Obojživelné CITO Orlice 2020

Již tradiční CITO akce. Tak kde začít? Snad od začátku? Píše se rok 2013 a … No tak takhle ne, za prvý bych se opakoval (kdo chce může si logy z předchozích roků přečíst jinde) a za druhý, to by bylo na dlouho. Střih, rok 2020, začátek. Pořád nic, pořád nic. Hele už to píplo. Buch, než se stačím rozkoukat, tak nám to zapípli, ehm zatípli. Tak letos prd. Ale tu náhle světýlko naděje se s pomalým mihotáním rozhořívá. Ikonka už svítí, takže hurá zjistit, jak je na tom brácha. No prej jo, ale se svou rodinou. No to mě nechá na ocet? No tak, že zkusí ještě tchána. No domluva jak s kozou na ledu. Dlouho je to tak nějak v nejistotě. Ale nakonec je potvrzen poslední člen posádek a já můžu nahlásit celé Hujerovce. Jen pořád nemám tušení, jak ty posádky budou vypadat. No nechám to vyhnít, nějak to dopadne. Zatím studuju tradiční trasu na Tichý Orlici a vzpomínám, kde byly body pro setkání a pro odložení odpadků. Letos to neponechám náhodě a budu připraven. Minulý ročníky se to tak úplně nepovedlo. S výhledem na počasí se vybavuju pro všechny případy i lehkým neoprenem, kdyby bylo hnusně. Prostě budu připraven. Bum, den před akcí mi na whatsupu přistává zpráva od švagruše. Víš, že se jede Divoká? Start Kostelec. Přípravy v haj…, háji. Druhá zpráva, lépe řečeno zprávy o počasí, už vypadá lépe. Neopren netřeba, bude fajn i když asi trochu větřík. Jen ta domluva trochu vázne. Původní plán, že to vezmem jedním autem a táta/děda bude dělat tradičně převozníka, bere prakticky na poslední chvíli za své. Dozvídám se, že vyráží prakticky kompletní bráchova rodinka s tím, že si zajedou do Častolovic do zámku a minizoo, nebo co to tam je. Takže kromě plavčíka do jedné z lodí frčí i další dva cvrčci. Takže výměna auta (já už nepotřebuju větší) a taky plánů. Původně byl plán, že dorazíme do Kostelce, tam se vysypem z auta a dáme ho i s řidičem k dispozici pro převozy. Změna plánu, směr Týniště, tam vysypem doprovod, volné auto do Kostelce. Ztrácíte se tom? My taky. Ranní zmatky, další změna plánu. Jedno auto do Kostelce, vysypávám posádky a směr Týniště, druhé auto do Týniště rovnou, doprovod čeká v Týništi, auto volné pro převozy. Ještě cestou z Přelouče poslední změna. Všichni do Kostelce, vysypání všech kromě řidičů, a hurá do Týniště. Nojo, jenže jak to sdělit osádce druhého vozidla, které je nějak pozadu. Komunikace vázne, všechny mobily jsou zřejmě u nás. Ale nakonec se dovolat zadařilo a plán začíná celkem klapat. Jen druhé auto je pořád nějak pozadu (Později se dozvídáme, že si ještě malá slečna musela odskočit a pak ještě cestou tak úplně nevydýchala dědův rallye styl). Naše osádka doráží do Týniště, vykládáme a já se chystám vyrazit. A sakra, vypadá to, že nezavřem kufr. Pořád ne a ne zaklapnout. Ale nakonec si dá říct. Druhé auto pořád nikde. Vyrážím směr Týniště, druhé auto vidím v protisměru u Čestic. No hurá. Dorážím do Týniště, tam už panuje akční nálada, přípravy vrcholí. Odstavuju auto a čekám na odvoz. Ještě urguju vestu pro plavčíka a už je tu druhý stroj. Naloženy lodě a příslušenství, nastupujem a bereme ještě část posádek. Vyrážíme první, ale protože zkušenější místní to berou v Kostelci uličkou rovnou dolů a my objíždíme přes kruhák, dojíždíme poslední. Vzhledem k tomu, že jsme se dohodli, že našeho plavčíka poveze na lodi jeho zákonná matka a hlavně asi nejzkušenější vodák z naší skupiny, tak v druhém plavidle zbyla už naše obvyklá posádka ve složení háček (brácha, lycka82) a vrchní háček, tedy já. Slovo zadák bych radši nepoužíval, prej je to ten co řídí loď. Já mám spíš často pocit, že loď řídí mě. Brácha je někde v trapu. Prej šel nakupovat. Jímá mě hrůza s čím přitáhne. Zatím dochází na první instrukce. Brácha se vrací a samozřejmě s jeho obvyklým tekutým nákupem. Instrukce pokračují. Jsem mírně zmaten. Owner hlásí, že trasa