1
8 hlasy
Jak jsem neumřel
Příspěvek od
Erdogan
,
05 November 2013
·
2147 Zobrazení
Kliďánko se přiznám, že při čištění okolí zahrady, kam se přes léto jezdíme zašívat, abychom unikli žáru velkoměsta a nutkání sahat za okapy pro mikrovky, mne rozhodila jedna téměř nenápadná publikace. Multinka, to by bylo v poho, ale těch pět hvězdiček u terénu mne drobátko rozhodilo. Dobrá, rozhodilo mne to drobátko víc. Okolí znám dobře, takže naděje, že by se tam dalo doplavat, byla velice mizivá. Ještě jsem mohl doufat, že owner (v tomto případku ownerka) byla natolik kreativní, a v zápalu zakládání eventuelně přehradila údolí, zbudovala přehradu a pětku se šnorchlem bych už snad nějak dal. I když prokouřené plíce by mi to patrně vyšvihly na téšestku. A trošku toho kříšení.
Jednoho krásného dne, kdy pršelo pouhých padesát minut v hodině, což už lze považovat za pouhou přeháňku, sbalil jsem se, že to půjdu okouknout. Kupodivu, přehrada žádná. Důl tady taky nikdo v mezičase nevyhloubil, a ta zatracená skála, se na mne dost škodolibě pochechtávala už z dálky. Jasná, no problemo, kouknu, jestli to nepůjde nějakým velmi rafinovaným až vyčůraným způsobem obelstít. No, vyčůrat jsem mohl maximálně tak ďuznu do sněhu, kdyby tedy nějaký byl. Kouknu hore, skála nepříjemně vysoká a pixla se na mne dívá ze stromu vzdáleného asi metr od Čumulangma. Aby jste rozuměli, Čumulangma je pro mne každý šutr vyšší než já, pokud do něj někdo omylem nevytesal schody či eskalátor. Zřejmě velectěnému čtenáři došlo, že lezení není mou silnou stránkou. Vlastně žádnou stránkou. Jediný uzel, co zvládnu je na tkaničce u bot (tento majstrštyk byl ovšem velmi vážně ohrožen v době, kdy přišla éra sucháčů), a taky katovskou smyčku ovládám velmi zručně (leč pro ni stále hledám patřičné uplatnění). Bohužel, ani jeden z mých dvou vypilovaných stylů mi zde nebyl mnoho platný. Koneckonců, vlastně nemám ani žádný patřičný špagát. Ani takové ty směšně pokroucené kusy želez, co s nimi horolezcové tak velkopansky chrastí při každém pohybu. Chvíli jsem laškoval s myšlenkou, skočit si pro jedinou T5 stromovkovou výbavu, která se v kufru mého povozu nachází. Jedna fortelná palice, dva klíny a Jonsered. Ale z toho by patrně neměla radost ownerka a nejspíš ani já, kdyby mě načapal hajnej, kterak úřaduji na cizím revíru. Co včíl? Rozhodl jsem se nechat to odležet, třeba tu foukne a vývrat se stane zrovinka z toho inkriminovaného stromu. Nebo nějaký dobrovolník vezme kladivo a majzlík a vytesá ony potřebné schody.
Uplynuly dva týdny. Kupodivu panovalo stálé bezvětří a do schodů se taky evidentně nikomu nechtělo. Naštěstí se nedaleko konal takový príma event a jak jsem tak koukal na zúčastněné, ejhle, mezi nimi se vyskytoval páreček zdatných lezců, o kterých jsem věděl, že cajky na lezení, mají v kufru přibalené permanentně. Neváhám, beru telefoun a dožaduji se instruktáže a hlavně pomoci. I když už měli multinku odlovenou, rozhodli se mne v tom nenechat. Že prý večer chtějí zajít ještě na nedalekou nočku a alespoň zabijou čas. Paráda. Dali jsme si spicha, a už zdálky jsem viděl jak se na parkoviště blíží povozů poněkud po vícero. Samo, že na eventu oznámili kam se rychtují, a hnedle se přidali další. Takže obecenstvo na mé prvoslanění nebude chybět. To jsem byl ale rád.
Fajn. Došli jsme na místo. Koukáme ze stráně ke skále, kde se zrovinka motala podezřelá dvojice.
„To jsou naši?“ zeptal jsem se.
„Maj košík. Houbaři,“ dostalo se mi od mého instruktora odpovědi. A hnedle familiérně řval do údolí: „Rostou?!“
„Rostou. Taky na houbách?“
„Ááále, ani ne.“ Překvapilo mne, že se ani nesnaží nasadit houbařskou kamufláž.
