Kocourkov aneb není důležité vyhrát, ale zúčastnit se

Protože se blíží další klání našeho Kocourkova GC85CXM a týmů je stále pomálu, rozhodl jsem se trochu ho dostat do povědomí širší kačerské veřejnosti. Tak zde předkládám laskavým čtenářům svůj zápis z ročníku minulého, který dokazuje, že u této akce vskutku platí ono pověstné "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se". U této akce je už vlastně účast vítězstvím. Takže vzhůru do vzpomínek na loňský ročník.

Co říci úvodem? Pečlivě jsme se na letošní ročník připravili. Poctivě jsme odflákli fyzickou přípravu, vypilovali loňské chyby do dokonalosti a zbavili se klíčového člena týmu. Vše tedy bylo připraveno. O den dříve jsem se rozloučil s dětmi, s manželkou a vyrazil se připravit. Večer jsme se u bráchy ještě pěkně nadlábli při grilovačce a k sobotnímu startu už nechybělo nic. Teda kromě kalhot, které jsem si chtěl vzít. Tak sem si vzal kratší, děsíce se slibovaných přeháněk a lehkého poklesu teplot. Mimochodem ty správný ležely v autě, jen sem je přehlídl. Pro jistotu sem ještě přibalil do batohu dlouhý kalhoty, náhradní dlouhý ponožky a teplý triko, víc se toho tam z oblečení nevešlo. Samozřejmě nic z toho sem nepotřeboval, a nakonec sem byl i rád za ty kratší kalhoty. Ráno následovala snídaně a konečně jsme vyrazili. Ještě, že jsme se domluvili na příjezdu na půl devátou, protože těsně před půl devátou náš oblíbený dopravce (táta/děda) s překvapením zjistil, že už stepujeme u dveří a čekáme na odvoz. No na místo jsme dorazili v klidu a pozdravili se s již prakticky kompletní sestavou soutěžících i pořadatelů. Po nějaké chvíli došlo na úvodní proslov a byla zrušena rozřazovačka na kolejích v startovní stanici v Řečanech nad Labem. A v tom to začlo. Byly rozdány instrukce a začlo pobíhání po stanici. Příště ještě musím vypilovat čtení jízdních řádů. Přece jen zaměnit název vlaku a výchozí stanice… Ale budiž mi omluvou, že tento styl dopravy používám pouze ve chvílích nejvyšší nouze, protože heslu „Oni stojí, my jedeme“, už po dlouhodobých zkušenostech moc nevěřím. No a už se pomalu klube výsledek. Už v polovině je jasný o co jde. Házím vyhledávání a podle předchozí drobné zmínky už víme kam jdeme. Cílem je nedaleká keš (GC20DP7 Zrcadlová studánka). U studánky ještě vidíme záda Okresního sběru. A máme telefonát. Ukazuje se, že přípravu jsme opravdu nepodcenili a naši klasickou chybu v úvodu, nepozorné čtení instrukcí, jsme vypilovali do dokonalosti. Bravurně jsme ignorovali zvýrazněný pokyn k nahlášení výsledku rozhodčím a hned na začátku tak úspěšně nabrali hodinku penalizace, což se ukázalo jako hlavní klíč k našemu téměř dokonalému výkonu. Tím jsme se navíc úspěšně rozhodili a na naprosto jednoduché první šifře (která se myslím v lehké obměně opakuje už asi potřetí) ještě úspěšněji vytuhli a sportovně tak před sebe postupně pustili všechny ostatní týmy. Po chvíli jsme se aspoň vydali naznačeným směrem do Zdechovic. Pak už jsme si řekli že jsme na ostatní byli hodní dostatečně a udělali konečně to co jsme si minulý ročník (a předminulý, předpředminulý…) předsevzali u takových šifer. Vypsali jsme si klíčová písmenka a porovnali s mapou a zjistili, že správné řešení jsme tradičně úspěšně těsně minuli hned na začátku. Tím byl náš start úspěšně završen a my se mohli konečně věnovat „soutěžení“. V parku už to celkem šlo a až na hmatovku (zebra není broskev) jsme si poradili s úkoly celkem v pohodě. Pak jsme se trochu proběhli po parku a s nasbíranými a OHLÁŠENÝMI informacemi vyrazili dále. Tady jsme se na trati potkali s týmem „pejskařů“, nemýlím-li se týmem