1
8 hlasy
Jak jsem plaval
Příspěvek od
Erdogan
,
12 listopad 2013
·
2 732 Zobrazení
Bylo sedmého září, byl lásky čas. Eh, co to kecam, to je jiný měsíc i jiné datum. Sice nevím, proč se Karel rozhodl, že to bude zrovinka květen, když září by bylo taky v pohodě. Asi to bude mít něco společného s teplotou a vlhkostí mezí. No to jedno, stejně to s plaváním nemá nic společného.
Takže znovu, bylo sedmého září, byl plavání čas. Jasně, plavat se dá samozřejmě kdykoliv, pokud pilně otužujete, tak klidně v lednu. Pokud neotužujete, ale vlezete kam nemáte, tak klidně taky v lednu. Ale na rozdíl od otužilců oblečení a v bruslích.
Takže ještě jednou. Bylo sedmého září a my jsme se rozhodli plavat. Co nám hrálo do not byla skutečnost, že to byl asi poslední opravdu letní den, co si tak vybavuju. Ono plavání vlastně nebylo ani hlavní tématikou tripu, který jsme se s Bárnyslavem a Herrflickem1044 rozhodli podniknout. Tím bylo si projet jistý nejmenovaný PWT vedený po obvodu K.ešovacího O.kruhu P.ro R.adost. Ale to byla spíše dřina, a jednotlivé krabičky splývají v jeden monotónní šum. Snad jen dvě události se mi tak nějak vryly do paměti, jak pořád někdo říkal: „Je to dobrý, už jen třicet. Je to dobrý, už jen dvacet pět“ atd, atd….. Někdy, kdy už zbývalo pouhých osmnáct, parťáci nahrubo zůstali ve voze, že jako počkají až tuhle najdu a lognu. Našel jsem, položil si logbook na haupnu a jal se vytvářet zápis, když toho dobráka za volantem napadlo zatroubit. Kdyby se owner zajímal, proč má jednu stránku přeškrtlou, tak to jsem byl já, ale může za to Bárny. Infarkt byl na cestě a útroby se taky tak nějak zachvěly. Ne, že bych byl extra lekavý, ale tohle mne nějak dostalo. Vůbec se mi to nelíbilo, ale ti dva v autě se mohli potrhat. Kdybych byl na jejich místě, trhal bych se taky. Pak nás cestou dostala ještě jedna alotrie, která už s vodou drobet souvisela. To, když jsme sjeli z okruhu pro jednu kešku bokem, a silnici náhle přehradila řeka. Bárny se rozhodl, že škodovka je vlastně parník, dupl na plyn a já doufal, že se z parníku záhy nestane ponorka. Flick se zapřel o podlahu a zeptal se, jestli máme přednost my, nebo vodáci, jestli ten rybář už tam ležel a kolik stojí vyproštění vozu z potoka. Cestou jsme vyplašili dvě kachny a přejeli dva cejny, kterým se tímto omlouváme. Ale na druhou stranu jsme se bez jiných závažných problémů dostali, a já si konečně dal nohy zase na podlahu, protože dovnitř naštěstí nezateklo. Zbytek koprovky jsme už dali hezky v klídku a bez dalších zajímavějších příhod.
Další krabička cestou ke konečnému plavání se také vyvedla. K mé velké rozmrzelosti má kumpanie odmítla jít za šipkou, že prý nemají ve výbavě ani křovinořez, ani mačetu a tím hektarem trní se rozhodně prodírat nehodlají. Namítal jsem, že když těch dvě stě metrů ke keši půjdeme po čtyřech v předklonu, místy se poplazíme, rozhodně ušetříme kroky, než to těch celých dvě stě padesát metrů obcházet. Můj logický a nadmíru rozumný návrh nebyl přijat. Demokracie mne někdy skutečně rozčiluje, ale kupodivu, když jsem se prohlásil despotickým vůdcem spolku, kterého zbytek podřadných nevolníků ve společnosti bezvýhradně poslouchá, bylo mi oznámeno, že jestli budu ještě chvíli držkovat, jdu domů pěšky. Zkusmo jsem si zadal domovské souřadnice a při pohledu na počet kilometrů, jsem si jen smutně povzdychl a loudal se za parťáky obcházet trní.