má tak 8 km. Vzápětí se dozvídáme, že vyčistit máme její první polovinu, která měří 8 km. Ups. Přesunuju se tedy co nejvíce středu štábu velení, abych odchytil všechny nuance dnešní trasy. Následně vidím i grafické znázornění trasy a již začínám chápat relativitu času a prostoru. Protože s přibývajícím časem se najednou prostor na rozložených mapkách zmenšuje, řeka a trasa na mapě se najednou krátí . Je vidět, že prostor a čas jsou opravdu propojené. Einstein by měl radost. Dávám pozor na zastávky a s bráchou se zaříkáme, že tentokrát to prostě zvládnem. Na ten mostek si dáme pozor. A už je čas na nalodění, naše první posádka to zvládá, je čas na nás. Maličko mě znervózňuje celkem svižně tekoucí voda a hravé vlnky hned za místem nalodění. No tak jdem na to. A už jsme ve vodě, loď se odtrhává od břehu, bere nás proud a pronáší nás lehce rozvlněnou hladinou lehoučkého hupu. Uf, je to celkem v pohodě, letos si připadám o něco stabilnější než vloni. Ale je vidět, že řeka je plnější a rozhodně hravější než v předchozích ročnících na Tiché Orlici. Začátek je skoro až podezřele čistý. Máme trochu strach, že nebude skoro co uklízet. Ale nakonec se ukazuje, že dostatek našich spoluobčanů má snahu, abychom se na té řece nenudili a ten úklid si trochu užili. Pár petek a igelitů namotaných na keřích a za chvíli už je tu náš hlavní úlovek dne. Pěkně nacucaná péřovka pod větví. Možná i s majitelem. Vzpomínky se vrací do začátků, kdy v prvním ročníku takovýto podobný úlovek málem poslal ke dnu náš slavný katamarán Titanik II. A i letos se úlovek nevzdáva jen tak zadarmo. Ale nakonec je přemožen a dotažen ke břehu, kde dochází aspoň k částečnému vylovení, vysušení a odbahnění, aby nás nestáhl ke dnu. A pak přichází ostrůvky a tady pokračuje žeň odpadků. Jeden mi připomíná jeden z předchozích vodních logbooků. Malá pneu s plošinkou. Ale tahle už nepopluje. Jen ten jutový pytel zaseklý pod velkou větví odolal všem pokusům. Náš pytel se rychle plní a tak využíváme doprovodných nákladních plavidel a mění plný za prázdný. Další plavba je klasicky lehce dramatická. Voda proudí celkem rychle a některé pokusy o odlov končí málem potopením. Ale odoláváme, i když občas s trochou vody v podpalubí. Ale houba to vyřeší. Nejvíc nám asi zatopily bráchovy pokusy zastavit loď chycením se za větve. Dvakrát nás takhle málem poslal ke dnu. Ale nakonec se dohodneme, že si nebude hrát na Tarzana a plavba už probíhá relativně v klidu. Píšu relativně, protože kombinace svižně proudící vody a našich „zkušeností“ přece jen ještě pořád není úplně ideální. Zabraní do překonávání řeky a odlovu odpadků ztrácíme kontakt se skupinou. A tu náhle mostek. V dáli mizí jedna loď, za ní se od břehu odlepuje další. Ty jsou naši. To jsme se tak zdrželi? Tak honem za nimi. Ale mizí v dáli. Po chvíli nám začíná být divné, že nedoháníme nejen onu loď, ale nikoho. Zas tak pomalý nejsme, a navíc odpadky se začínají množit. To by tu přeci nenechali. A dopr…, teda dol.. Doleva ke břehu. Že my jsme zase napřed, to bude průůůůůser. Honem dát echo Drakovi. Nojo, ale kde je na něj kontakt? Oba máme od poslední akce přeházený seznamy kontaktů, některý při přesunech simek a telefonů zmizely v propadlišti dějin. A mezi nimi momentálně i ten nejdůležitější. To už panika trochu vzrůstá. Brácha loví data a projíždí listing. Zase nic. Ownere, ownere… Prohledává profil, i na univerzitní stránky se dostává. Číslo do kanclu na univerzitu nám asi nepomůže. Ve stresu nás další možnosti nenapadají. Takže nervózně čekáme. A pořád je tu ještě v hlavě ta myšlenka, že jsou už daleko před náma a pořád se vzdalují. Vyrazíme? Navrhuju ještě deset minut počkat. Deset minut uplynulo a tak se pomalu chystáme k odplutí. Ale v tom se vynořuje v ohybu řeky první plavidlo po dlouhé době. Naše obavy se potvrdily. Zase se to nepovedlo. Zase jsme to