MiLuMiFi. Stále jsme je měli v patách a fungovali jsme jako hledači slepých cest. Ale nakonec jsme vyrazili správnou cestou a už jsme se blížili k pozůstatkům draka Fafnira (GC312MR Poklad Nibelungu, stage Draci krev). Ten byl obklopen houbami, a pokud jeho znalosti byly stejné jako naše, je nám jasné, že zahynul trapně na otravu houbami, a nikoliv po souboji s hrdinou. Nějak jsme to přežili ve zdraví. Ale záhadně se nám ztratil druhý tým. Na dalším místě (GC312MR, stage Fafnirova jeskyně) jsme provedli magický rituál obíhání Sigfriedova meče cestou necestou, opět aniž bysme se zabili, či výrazně zmrzačili. Ani při luštění starodávného písma (nedivil bych se kdyby to byla poslední vůle umírajícího draka Fafnira, jak to bylo naškrábaný) se ale neobjevoval tým, který nám měl být v patách. Překvapivě slušně jsme rozluštili poměrně velkou část určeného textu (oba škrábem podobně strašně, tak to byla možná naše výhoda) a čekalo nás další stanoviště. Dostali jsme instrukce a rady ohledně drobné chybky v následující šifře, kterou samozřejmě odhalili betatesteři z Okresního sběru. Včetně instrukce, že další trasa pokračuje po žluté. My se ale nedali zmást a zákeřně odhalenou chybu v tisícinách minut jsme operativně nahradili chybou vlastní, v celé minutě. To je tak, když si člověk nechá diktovat znaky z morseovky disgrafikem. Navíc jsme si nějakým záhadným způsobem vsugerovali, že žlutá vede po modrý. Prostě dokonalost sama. Na pečlivě náhodně vygenerovaném místě kupodivu opravdu avizovaný lom nebyl. Je zajímavé, že i moji navigaci došlo, že jdeme blbě a odmítla se na tomto úseku angažovat. A tak tento úsek trasy nemám zaznamenaný. Tak jsme to teda opravili a vydali se k tomu lomu. Tady nás trochu vyděsil výškový rozdíl u úkolu, ale naštěstí se ukázalo, že ten v něm nehraje žádnou roli. Při čekání na dokončení úkolu předchozím týmem jsme si v klidu pokecali a pak už jsme byli vysláni do krpálu na plnění úkolu. Tady se ukázalo, že organizátoři jsou rok od roku techničtěji vybavení a čekal nás tu výkřik moderní techniky. Detektor kovů. Vzhledem k tomu, že kvalita kovu a vůbec nález je hlášen rozdílným tónem, svěřil sem to radši bráchovi, který má přece jen k hudebnímu sluchu mnohem blíže než já se svou hluchotou. Ale ukázalo se, že ty tóny jsou překvapivě rozdílné, a tak i já jsem bez problémů rozeznal rozdíl mezi úspěšnými nálezy a těmi falešnými. A tak jsem do toho bráchovi vesele a úspěšně kecal. Čas jsme prý měli perfektní a úspěšnost stoprocentní. Musím říct, že tohle zjištění mě celkem uklidnilo, protože se občas pohybuju v okolí ownera Dragon Riders. A po jeho akci, kdy na nedávném CITO běhal s protitankovou minou a v domnění, že drží podstavec od slunečníku, řval zvesela „hele děti mám minu“, jsem rád, že mám aspoň teoreticky šanci něco takového odhalit příslušnými technickými prostředky, a nikoliv známou ruskou metodou „nás mnogo, šláp, šláp, BUM“. Následně jsme vyfasovali další propracované technické zařízení zvané svinovací metr. V Morašicích jsem s ním zavzpomínal na Pythagorase a nějaký ty jeho vejžblepty a už jsme se řítili dál. Na další zastávce jsme se podle instrukcí zorientovali v mapě (inspirace nedalekou finálkou?) a už jsme to valili k další zastávce. Nakonec jsme neodolali a brali to přímo za šipkou, přes pastviny. To jsme si zpestřili povídáním kdy kdo potkal při podobné příležitosti rozzuřeného býka a koukali po dvou stádech strategicky rozestavěných po obou našich nekrytých křídlech. Ale buď tam nebyl býk žádný a nebo ho to vedro zmáhalo stejně jako nás a nějaký trubky našeho typu ho vůbec nezajímaly, anžto