Když jsme to konečně obešli a nachodili oněch úplně zbytečných padesát metrů navíc, mohli jsme se dát do hledání. I když trní bylo všude, jako bonus jeden polom, našli jsme celkem svižně.
„Hele,“ zahlásil Flick. „To bude ono,“ ukazoval vedle pařezu.
Koukám na to ze všech stran hmmm… „A jseš si jistej?“
„Jo. Hele jsem na nule,“ cpe mi pod nos garmina. Kupodivu, na nule jsem i já. Jako, ne že bych už podobný úkryt nelovil, ale tenhle byl naprosto precizně zpracován. Jednotlivé detaily vymodelované do nejmenšího detailu, dokonalá barva.
„Máte?“ konečně dokulhal i bechtěrevik Bárny.
„Jo,“ gestapák ukazuje přesvědčeně prstem k zemi.
„Asi,“ hučím já a neukazuju nikam.
„To je hovno?“ Bárny mi načuhuje přes rameno.
„Ale hovno, to je keška. Hele tady z ní někomu vypadl nějakej kindršrot.“ Skutečně, vedle se povaluje posmutnělý Tygr z medvídka Pů.
„Ale vypadá to jako hovno,“ poznamenávám já.
„Ty vole tak do toho rejpni ne,“ Flick začíná být nevrlý, mrzačí roští a podává mi klacek. „To je prostě dost dobrá kamufláž,“ dodává.
„No já jenom, že ti po tý kamufláži lezou mouchy. A tváří se celkem sytě.“ Vzápětí se zdvihl větřík, další mouchy v nejbližším okolí se dozvěděly, že tu na ně čeká mňamka a my jsme poznali, že tohle opravdu keška není.
„Tyyy…. Uvědomuješ si, že jsem se to právě chystal z tý země odšroubovat?!!“ Vyjel jsem na Flicka, když jsem si vytřel slzy.
„No, ale ono to fakt vypadalo…“
„Jako hovno,“ přikývl Bárny.
Keška byla o tři pařezy dál.
Zalogovali jsme, nechali mouchy ať se užerou k smrti a zase úplně zbytečně obešli křoví k autu.
„Tak. A jde se plavat,“ oznámil Flick a zadal souřadnice. Musím říci, že po parném dni, který jsme většinou prodřepěli v autě, jsem se na trochu toho plavča celkem i těšil. Ne že bych byl nějaký extra plavecký přeborník, ale čubičku a laxní prsa nepříliš vysoké rychlosti zvládám vcelku s přehledem. Na kratší vzdálenost samozřejmě. Vlastně jsem se ve svém životě ani moc netopil. Snad jen jednou proběhl takový nepatrný pokus o topící činnost. Coby robě, na pionýrském táboře někde poblíž Jáchymova, se mi taková nemilá příhoda tenkrát přihodila. Kupodivu se mi do paměti vryla poměrně hluboko. Pamatuju si, že vedra tehdá panovala řádná a lákavá zatopená jáma byla nedaleko tábora. Vedoucí nás tenkrát poučkami ládoval, něco o tom, jak uřícení nemáme skákat do vody a podobně. Já samozřejmě poslušen moudrých rad staršího, přilítl jsem k vodě, kde jsem se vydýchal, abych uhnán rovnou neskočil do vody, nedostal křeč nebo nějakou jinou příhodu. Vydýchl jsem se minimálně třikrát, to bylo podle mého tehdejšího úsudku tak akorát dost. No a pak hup. Jáma byla průtoková, napájená horským potokem, ukrytá ve stínu stromů. Od té doby jsem přesvědčen, že i led může téct. Možná bych se tenkrát ani moc netopil, ale ledová rána to byla taková, že jsem se někde u dna pokusil nadechnout. Uznávám, že ti, kteří tvrdí, že to nejde, mají pravdu. Potom ode mne byla ještě patrně blbost se pod vodou rozkašlat. Zní to možná neuvěřitelně, ale vzduch v plicích docházel poměrně rychle. Jáma nebyla hluboká, na hladinu jsem viděl, ale k dýchání to poněkud nestačilo. Naštěstí pud sebezáchovy zapracoval a sice nevím jak, k vytouženému kyslíku jsem se dostal. Zbytek tábora jsem pak vedoucímu sloužil jako zářný příklad toho, že uřícený se do vody skákat nemá.