nedali. Zase na nás zbytečně čekali. Jen nechápu, proč nikdo nezkusil zavolat nás. No tak příště už to snad výjde. Jinak byla plavba poměrně klidná, protože Divoká byla na rozdíl od Tiché širší a přišlo mi, že i keřů na březích bylo míň, takže bylo víc místa a času na manévry a až na pár míst to celkem šlo. Jedním z takových byla větev napříč, ponořená uprostřed. Chtěli jsme to tím prostředkem projet, ale nakonec se nám povedlo ji přesně doprostřed i trefit, jenže na plocho. Takže jsme se zasekli a modlili se, aby nás to nepodmetlo. Nakonec jsme se šťastně vyhrabali. A mohli si dál užívat plavby tímto kouzelným zákoutím, kde po strmých březích sem tam zurčely malé vodopády, silný vítr rozevlával stromy a keře nad námi a kdy se před námi párkrát mihl i zdejší klenot přírody, ledňáček. Slunce hezky svítilo a bylo teplo, sem tam prudší úsek opět lehce rozvlnil naši hladinu adrenalinu, aby nás další lehce ukolébal. Myslím, že jsme celkem dobře odhadli naše možnosti, a tak se většina našich nájezdů za odpadky nesla sice v rychlém, ale jinak relativně sehraném tempu. No dobrá, občas to trochu zadrhlo, lépe řečeno zacákalo, ale pořád jsme byli na hladině. A ty standardní dva pytle, plus pár extra úlovků jsme dali. Myslím, že jsme dali skoro kompletní soupravu oblečení pro letošní sezónu, včetně spoďárů. Většina kolekce byla v slušivé bordó. Při posledním setkání na soutoku jsme převzali do lodi plavčíka Páju a dovezli ho zbývající kousek k elektrárně v Albrechticích. No ještě že to bylo už jen pár set metrů. Tak nestabilní prvek jsem v lodi v životě neměl. Obdivuju druhou posádku, že ho nevysadili už po prvních několika metrech a že vůbec dopluli. No nakonec i my jsme teda šťastně dopluli k jezu, kde jsme ještě odlovili těsně před přistáním poslední hromadu odpadků v keřích. A následně jsme je, za pomoci doprovodné skupiny, společně s plavčíkem Pájou, vyložili. Pak následoval přesun na druhý břeh, kde byl celkem nával, přesun lodi pod jez a pak pohodová plavba do cíle v Týništi. Následně už jen maličko dramatické přistání, ale vše OK. Až na mokro v botách všichni prakticky, tedy víceméně, suší. Tak už jen úklid lodí a vybavení, poslední rozloučení a příští rok snad zase nashle.
No, tak ještě cesta. Za prvé se naše dvě vozidla rozdělují. Každý volíme jinou cestu. My přes HK, druhá posádka směrem na Sezemice. Nálada ve vozidle je skvělá, cesta odsýpá. Do cesty se staví semafor na provizorním mostku na cestě z Bohdanče. Všichni víme, že druhá strana už stojí, je tam hezky vidět, tak vyrážíme o pár vteřinek dříve. Hned za námi se z místa odlepuje ještě světle modrá oktávka. Trochu v nás hrkne. Je to přesně ta nechvalně známá modrá, která se občas rozbliká jak výherní automat. Akorát, že tenhle sází jen prohry. Ale ta nás nakonec na následující rovince míjí a mizí v dáli. Nějakej pražák co asi spěchá domů. Na řadu přijdou historky o policejních kontrolách, zábava pokračuje. Švagruše prej, kdo jede se mnou pokuty nedostává. Projíždíme klidnými Břehy, když v tom na konci obce do kabiny pronikají záblesky policejní hlídky. Než zastavím, mrknu na tacháč. A sakra, tolik? Doprčic, to bude drahej vejlet. Zastavuju. Trochu zmatek. Doklady jsou ještě v kufru auta, zabalený v pytli. Poldové, asi i trochu pobaveně, sledují jak pobíhám kolem auta. Následuje obligátní otázka. Víte proč jsme vás zastavili? Nechávám se poddat. Nesvítí vám přední světlo. Dejte si to prosím do pořádku. Uuuuf, děkuju. Hned jak dorazím domů, napravím to. Posádku vysazuju u bráchy doma. I přes zastávku s poldama jsme tu první. Kdepak se nám toulá druhá posádka? No nakonec dorazí taky. Přece jen jsme byli rychlejší než po těch okreskách. Poslední historky u večerního ohně, opečení nevyužitých buřtů a den pomalu končí.
Takže už vážně pro letošek konec. Díky ownere, i vám ostatním. A doufám, že příští rok zase AHOJ.