okolí náměstí Rossio, či jen třílabková série na náměstí Praça do Comercio. Z několika sérií jsme zvládli jen pár kousků, ze sekvenčních, z nichž některé mají i bonusovou kešku bohužel žádnou celou, abychom ji pak mohli odlovit.

Eventy
Při cestách do ciziny si zjišťujeme, jestli se náhodou v místě našeho pobytu nekoná nějaký event, kterého by se dalo zúčastnit. Někdy naopak uspořádáme event typu "Setkání s ...", pokud je dost času na plánování a je jisté, že se v určitý čas budeme vyskytovat na nějakém příhodném místě. Tady nebyl ani čas na přípravu, ale ani možnost, protože v Portugalsku, na rozdíl od nás, byla publikace eventů v časech koronáče po doporučení GC HQ pozastavena, a eventy se od března nekonaly. Jediné plánované jsou nyní tradiční megaeventy, ale až na polovinu příštího roku.

Anticovidová opatření
Situace v Portugalsku byla na přelomu září a října v podstatě totožná se stavem u nás. Hlavní opatření bylo povinné nošení roušek v uzavřených prostorech a dodržování hygieny a bezpečnostních rozestupů. Ostatní opatření nás v podstatě nezajímala. Do restauračních zařízení jsme nechodili, ale vše bylo v provozu, lidé uvnitř, podobně jako u nás, měli na obličeji roušky, když zrovna nekonzumovali. Chodili jsme nakupovat potraviny, vstup byl pouze v roušce, u vchodu desinfekce, někde bylo jen minimum košíků, aby lidé, pokud šli pro nějakou drobnost, si je vůbec nebrali. Fronty u pokladen s rozestupy, někde pokladní po každém zákazníkovi desinfikovala plochu, kam se odkládalo zboží, a vyzývala k přístupu k pokladně jednotlivě. Ale ochranné rukavice ani oddělovací skla nikde nebyly. Jediným dalším vniřním prostorem, který jsme navštívilli, bylo oceanárium, kde platily stejné podmínky, tj. roušky a rozestupy, ale ty moc dobře dodržet všude nešlo. Podobně jako v hromadné dopravě. Někde moc lidí nejezdilo, takže šlo sedět po jednom, ale ve špičce to bylo horší. Používali jsme všechny dopravní prostředky - metro, tramvaje i autobusy. Jen jednou se nám stalo, že na lince, kde jezdí velkokapacitní tramvaje jela jako náhrada malinká stará tramvaj, a tramvaják na jedné zastávce z důvodu naplnění nedovolil pár cestujícím nastoupit. Překvapila nás disciplinovanost místních, kdy jsme neviděli nikoho, kdo by porušoval předepsané nošení roušek. Navíc hodně lidí nosilo roušky i venku na místech, kde nebyly povinné. I na otevřených zastávkách při čekání na autobus si lidé automaticky roušky nasazovali, i když tam byli sami. Mnoho lidí s sebou mělo i příruční desinfekci, kterou použili třeba když se museli chytit madla při nastupování. Zábavné bylo pozorovat, jak se všichni vyhýbají doteku míst s potencionální infekcí, tj. třeba madel na eskalátorech či v dopravních prostředcí, a raději balancují bez držení nebo se opírají oblečenou částí těla. Při vstupu do menších prostor, kdy jsem si šel koupit na poštu známky stála fronta s rozestupy venku, dovnitř se chodilo po jednom, když byla volná přepážka. Ale naopak třeba v parcích seděli lidé bez roušek blízko u sebe ve větších skupinkách, což možná způsobilo, že teď v říjnu se tam situace také zhoršila. Ale pořád tam je lepší, než u nás.
Do Portugalska jsme letěli z Vídně, tam jsme jeli autobusem. A opět stejná pravidla, v autobusu, na letišti i v letadle povinně roušky. Což je i v případě kratší zahraniční cesty ne moc příjemné, protože kromě pár kroků z autobusu do budovy letiště je potřeba mít roušku nasazenou, což bylo nakonec skoro těch celých 12 hodin, tak dlouho trval přesun z domova až do hotelu. To může být pro někoho velká nepříjemnost, která od cestování odradí. Ale kdybych měl jet vlakem někam do západních Čech, tak to vyjde skoro nastejno.
Nesetkali jsme se ale nikde s nějakým měřením teploty, např. při vstupu na letiště nebo při výstupu z letadla, ani s nějakou jinou kontrolou zdravotního stavu, jak je někde avizováno. Zatímco letadlo Ryanairu do Lisabonu bylo tak z třetiny prázdné a lidé seděli s mezerami mezi sebou, při zpátečním letu s TAP bylo zcela zaplněno. A podle řeči bylo slyšet, že hodně pasažérů jsou Češi. I v Lisabonu jsme potkali poměrně dost našich turistů.