Naštěstí, dnes o uřícenosti nemohla být řeč, klimatizace fungovala báječně a abych k vodě běžel, no nebudem si nic nalhávat, s přibývajícími léty sádla přibylo, a neběhám ani k vodě a pokud možno ani nikam jinam.
„Jsme tu,“ oznámil Flick těsně po tom, co už nám to oznámila navigace.
„Kde je sakra nějakej rybník?“ Rozhlížím se kolem, očekávaje řádný čtyř a půl hvězdičkový terén, který listing sliboval.
„To bude asi tohle,“ oznámil Bárny a ukazoval na druhou stranu, na takovou podivnou loučku. Podezřívavě koukám z okénka na onen objekt, který povrchovou úpravou připomínal anglický trávníček.
„Si děláš….“ Vystupuji a vylézám na hráz. Tedy hrázku. A skutečně, jak se změnila perspektiva pohledu, už jsem neviděl pouze jednolitou vrstvu řas, sinic a podobných záležitostí. Už se přede mnou ukázala i krásně neprůzračná hladina, barvou silně připomínající kamufláž minulé skoro kešky. Nutno podotknout že ne jen barvou. Na hladině plavalo (možná bylo zaryto) několik pet flašek.
„No ty krávo…“ Flick se vydrápnul za mnou na hráz. Podle rudnoucího obličeje se právě nadechl.
„To okouknem, třeba je to na stromě.“ S nadějí jsem se zahleděl do korun okolního porostu.
„S atributem plavání?“
„Tak to jsem asi přehlídl.“ Zamrmlal jsem s nadšením, protože jsem pixlu právě spatřil. A nebylo to na stromě. Umístěná v malém stavidle a kupodivu atribut plavání byl správně. Obešli jsme…nemám odvahu tu věc nazývat rybníčkem, ale nějak to označit musím….rybníček a dostali se za stavidlo. Tak čtyři metry od nás. Teorie relativity opět potvrzená v praxi, tyhle čtyři metry byly zatraceně dlouhý.
„Ty hele,“ Flick hodil do vody šutr, a sledovali jsme jak se neochotně propadá pod hladinu. „Zase úplně každý bod taky nemusíme mít, ne?“
„Ty saláte! Pár metrů od pixly? Odtud se neustupuje!!!“ Nevím co to do mne vjelo, ale začal jsem hrdinně odhazovat svršky.
Konečně přikulhal i Bárny. „Ty do toho jako opravdu polezeš?“ Sledoval mé počínání hodné šílence. Očekával jsem, jestli mi nenabídne nějaké prášky.
„Když koupat, tak koupat,“ zavrčel jsem. Přece se nenechám zviklat. Herrflick začal zběsile cvakat foťákem.
„Co blbneš?“
„Tohle vyžaduje dokumentaci. Všichni uvidí, jaký jsi prase.“
Dík.
Tedy, dobrá. Ač neuřícen, instinktivně jsem třikrát vydýchl, co kdyby náhodou, že. Kdybych byl Ježíš, tak to přejdu po hladině, napadlo mne. Nejsem Ježíš. Kdybych vážil o pár desítek kilo méně, možná bych to taky přešel. Nevážím o pár desítek kilo méně. Takže se patrně namočím. Hlavně opatrně, tahle žbrunda přece nemůže být moc hluboká, když tam polezu opatrně, třeba to bude sotva po kolena.
Pomalu jsem začal sestupovat. Bohužel kameny, kterými byl rybníček obložen, byly obrostlé vrstvou řas a ty kupodivu klouzaly. Hodně klouzaly. Jak jsem šlápl, tak jsem jel.