„Aha. Tak to jdete na kešku co?“ Odpověď nás na chvíli zaskočila. Nakonec se ze sběrače vyklubal přítel ownerky a usoudil, že je potřeba se na nás podívat. Na mne podívat. A už si šteloval foťák. Někdo mu zapomněl říct, že s tím může ještě dlouho počkat, poněvadž já jakožto skalní panic opravdu nebudu z nejrychlejších.
Vylezli jsme na tu přístupnou stranu věže odkud bylo potřeba slanit. Nakoukl jsem dolů a bylo mi jasno. Dnes umřu. Dole pod skalou mi někdo stluče kříž ze dvou fošen, do kterého vytesá nějaký oduševnělý epitaf. Něco ve stylu „Nahoru neulít, dole jsme ho našli.“ Nebo něco podobného. A vedle budou v květináči vadnout dvě umělohmotný kytky.
Mety začal vybalovat hromadu špagátů, a vázat na nich podivné uzle, které opravdu neměly nic společného ani s tkaničkami ani s popravčí smyčkou. I když mě osobně připadalo, že na popravu jdu. To přesvědčení utvrdila ještě nepatrná věta, kterou Mety následně vypustil.
„Dáme si ještě poslední cigárko, co?“ Jak to sakra myslel??
Sedím, kouřím, koukám na podivnou historickou skobu, která mne má asi udržet, a cítím se tak nějak bezpečně. Nasoukal jsem se do sedáků a rozhodnut sát informace jako houba vodu, očekával jsem instruktáž. Ta přichází vzápětí: „Tady to zatáhneš, jedeš. Dáš to zpátky, stojíš. Když se něco podělá, letíš. Teď padej.“ To bych právě nerad, dodal jsem v duchu a pln nově nabytých lezeckých informací došoural jsem se k okraji. Zatáhl jsem za páčku brzdy, kupodivu to jelo. Vrátil jsem jí, a kupodivu jsem stál. Zajímavé. Tak jsem tahal a vracel páčku po nějakých deseti centimetrech a připadal si jako Stallone v Clifhangeru.
„Koukej se pustit tý skály,“ ozvalo se z hůry. Jak se mám asi pustit skály, když po ní zrovna lezu?
„Ono tě to lano udrží,“ zazněl dodatek, jako by mi četl myšlenky. Kriticky jsem okouknul šířku lana a raději se skály nepustil. Lano versus tloušťka mé podkožní tukové vrstvy v mých očích prohrávalo na plné čáře. Jo, kdyby to bylo něco jako kotevní lano, asi bych to risknul, ale takhle se mi do toho zrovinka moc nechtělo. Píďalkovitými pohyby jsem postupoval směr zem. Koukl jsem pod sebe a stále jsem věděl, že umřu. Z ničehož nic se mi vybavila básnička, kterou před lety složil jeden můj kamarád. Zajímavé. Nevzpomněl jsem si na ní pěkně dlouho, ale podvědomí se rozhodlo jí vytáhnout zrovinka teď. Hlavně její poslední verš mi usilovně běhal mozkovnou.
A najednou jsem začal mít mlhu před očima a začal se dusit. Co to zase sakra je?
„Co tam dole blbnete?“ zahulákal jsem směrem k base campu.
„Než to slezeš, tak si uděláme buřty!!“
Bomba, čoud z mokrých větví mě udil jak kus bůčku na háku. „A to si ten oheň opravdu musíte dělat zrovna pode mnou?!“
„Jo. Je tu ohniště. Ignoruj to a lez. A pusť se konečně tý skály!“
Hm. Dobrá rada nad zlato. Skály jsem se sice nepustil, ale ke keši jsem se úspěšně blížil, strom s přidělanou pixlou už jsem měl za zády, zbývalo se…otočit. A pustit skály… A ještě jeden drobný zádrhel. Vzhledem k tomu, že ownerka se rozhodla to neulehčit, krabička byla ještě ke všemu vyplavovačka. To jsem věděl, dvoulitrovou petku jsem táhl pod bundou, jenže jak tam tu vodu dostat a ještě ucpat tu haldu děr na dně trubky? Jednou rukou jsem laboroval s brzdou, druhou se držel špagátu, třetí a čtvrtou se jistil o skálu a pátou a šestou jsem už nedisponoval. Zatrsakr, já se snad tý skály budu muset fakt pustit!! Nechtělo se mi, ale co zbývalo (básnička mi v hlavě dost přidala na intenzitě). Vykroutil jsem své klouby do úhlu, který byl rozhodně přes 360°. Někdo dole byl tak hodný, že na oheň hodil další mokré větve. Lano kupodivu drželo. Jenomže i přes všechno úsilí se mi nedařilo jednu díru ucpat.