Pár praktických informací

Doprava
Portugalsko je sice zemí, kam se autem dojet dá, ale s ohledem na ceny letenek v porovnání s cenou pozemní dopravy je volba jasná. Ostatně v současné koronavirové "semaforové" situaci by cesta autem byla obrovské riziko spojené s mnoha komplikacemi.
V Lisabonu jsme se chtěli pohybovat převážně jen v centru města a výjimečně v některých okrajovějších částech. Zvolili jsme proto sice rizikovou, ale bezproblémovou hromadnou dopravu. Bylo by možno si půjčit auto a vyhnout se tak společné jízdě infekčními dopravními prostředky. Komplikací by ale byl jak hustý a nepřehledný dopravní provoz, tak i problémy se zaparkováním, protože i zde jsou zavedeny zpoplatněné parkovací zóny. S ohledem na velikost centra a místo našeho ubytování by bylo možno téměř vše zvládnout i pěšky. V Lisabonu je podobně jako u nás, nebo spíše lepší, systém půjčování elektrokol (Bicicletas partilhadas), kde po celém městě jsou vybudována stabilní stanoviště pro jejich vyzvednutí a vrácení. Ale protože jsme s něčím podobným (elektrokoloběžky, sdílená kola, Segway) nepočítali, tak jsme informace ani nesháněli.


Síť MHD, zahrnující kromě metra, tramvají a autobusů i příměstské vlaky a trajekty je velice hustá a na první pohled nepřehledná. Funguje ale perfektně, a je možno se dostat prakticky kamkoliv. Pro turisty, kteří jedou do Lisabonu na pár dní a nechtějí si vyřizovat nějaké předplatní jízdenky jsou dvě možnosti nákupu jízdenek. A to mimo metro přímo za hotové v dopravním prostředku, což je dražší, nebo nákupem tzv. VIVA karty v automatu a jejím nabíjením buď pro jednotlivé hodinové jízdy nebo na 24 hodin. Platit lze hotově i kartou. To je výhodné v případě, že se jezdí více. To byla i naše volba, kdy jsme si za 0,5 EUR v automatu na letišti u vstupu do metra zakoupili VIVA kartu, a zároveň ji nabili na 1 jízdu za 1,5 EUR, abychom se dostali do hotelu. Další dny jsme si pak dobíjeli vždy na 24 hodin pro jízdu metrem, tramvajemi a autobusy za 6,40 EUR. Karta pak slouží při nástupu do všech dopravních prostředků, kde jsou u předních dvěří, kterými se vždy nastupuje, terminály, kde je potřeba přiložit kartu a "pípnout", aby řidič věděl, že cestující má platnou jízdenku. V metru jsou turnikety jak na vstupu, tak i na výstupu.