„Do pr….“ A už jsem tam byl až po kníra. Čtyři tempa v olejovitě vazké tekutině a byl jsem u stavidla. Ti dva na břehu se mezitím vcelku dobře bavili na můj účet a dohadovali se, jak by se dala obtížnost zdvihnout na pět. Po vzrušené debatě se dohodli, že by se sem muselo nalít pár set litrů ropy a zapálit to. Mohl jsem jen doufat, že v rámci pokusu nepůjdou vycucnout nějaké to palivo z nádrže.
Obkroužil jsem stavidlo a dostal se pod keš. Bylo to trochu vysoko, takže jsem vcelku prd viděl a tak jsem začal šmátrat. Jako první jsem našmátral hejno komárů. Následně jsem přibližně šedesát dva procent onoho hejna vdechl. Dvě procenta mi skončilo v očích. Ale krabku jsem držel.
„Přestaňte si mě fotit jak Japoncí a chytejte,“ rozhodl jsem se nechat sahat na logbook někoho, kdo nemá ruce oblemcané nazelenalou, v tmě jistě světélkující hmotou. Springfieldská elektrárna určitě musela mít zase nějaký únik. Moji drazí parťáci milostivě přestali fotit zeleného komedianta a začali chytat krabku. Potom jsem dostal jeden z mých jedinečných nápadů. Přestalo mne bavit se plácat okolo stavidla a že jako vyzkouším hloubku, dám tělu odpočinout po namáhavé plavbě a spočinu na dně. Skutečně, nebylo to hluboko. Ale dno to asi taky nebylo.
„Kristova fulgentní játra!“ stačil jsem jen zavýt, ale ta hmota mě nechtěla pustit a já se bořil stále níže.
„Co je,“ ozvalo se ze břehu.
„Ty krávo, já se postavil…“ začal jsem sebou mrskat, ale osvobodit se mi nedařilo. Mazlavá hmota s příměsí nějakých pevnějších součástí, jakoby žila vlastním životem. Vyšplhala se mi až nad kolena a pevně mne svírala. Jak jsem se zavrtěl, uvolnil jsem hnilobné plyny u dna a kolem mne to začalo bublat.
„Budeš zvracet? Tvůj zelený nátěr nějak bledne.“ Další moudrá poznámka. Na okamžik jsem zavřel oči. Slyším jemný větřík šelestící palmovými listy. Azurově modrá laguna přímo láká k osvěžení. Ponořím se do vln, vyplaším pestrobarevné rybky, hrající si mezi korály. Mé nohy lehce zavadí o dno a rozčeří jemný písek. Proti mně se nad hladinu vynořuje Mila Jovovich….. Autosugesce je prý mocná. Kecy.
„Už mi to sakra hoď a vytáhněte mě z toho marastu!!!!“ Zavrtěl jsem se. Další bubliny. Stával jsem se nějakým otráveným. Umřu tady a jednou ze mne bude antracit. Sláva. Jejich lordstva konečně uzavřela schránu, kupodivu jsem jí i chytil a napoprvé usadil na místo. Při tom jsem dojedl zbytek komářího hejna. Teď zbývalo vyprostit se ven z hnoje. Ano, byl jsem pevně přesvědčen, že tohle byla nějaká jáma plná řádně uleželého hnoje, který nějaký dobrák zatopil, aby tu mohl udělat keš.
Stálo mne to hodně úsilí, ale ke břehu jsem se dostal a dokonce se na něj i vydrápal. Bárnyslav mi podával ručník. „Smrdíš.“
„Sklapni.“
„Si před tím mohl do toho hovna klidně šáhnou, protože teď smrdíš hůř.“
„Sklapni, nebo tě tam hodím.“
Ještě jednou nasál vlnící se vzduch kolem mne a sklapnul. Jasně. Proč znovu plavat v modré laguně, když bodík tam je jenom jeden.
„Jsi větší magor, než jsem si o tobě do teď myslel.“ Oznámil Flick. Patrně lichotka. Vzhledem k tomu, že jsem měl momentálně problém vydržet sám se sebou, další narážky jsem ignoroval.
Tak vyvoněný byl konec našeho kešovacího zájezdu. Bárny cestou domů vypnul klimatizaci a otevřel okénka. Přitom breptal něco o nutné cirkulaci vzduchu. Když jsem doma vytáhl ručník, žena se mě zeptala co všechno a hlavně při jaké příležitosti jsem si s ním utíral. To jsem nepochopil. Mě hřál jen dobrý pocit, že jsem si dnes dobře zaplaval a udělal tak něco pro své zdraví.