„Lej to tam a doufej, že vyplave,“ ozvala se další dobrá rada. Tak jsem tedy lil a doufal. Naštěstí potvora vyplavala. Se značnou dávkou uspokojení a škodolibosti jsem pustil dírky a vypustil vodu. Minimálně dva okouněče pode mnou jsem trefil. Bohužel to našplíchalo i do ohně, takže jsem se zase o něco víc dusil. Kromě toho, že jsem měl durch jednu nohavici. Uznávám, můj log byl dost roztřesený. Vrátil jsem petku do trubky a znova se koukl dolů. No, při troše toho štěstí už neumřu. Když budu šikovný, třeba se pouze zmrzačím při pádu do ohniště. Tam chytnu a teprve pak umřu. Možná mě zachrání ty mokré gatě. Zhluboka jsem se nadýchl čerstvého vzduchu. Bohužel v něm bylo obsaženo příliš mnoho kouře mísícího se s vůní čerstvě škvařeného vuřtového separátu, čiže jsem se zase jen rozchrchlal, vytřel slzy z očí a dal se do finálního sestupu. Opravdu, Stallone jak vyšitej. Čím víc jsem se blížil k zemi, básnička v hlavě začala odeznívat, taky bylo na čase. Dva metry nad podlahou jsem požádal okolookounějící, jestli by nebyl někdo té lásky a nezatáhl mě bokem od ohně, které se mi jako dopadiště pranic nepozdávalo. Keců a strašně vtipných poznámek okolo toho bylo skutečně hodně, ale naštěstí se dobrovolník našel. Konečně na zemi. Jen mi bylo dost blbý padnout na zem a začít rodnou hroudu líbat. Uf, tak mé skalní odpanění je za mnou a budete se divit, neumřel jsem. Básnička mi v hlavě definitivně utichla. Počítám, že jí uslyším, až zase dostanu onen báječný nápad, lozit někam po laně.
A co Vy? Jaképak pocity a myšlenky se ve Vás honily, když jste se poprvé houpali na laně pár metrů ve vzduchu? A jaká že to báseň se honila v té mojí makovici? Velmi rád přednesu.
Jednoho krásného dne, kdy pršelo pouhých padesát minut v hodině, což už lze považovat za pouhou přeháňku, sbalil jsem se, že to půjdu okouknout. Kupodivu, přehrada žádná. Důl tady taky nikdo v mezičase nevyhloubil, a ta zatracená skála, se na mne dost škodolibě pochechtávala už z dálky. Jasná, no problemo, kouknu, jestli to nepůjde nějakým velmi rafinovaným až vyčůraným způsobem obelstít. No, vyčůrat jsem mohl maximálně tak ďuznu do sněhu, kdyby tedy nějaký byl. Kouknu hore, skála nepříjemně vysoká a pixla se na mne dívá ze stromu vzdáleného asi metr od Čumulangma. Aby jste rozuměli, Čumulangma je pro mne každý šutr vyšší než já, pokud do něj někdo omylem nevytesal schody či eskalátor. Zřejmě velectěnému čtenáři došlo, že lezení není mou silnou stránkou. Vlastně žádnou stránkou. Jediný uzel, co zvládnu je na tkaničce u bot (tento majstrštyk byl ovšem velmi vážně ohrožen v době, kdy přišla éra sucháčů), a taky katovskou smyčku ovládám velmi zručně (leč pro ni stále hledám patřičné uplatnění). Bohužel, ani jeden z mých dvou vypilovaných stylů mi zde nebyl mnoho platný. Koneckonců, vlastně nemám ani žádný patřičný špagát. Ani takové ty směšně pokroucené kusy želez, co s nimi horolezcové tak velkopansky chrastí při každém pohybu. Chvíli jsem laškoval s myšlenkou, skočit si pro jedinou T5 stromovkovou výbavu, která se v kufru mého povozu nachází. Jedna fortelná palice, dva klíny a Jonsered. Ale z toho by patrně neměla radost ownerka a nejspíš ani já, kdyby mě načapal hajnej, kterak úřaduji na cizím revíru. Co včíl? Rozhodl jsem se nechat to odležet, třeba tu foukne a vývrat se stane zrovinka z toho inkriminovaného stromu. Nebo nějaký dobrovolník vezme kladivo a majzlík a vytesá ony potřebné schody.