Jednou jsme se během cesty autobusem setkali s revizory. Byli tři, a podobně jako u nás nastoupili každý jedněmi dveřmi, a během jízdy mezi zastávkami pomocí přenosných terminálů zkontrolovali všechny cestující. Dobíjení karet se pak dělá opět v automatech, kde se dá zvolit typ jízdenky a jejich počet, takže např. 2 x 24 hodin nebo 5 jednotlivých jízd. Pro orientaci bývá na každé zastávce MHD mapa a klasické jízdní řády. Pokud máte internetové připojení, tak na mapy.cz jsou všechny zastávky s linkami, a funguje i vyhledávač spojení MHD.

Ubytování
S ohledem na současnou situaci, kdy většina ubytovacích zařízení není plně využita, lze sehnat různé ubytování přes vyhledávací portály typu booking.com či airbnb s cenami za slušný nocleh hluboko pod 500 Kč/os./noc. Při výběru jsme akorát vyloučili ubytování hostelového typu se společnými ložnicemi pro více lidí, které bývá nejlevnější.

Stravování
Portugalsko patří v Evropě k nejlevnějším zemím EU. Ceny jsou skoro srovnatelné s našimi, udává se, že jsou jen asi o 10 až 15% vyšší. Přesto jsme vyloučili návštěvy restauračních zařízení a stravovali se z vlastních přivezených zásob. Pouze pečivo a nápoje jsme kupovali v prodejnách s potravinami, kterých je ve městě dost, ale spíše v rezidenčních částech, ne v samotném turistickém centru. Nedaleko ubytování jsme měli několik obchodů, od standardního supermarketu po malé večerky. Sortiment v obchodech je stejný jak u nás, v některých skupinách, jako jsou třeba hotová jídla, která jdou konzumovat přímo nebo po ohřevu v mikrovlnce větší. Jen výběr piva není v Portugalsku tak velký, na rozdíl od vína, kde lze kvalitní víno zakoupit již od 2 EUR za láhev.




Co vidět
V Lisabonu je podobně jako v jiných historických velkoměstech mnoho zajímavého k vidění. Každý má své preference, doporučení lze najít spousty. Milovníci přírody a zvláště vodní havěti mají jednoznačnou volbu, kterou je oceanárium vybudované k Expo '98. Jeho centrem je největší akvárium v Evropě s živočichy, které je možno spatřit jen málokde jinde. V obří oceánské nádrži s objemem 5 mil. litrů nejvíce zaujmou velké ryby, jako jsou žraloci, manty, pilohřbeti či unikátní měsíčníci, ale v mnoha zákoutích, kam kromě velikých oken vedou i menší průhledy, lze vidět spousty ryb menších i drobných mnoha druhů. V dalších menších nádržích jsou specializované biotopy s různými živočichy, kromě ryb a rostlin je zde velké množství různých bezobratlých, zastoupeni jsou i ptáci (tučňáci, papuchalkové, aj.), obojživelníci (žáby, mloci, červoři) a savci (mořské vydry).

Závěr
V době pandemie je cestování omezeno a jsou zavedena různá opatření proti šíření onemocnění. Dá se přesto najít možnost, kam lze při dodržování všech doporučení vcelku bezpečně vycestovat za poznáním, i když někdo na to může mít názor jiný. Je ale docela pravděpodobné, že podobný stav, jen v mírnější podobě, může trvat po delší dobu. Je pravda, že návštěva větších aglomerací se spoustou lidí je větším rizikem, než nějaké i za normálních okolností liduprázdné místo, jako třeba balkánské hory. Je tedy zodpovědností každého, kam se vydá, a jak se tam bude chovat, aby nepřispěl k zavlečení nějaké choroby z ciziny k nám, což se netýká jen dnes tak populární "čínské chřipečky".


Poděkování: Velké díky patří kolegům martin_tulak, který vytvořil gpx soubory labek v Lisabonu pomocí skriptu od gorda. Moc nám pomohlo, že jsem je měl v Garminu jako POI spolu s ostatními keškami, a mohli jsme snadno zjistit, která labka z které série je v naší blízkosti.