Takže znovu, bylo sedmého září, byl plavání čas. Jasně, plavat se dá samozřejmě kdykoliv, pokud pilně otužujete, tak klidně v lednu. Pokud neotužujete, ale vlezete kam nemáte, tak klidně taky v lednu. Ale na rozdíl od otužilců oblečení a v bruslích.
Takže ještě jednou. Bylo sedmého září a my jsme se rozhodli plavat. Co nám hrálo do not byla skutečnost, že to byl asi poslední opravdu letní den, co si tak vybavuju. Ono plavání vlastně nebylo ani hlavní tématikou tripu, který jsme se s Bárnyslavem a Herrflickem1044 rozhodli podniknout. Tím bylo si projet jistý nejmenovaný PWT vedený po obvodu K.ešovacího O.kruhu P.ro R.adost. Ale to byla spíše dřina, a jednotlivé krabičky splývají v jeden monotónní šum. Snad jen dvě události se mi tak nějak vryly do paměti, jak pořád někdo říkal: „Je to dobrý, už jen třicet. Je to dobrý, už jen dvacet pět“ atd, atd….. Někdy, kdy už zbývalo pouhých osmnáct, parťáci nahrubo zůstali ve voze, že jako počkají až tuhle najdu a lognu. Našel jsem, položil si logbook na haupnu a jal se vytvářet zápis, když toho dobráka za volantem napadlo zatroubit. Kdyby se owner zajímal, proč má jednu stránku přeškrtlou, tak to jsem byl já, ale může za to Bárny. Infarkt byl na cestě a útroby se taky tak nějak zachvěly. Ne, že bych byl extra lekavý, ale tohle mne nějak dostalo. Vůbec se mi to nelíbilo, ale ti dva v autě se mohli potrhat. Kdybych byl na jejich místě, trhal bych se taky. Pak nás cestou dostala ještě jedna alotrie, která už s vodou drobet souvisela. To, když jsme sjeli z okruhu pro jednu kešku bokem, a silnici náhle přehradila řeka. Bárny se rozhodl, že škodovka je vlastně parník, dupl na plyn a já doufal, že se z parníku záhy nestane ponorka. Flick se zapřel o podlahu a zeptal se, jestli máme přednost my, nebo vodáci, jestli ten rybář už tam ležel a kolik stojí vyproštění vozu z potoka. Cestou jsme vyplašili dvě kachny a přejeli dva cejny, kterým se tímto omlouváme. Ale na druhou stranu jsme se bez jiných závažných problémů dostali, a já si konečně dal nohy zase na podlahu, protože dovnitř naštěstí nezateklo. Zbytek koprovky jsme už dali hezky v klídku a bez dalších zajímavějších příhod.
Další krabička cestou ke konečnému plavání se také vyvedla. K mé velké rozmrzelosti má kumpanie odmítla jít za šipkou, že prý nemají ve výbavě ani křovinořez, ani mačetu a tím hektarem trní se rozhodně prodírat nehodlají. Namítal jsem, že když těch dvě stě metrů ke keši půjdeme po čtyřech v předklonu, místy se poplazíme, rozhodně ušetříme kroky, než to těch celých dvě stě padesát metrů obcházet. Můj logický a nadmíru rozumný návrh nebyl přijat. Demokracie mne někdy skutečně rozčiluje, ale kupodivu, když jsem se prohlásil despotickým vůdcem spolku, kterého zbytek podřadných nevolníků ve společnosti bezvýhradně poslouchá, bylo mi oznámeno, že jestli budu ještě chvíli držkovat, jdu domů pěšky. Zkusmo jsem si zadal domovské souřadnice a při pohledu na počet kilometrů, jsem si jen smutně povzdychl a loudal se za parťáky obcházet trní.
Když jsme to konečně obešli a nachodili oněch úplně zbytečných padesát metrů navíc, mohli jsme se dát do hledání. I když trní bylo všude, jako bonus jeden polom, našli jsme celkem svižně.