jsme pro něj už dle vzhledu nepředstavovali konkurenci. Na posledním stanovišti jsem se pokusil ještě zmrzačit lezením na rozpadlý posed u špatného dubu, ale aspoň jsem spatřil hemžení na správném místě. Otázky z porodnictví byly pro přítomného, skoro již třínásobného, otce celkem hračkou. Poslední šifra taky padla celkem lehce, a tak už jsme valili do vysněného cíle, kde nás čekalo občerstvení. Tady už jsme odevzdali výsledky a při čekání na poslední tým na trati jsme se lehce občerstvili. Zde nastal poslední zádrhel, protože sem si neuvědomil, že sem všechny prachy nedávno předal své drahé polovičce, s tím, že platíc kartou je nepotřebuju a ztratil pár tisíc by bylo docela škoda. Poslední drobné padly za občerstvení při nedávné návštěvě divadla, a tak na mě z peněženky koukala jedna stravenka (kterou skoro nikde neberou) a hafo v tuto chvíli zbytečných karet. Naštěstí bráchovi něco zbylo, a tak jsme si pivko a polívku dát mohli. Při čekání na věci příští se znenadání nevolán, nečekán zjevil náš doprovodný tým rozrostlý o synovečka a bráchova tchána. Zatímco jsme čekali na slíbené pokračování, probrali jsme naše úspěchy na trati, hlavně ty na startu, a to i z pohledu druhé strany, tedy pořadatelů a táty, které jsme znejistěné zanechali na startu. A pak už přišel zlatý hřeb akce. Nemyslím tedy tu příjemnou přepršku sledovanou zpod střechy, ale poslední šanci, jak zahýbat s výsledky ve stylu Aktivity. Tady mám snad jen dvě slova. Akt a hlavně a především a to nesmím a ani nemůžu zapomenout, vejcovod. Myslím, že víc není nutné pro zúčastněné dodávat. V případě, že to čte někdo, kdo se nezúčastnil, mám pro něj jedinou radu. Zúčastnit se příště. Pak už došlo na vyhlašování výsledků. Skoro, skoro se nám to podařilo. Málem jsme to první místo letos dali. Od konce. Ale ty záškodníci se psem dělali co mohli a urvali ho pro sebe. Okresní sběr vsadil evidentně na taktiku osvědčenou v předchozích ročnících, a to umístit se jedno místo před námi. Což jim vyneslo bramborovou příčku. Zvolili k tomu stejnou taktiku na startu jako my. Závěrem tedy děkuji hlavně slavné radě města Kocourkova, která překonala veškeré obtíže, kladené jim do cesty osudem, a která nám tuto povedenou taškařici připravuje rok co rok a doufám že v tom jen tak nepoleví. Protože, vzhledem k tomu, že mě ještě teď, dva dny po akci, kdy tohle píšu, bolí celý člověk, vím, že ještě nějaké tělo mám a po smrti taky zjevně nejsem, udělám vše pro to, abych se mohl příště opět zúčastnit. A mohl objevit další tukové záhyby, které se při troše (větší než velké) fantazie dají nazvat svaly. A taky děkuji všem ostatním týmům, bez kterých by to samozřejmě taky nešlo. Rozhodně bychom bez nich nedosáhli takového umístění.
Závěrem shrnutí už jen řečí úřední. Letos jsme to zazdili už na začátku první trapnou chybou a z toho pak plynoucího následného záseku na celkem jednoduché šifře. Což už, vzhledem k ostatním letos také poměrně jednoduchým šifrám, kde celkem nehrozil žádný velký zásek ani u ostatních týmů, vyplynulo v nemožnost toto zaváhání dohnat a napravit na některé šifře. A to jsme ještě pro jistotu dotvrdili zásekem o celou jednu délkovou minutu dále na trati. Takže výsledek byl jaký byl. Je vidět, že třetí člen, působící jako kontrola odhalující tyto hrubé záseky, nám letos v týmu citelně chyběl.
Ale právě proto můžu myslím za oba členy našeho letošního týmu s čistým svědomím, s aktuálními zkušenostmi, prohlásit, že není nutné zvítězit (ani se umístit na bedně), ale zúčastnit se. Pro ty, kteří to dodnes nestihli a čtou tohle, věřte mi, stojí to za to.

Aktuální ročník GC85CXM