Uplynuly dva týdny. Kupodivu panovalo stálé bezvětří a do schodů se taky evidentně nikomu nechtělo. Naštěstí se nedaleko konal takový príma event a jak jsem tak koukal na zúčastněné, ejhle, mezi nimi se vyskytoval páreček zdatných lezců, o kterých jsem věděl, že cajky na lezení, mají v kufru přibalené permanentně. Neváhám, beru telefoun a dožaduji se instruktáže a hlavně pomoci. I když už měli multinku odlovenou, rozhodli se mne v tom nenechat. Že prý večer chtějí zajít ještě na nedalekou nočku a alespoň zabijou čas. Paráda. Dali jsme si spicha, a už zdálky jsem viděl jak se na parkoviště blíží povozů poněkud po vícero. Samo, že na eventu oznámili kam se rychtují, a hnedle se přidali další. Takže obecenstvo na mé prvoslanění nebude chybět. To jsem byl ale rád.
Fajn. Došli jsme na místo. Koukáme ze stráně ke skále, kde se zrovinka motala podezřelá dvojice.
„To jsou naši?“ zeptal jsem se.
„Maj košík. Houbaři,“ dostalo se mi od mého instruktora odpovědi. A hnedle familiérně řval do údolí: „Rostou?!“
„Rostou. Taky na houbách?“
„Ááále, ani ne.“ Překvapilo mne, že se ani nesnaží nasadit houbařskou kamufláž.
„Aha. Tak to jdete na kešku co?“ Odpověď nás na chvíli zaskočila. Nakonec se ze sběrače vyklubal přítel ownerky a usoudil, že je potřeba se na nás podívat. Na mne podívat. A už si šteloval foťák. Někdo mu zapomněl říct, že s tím může ještě dlouho počkat, poněvadž já jakožto skalní panic opravdu nebudu z nejrychlejších.
Vylezli jsme na tu přístupnou stranu věže odkud bylo potřeba slanit. Nakoukl jsem dolů a bylo mi jasno. Dnes umřu. Dole pod skalou mi někdo stluče kříž ze dvou fošen, do kterého vytesá nějaký oduševnělý epitaf. Něco ve stylu „Nahoru neulít, dole jsme ho našli.“ Nebo něco podobného. A vedle budou v květináči vadnout dvě umělohmotný kytky.
Mety začal vybalovat hromadu špagátů, a vázat na nich podivné uzle, které opravdu neměly nic společného ani s tkaničkami ani s popravčí smyčkou. I když mě osobně připadalo, že na popravu jdu. To přesvědčení utvrdila ještě nepatrná věta, kterou Mety následně vypustil.
„Dáme si ještě poslední cigárko, co?“ Jak to sakra myslel??
Sedím, kouřím, koukám na podivnou historickou skobu, která mne má asi udržet, a cítím se tak nějak bezpečně. Nasoukal jsem se do sedáků a rozhodnut sát informace jako houba vodu, očekával jsem instruktáž. Ta přichází vzápětí: „Tady to zatáhneš, jedeš. Dáš to zpátky, stojíš. Když se něco podělá, letíš. Teď padej.“ To bych právě nerad, dodal jsem v duchu a pln nově nabytých lezeckých informací došoural jsem se k okraji. Zatáhl jsem za páčku brzdy, kupodivu to jelo. Vrátil jsem jí, a kupodivu jsem stál. Zajímavé. Tak jsem tahal a vracel páčku po nějakých deseti centimetrech a připadal si jako Stallone v Clifhangeru.
„Koukej se pustit tý skály,“ ozvalo se z hůry. Jak se mám asi pustit skály, když po ní zrovna lezu?
„Ono tě to lano udrží,“ zazněl dodatek, jako by mi četl myšlenky. Kriticky jsem okouknul šířku lana a raději se skály nepustil. Lano versus tloušťka mé podkožní tukové vrstvy v mých očích prohrávalo na plné čáře. Jo, kdyby to bylo něco jako kotevní lano, asi bych to risknul, ale takhle se mi do toho zrovinka moc nechtělo. Píďalkovitými pohyby jsem postupoval směr zem. Koukl jsem pod sebe a stále jsem věděl, že umřu. Z ničehož nic se mi vybavila básnička, kterou před lety složil jeden můj kamarád. Zajímavé. Nevzpomněl jsem si na ní pěkně dlouho, ale podvědomí se rozhodlo jí vytáhnout zrovinka teď. Hlavně její poslední verš mi usilovně běhal mozkovnou.
A najednou jsem začal mít mlhu před očima a začal se dusit. Co to zase sakra je?
„Co tam dole blbnete?“ zahulákal jsem směrem k base campu.