„Hele,“ zahlásil Flick. „To bude ono,“ ukazoval vedle pařezu.
Koukám na to ze všech stran hmmm… „A jseš si jistej?“
„Jo. Hele jsem na nule,“ cpe mi pod nos garmina. Kupodivu, na nule jsem i já. Jako, ne že bych už podobný úkryt nelovil, ale tenhle byl naprosto precizně zpracován. Jednotlivé detaily vymodelované do nejmenšího detailu, dokonalá barva.
„Máte?“ konečně dokulhal i bechtěrevik Bárny.
„Jo,“ gestapák ukazuje přesvědčeně prstem k zemi.
„Asi,“ hučím já a neukazuju nikam.
„To je hovno?“ Bárny mi načuhuje přes rameno.
„Ale hovno, to je keška. Hele tady z ní někomu vypadl nějakej kindršrot.“ Skutečně, vedle se povaluje posmutnělý Tygr z medvídka Pů.
„Ale vypadá to jako hovno,“ poznamenávám já.
„Ty vole tak do toho rejpni ne,“ Flick začíná být nevrlý, mrzačí roští a podává mi klacek. „To je prostě dost dobrá kamufláž,“ dodává.
„No já jenom, že ti po tý kamufláži lezou mouchy. A tváří se celkem sytě.“ Vzápětí se zdvihl větřík, další mouchy v nejbližším okolí se dozvěděly, že tu na ně čeká mňamka a my jsme poznali, že tohle opravdu keška není.
„Tyyy…. Uvědomuješ si, že jsem se to právě chystal z tý země odšroubovat?!!“ Vyjel jsem na Flicka, když jsem si vytřel slzy.
„No, ale ono to fakt vypadalo…“
„Jako hovno,“ přikývl Bárny.
Keška byla o tři pařezy dál.
Zalogovali jsme, nechali mouchy ať se užerou k smrti a zase úplně zbytečně obešli křoví k autu.
„Tak. A jde se plavat,“ oznámil Flick a zadal souřadnice. Musím říci, že po parném dni, který jsme většinou prodřepěli v autě, jsem se na trochu toho plavča celkem i těšil. Ne že bych byl nějaký extra plavecký přeborník, ale čubičku a laxní prsa nepříliš vysoké rychlosti zvládám vcelku s přehledem. Na kratší vzdálenost samozřejmě. Vlastně jsem se ve svém životě ani moc netopil. Snad jen jednou proběhl takový nepatrný pokus o topící činnost. Coby robě, na pionýrském táboře někde poblíž Jáchymova, se mi taková nemilá příhoda tenkrát přihodila. Kupodivu se mi do paměti vryla poměrně hluboko. Pamatuju si, že vedra tehdá panovala řádná a lákavá zatopená jáma byla nedaleko tábora. Vedoucí nás tenkrát poučkami ládoval, něco o tom, jak uřícení nemáme skákat do vody a podobně. Já samozřejmě poslušen moudrých rad staršího, přilítl jsem k vodě, kde jsem se vydýchal, abych uhnán rovnou neskočil do vody, nedostal křeč nebo nějakou jinou příhodu. Vydýchl jsem se minimálně třikrát, to bylo podle mého tehdejšího úsudku tak akorát dost. No a pak hup. Jáma byla průtoková, napájená horským potokem, ukrytá ve stínu stromů. Od té doby jsem přesvědčen, že i led může téct. Možná bych se tenkrát ani moc netopil, ale ledová rána to byla taková, že jsem se někde u dna pokusil nadechnout. Uznávám, že ti, kteří tvrdí, že to nejde, mají pravdu. Potom ode mne byla ještě patrně blbost se pod vodou rozkašlat. Zní to možná neuvěřitelně, ale vzduch v plicích docházel poměrně rychle. Jáma nebyla hluboká, na hladinu jsem viděl, ale k dýchání to poněkud nestačilo. Naštěstí pud sebezáchovy zapracoval a sice nevím jak, k vytouženému kyslíku jsem se dostal. Zbytek tábora jsem pak vedoucímu sloužil jako zářný příklad toho, že uřícený se do vody skákat nemá.
Naštěstí, dnes o uřícenosti nemohla být řeč, klimatizace fungovala báječně a abych k vodě běžel, no nebudem si nic nalhávat, s přibývajícími léty sádla přibylo, a neběhám ani k vodě a pokud možno ani nikam jinam.
„Jsme tu,“ oznámil Flick těsně po tom, co už nám to oznámila navigace.
„Kde je sakra nějakej rybník?“ Rozhlížím se kolem, očekávaje řádný čtyř a půl hvězdičkový terén, který listing sliboval.
„To bude asi tohle,“ oznámil Bárny a ukazoval na druhou stranu, na takovou podivnou loučku. Podezřívavě koukám z okénka na onen objekt, který povrchovou úpravou připomínal anglický trávníček.
„Si děláš….“ Vystupuji a vylézám na hráz. Tedy hrázku. A skutečně, jak se změnila perspektiva pohledu, už jsem neviděl pouze jednolitou vrstvu řas, sinic a podobných záležitostí. Už se přede mnou ukázala i krásně neprůzračná hladina, barvou silně připomínající kamufláž minulé skoro kešky. Nutno podotknout že ne jen barvou. Na hladině plavalo (možná bylo zaryto) několik pet flašek.
„No ty krávo…“ Flick se vydrápnul za mnou na hráz. Podle rudnoucího obličeje se právě nadechl.
„To okouknem, třeba je to na stromě.“ S nadějí jsem se zahleděl do korun okolního porostu.
„S atributem plavání?“
„Tak to jsem asi přehlídl.“ Zamrmlal jsem s nadšením, protože jsem pixlu právě spatřil. A nebylo to na stromě. Umístěná v malém stavidle a kupodivu atribut plavání byl správně. Obešli jsme…nemám odvahu tu věc nazývat rybníčkem, ale nějak to označit musím….rybníček a dostali se za stavidlo. Tak čtyři metry od nás. Teorie relativity opět potvrzená v praxi, tyhle čtyři metry byly zatraceně dlouhý.
„Ty hele,“ Flick hodil do vody šutr, a sledovali jsme jak se neochotně propadá pod hladinu. „Zase úplně každý bod taky nemusíme mít, ne?“
„Ty saláte! Pár metrů od pixly? Odtud se neustupuje!!!“ Nevím co to do mne vjelo, ale začal jsem hrdinně odhazovat svršky.
Konečně přikulhal i Bárny. „Ty do toho jako opravdu polezeš?“ Sledoval mé počínání hodné šílence. Očekával jsem, jestli mi nenabídne nějaké prášky.
„Když koupat, tak koupat,“ zavrčel jsem. Přece se nenechám zviklat. Herrflick začal zběsile cvakat foťákem.
„Co blbneš?“
„Tohle vyžaduje dokumentaci. Všichni uvidí, jaký jsi prase.“
Dík.
Tedy, dobrá. Ač neuřícen, instinktivně jsem třikrát vydýchl, co kdyby náhodou, že. Kdybych byl Ježíš, tak to přejdu po hladině, napadlo mne. Nejsem Ježíš. Kdybych vážil o pár desítek kilo méně, možná bych to taky přešel. Nevážím o pár desítek kilo méně. Takže se patrně namočím. Hlavně opatrně, tahle žbrunda přece nemůže být moc hluboká, když tam polezu opatrně, třeba to bude sotva po kolena.
Pomalu jsem začal sestupovat. Bohužel kameny, kterými byl rybníček obložen, byly obrostlé vrstvou řas a ty kupodivu klouzaly. Hodně klouzaly. Jak jsem šlápl, tak jsem jel.
„Do pr….“ A už jsem tam byl až po kníra. Čtyři tempa v olejovitě vazké tekutině a byl jsem u stavidla. Ti dva na břehu se mezitím vcelku dobře bavili na můj účet a dohadovali se, jak by se dala obtížnost zdvihnout na pět. Po vzrušené debatě se dohodli, že by se sem muselo nalít pár set litrů ropy a zapálit to. Mohl jsem jen doufat, že v rámci pokusu nepůjdou vycucnout nějaké to palivo z nádrže.