„Než to slezeš, tak si uděláme buřty!!“
Bomba, čoud z mokrých větví mě udil jak kus bůčku na háku. „A to si ten oheň opravdu musíte dělat zrovna pode mnou?!“
„Jo. Je tu ohniště. Ignoruj to a lez. A pusť se konečně tý skály!“
Hm. Dobrá rada nad zlato. Skály jsem se sice nepustil, ale ke keši jsem se úspěšně blížil, strom s přidělanou pixlou už jsem měl za zády, zbývalo se…otočit. A pustit skály… A ještě jeden drobný zádrhel. Vzhledem k tomu, že ownerka se rozhodla to neulehčit, krabička byla ještě ke všemu vyplavovačka. To jsem věděl, dvoulitrovou petku jsem táhl pod bundou, jenže jak tam tu vodu dostat a ještě ucpat tu haldu děr na dně trubky? Jednou rukou jsem laboroval s brzdou, druhou se držel špagátu, třetí a čtvrtou se jistil o skálu a pátou a šestou jsem už nedisponoval. Zatrsakr, já se snad tý skály budu muset fakt pustit!! Nechtělo se mi, ale co zbývalo (básnička mi v hlavě dost přidala na intenzitě). Vykroutil jsem své klouby do úhlu, který byl rozhodně přes 360°. Někdo dole byl tak hodný, že na oheň hodil další mokré větve. Lano kupodivu drželo. Jenomže i přes všechno úsilí se mi nedařilo jednu díru ucpat.
„Lej to tam a doufej, že vyplave,“ ozvala se další dobrá rada. Tak jsem tedy lil a doufal. Naštěstí potvora vyplavala. Se značnou dávkou uspokojení a škodolibosti jsem pustil dírky a vypustil vodu. Minimálně dva okouněče pode mnou jsem trefil. Bohužel to našplíchalo i do ohně, takže jsem se zase o něco víc dusil. Kromě toho, že jsem měl durch jednu nohavici. Uznávám, můj log byl dost roztřesený. Vrátil jsem petku do trubky a znova se koukl dolů. No, při troše toho štěstí už neumřu. Když budu šikovný, třeba se pouze zmrzačím při pádu do ohniště. Tam chytnu a teprve pak umřu. Možná mě zachrání ty mokré gatě. Zhluboka jsem se nadýchl čerstvého vzduchu. Bohužel v něm bylo obsaženo příliš mnoho kouře mísícího se s vůní čerstvě škvařeného vuřtového separátu, čiže jsem se zase jen rozchrchlal, vytřel slzy z očí a dal se do finálního sestupu. Opravdu, Stallone jak vyšitej. Čím víc jsem se blížil k zemi, básnička v hlavě začala odeznívat, taky bylo na čase. Dva metry nad podlahou jsem požádal okolookounějící, jestli by nebyl někdo té lásky a nezatáhl mě bokem od ohně, které se mi jako dopadiště pranic nepozdávalo. Keců a strašně vtipných poznámek okolo toho bylo skutečně hodně, ale naštěstí se dobrovolník našel. Konečně na zemi. Jen mi bylo dost blbý padnout na zem a začít rodnou hroudu líbat. Uf, tak mé skalní odpanění je za mnou a budete se divit, neumřel jsem. Básnička mi v hlavě definitivně utichla. Počítám, že jí uslyším, až zase dostanu onen báječný nápad, lozit někam po laně.
A co Vy? Jaképak pocity a myšlenky se ve Vás honily, když jste se poprvé houpali na laně pár metrů ve vzduchu? A jaká že to báseň se honila v té mojí makovici? Velmi rád přednesu.
HOROLEZEC
Leze, leze horolezec,
Leze, leze do výšky.
Tam nahoře na útesu,
Natrhat chce oříšky.
Slunce pálí, skála sála,
Sálá slunce, pálí skála.
Tělo se mu potem rosí,
Dole běží chlapci bosí.
Čapku co tak rád ji nosí,
Znečistilo lejno kosí.
Hrozí pěstí skalní atlet,
Do nohou si lano zaplet.
Nadává a strach mu chybí,
Náhle dopustí se chyby.
Jak nadával opeřenci,
Až se rděly děvy v Hřenci,
Neměl se dost na pozoru,
Zapomněl, že slézá horu.
Hlavou napřed dolů letí,
Hrůzou oněměli děti.
Ještě chce si užít krásy,
Doufá, že ho lano spasí.
Lano prd.
A pak smrt.
.
GeoGet
URWIGO
CWG
Holt spisovatel, tak dávej další
.