Obkroužil jsem stavidlo a dostal se pod keš. Bylo to trochu vysoko, takže jsem vcelku prd viděl a tak jsem začal šmátrat. Jako první jsem našmátral hejno komárů. Následně jsem přibližně šedesát dva procent onoho hejna vdechl. Dvě procenta mi skončilo v očích. Ale krabku jsem držel.
„Přestaňte si mě fotit jak Japoncí a chytejte,“ rozhodl jsem se nechat sahat na logbook někoho, kdo nemá ruce oblemcané nazelenalou, v tmě jistě světélkující hmotou. Springfieldská elektrárna určitě musela mít zase nějaký únik. Moji drazí parťáci milostivě přestali fotit zeleného komedianta a začali chytat krabku. Potom jsem dostal jeden z mých jedinečných nápadů. Přestalo mne bavit se plácat okolo stavidla a že jako vyzkouším hloubku, dám tělu odpočinout po namáhavé plavbě a spočinu na dně. Skutečně, nebylo to hluboko. Ale dno to asi taky nebylo.
„Kristova fulgentní játra!“ stačil jsem jen zavýt, ale ta hmota mě nechtěla pustit a já se bořil stále níže.
„Co je,“ ozvalo se ze břehu.
„Ty krávo, já se postavil…“ začal jsem sebou mrskat, ale osvobodit se mi nedařilo. Mazlavá hmota s příměsí nějakých pevnějších součástí, jakoby žila vlastním životem. Vyšplhala se mi až nad kolena a pevně mne svírala. Jak jsem se zavrtěl, uvolnil jsem hnilobné plyny u dna a kolem mne to začalo bublat.
„Budeš zvracet? Tvůj zelený nátěr nějak bledne.“ Další moudrá poznámka. Na okamžik jsem zavřel oči. Slyším jemný větřík šelestící palmovými listy. Azurově modrá laguna přímo láká k osvěžení. Ponořím se do vln, vyplaším pestrobarevné rybky, hrající si mezi korály. Mé nohy lehce zavadí o dno a rozčeří jemný písek. Proti mně se nad hladinu vynořuje Mila Jovovich….. Autosugesce je prý mocná. Kecy.
„Už mi to sakra hoď a vytáhněte mě z toho marastu!!!!“ Zavrtěl jsem se. Další bubliny. Stával jsem se nějakým otráveným. Umřu tady a jednou ze mne bude antracit. Sláva. Jejich lordstva konečně uzavřela schránu, kupodivu jsem jí i chytil a napoprvé usadil na místo. Při tom jsem dojedl zbytek komářího hejna. Teď zbývalo vyprostit se ven z hnoje. Ano, byl jsem pevně přesvědčen, že tohle byla nějaká jáma plná řádně uleželého hnoje, který nějaký dobrák zatopil, aby tu mohl udělat keš.
Stálo mne to hodně úsilí, ale ke břehu jsem se dostal a dokonce se na něj i vydrápal. Bárnyslav mi podával ručník. „Smrdíš.“
„Sklapni.“
„Si před tím mohl do toho hovna klidně šáhnou, protože teď smrdíš hůř.“
„Sklapni, nebo tě tam hodím.“
Ještě jednou nasál vlnící se vzduch kolem mne a sklapnul. Jasně. Proč znovu plavat v modré laguně, když bodík tam je jenom jeden.
„Jsi větší magor, než jsem si o tobě do teď myslel.“ Oznámil Flick. Patrně lichotka. Vzhledem k tomu, že jsem měl momentálně problém vydržet sám se sebou, další narážky jsem ignoroval.
Tak vyvoněný byl konec našeho kešovacího zájezdu. Bárny cestou domů vypnul klimatizaci a otevřel okénka. Přitom breptal něco o nutné cirkulaci vzduchu. Když jsem doma vytáhl ručník, žena se mě zeptala co všechno a hlavně při jaké příležitosti jsem si s ním utíral. To jsem nepochopil. Mě hřál jen dobrý pocit, že jsem si dnes dobře zaplaval a udělal tak něco pro své zdraví.
.
GeoGet
URWIGO
CWG
Nádhera, gratuluji k takovvémuto článku.