1
13 hlasy
Jak jsem spamoval
Příspěvek od
Erdogan
,
27 listopad 2013
·
3 847 Zobrazení
Když mi ráno zařval budík, pomyslel jsem si, který slabomyslný jedinec mi ho nařídil na třetí ráno. Takhle brzo vstávat by snad mělo být trestné. Potom jsem si uvědomil, že ten jedinec byla moje maličkost. Koukl jsem z okna a viděl několik šťastných jedinců, kteří se právě vypotáceli z restaurantu. Několik dalších, ještě šťastnějších, kteří do něj teprve šli. Mne nic podobného nečekalo, pouze cesta. Před dvěma týdny jsem se neprozřetelně zmínil herrflickovi1044 o jakémsi novém trailu. Je to taková nenápadná, nikým zrovna moc nenavštěvovaná a ani nikde nijak nepropíraná sérka někde kus za Prahou. Asi jste o ní ještě ani neslyšeli. Pouhých 274 pixel. Že nevíte? Kecáte…
No každopádně jsem na to koukl, řekl si hm… daleko. Flick to bohužel viděl jinak. Začal kout své gestapácké pikle a najednou mi oznamuje termín. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu, ale on to fakt myslel vážně. Tak jsem mu oznámil nějakou větu obsahující slova jako: magor, psychopat, vopruz, honibod, vrah koťátek, nějaké ty vykřičníky a podobně. Neodradilo ho to. Ba naopak se na to snad začínal těšit. Apeloval jsem na to, ať si vzpomene na koprovku, kolem třicáté keše už jsme chtěli páchat nějakou rituální sebevraždu a tohle?!! Po stovce ho brutálně zabiju a budu logovat jeho tělními tekutinami. Ani po tomto slavnostním slibu si to nenechal vymluvit. Že prý je to výzva a takové ty heroické žvásty. Aby mne do svého plánu zatáhl, začal mne podporovat neustálými záplavami pozitivních sms a mailů (bohužel dostal z práce nějaký volný mega paušál, tak jich bylo opravdu hodně).
Zkrátím to, prostě mne ukecal. Nebo jsem spíš už nevydržel ono neustálé hvízdání telefonu. Třicet sms během minuty bylo prostě moc. Navíc jsem stále nabýval dojmu, že jestli se nepojede, mohl by mi posílat ememesky svého protáhlého obličeje s výrazem tříletého děcka, kterému někdo ohnul zobáček jeho oblíbené kachničky.
Původně s námi ještě měl jet bechtěrevik Bárnyslav, ale ten den před akcí volal, že ten rusák co v něm teď bydlí, ho každou noc chodí mlátit bejzbolkou do kolen a že to vzdává. To nás skutečně zarmoutilo, jakožto hendikepovaný je oblíbeným terčem našich posměšků. Kupodivu nás zachránil nově nabitý člen výpravy, ale o tom trochu později. Čiže jsme z Varů vyráželi ve složení Herrflick1044 alias Gestapák, Skydiver.cz alias Mařena, na poslední chvíli získaný Bárnyho zástupce dean27 alias hmm, Dean27. A moje maličkost.
Mařena s Gestapákem ke mně dorazili ve čtyři. Naskakuju a rovnou se ptám: „Máte nějaký drogy?“ Neměli. Sakra. Ve čtyři nula pět naskakuje Dean. „Máš nějaký drogy?“ vkládám do něj naděje. Neměl. Sakra, sakra. To nemůžem přežít. No nic. Velím ze zadní sedačky „na Plzeň Vávro, na Plzeň. Zastav mi u denní vinárny.“ Mařena moudře přikývl a zamířil ku Praze.
Cesta probíhala celou hodinu v poklidu. Flick neustále huhlal jak se těší, já mu odpovídal urážkami. Neubralo mu to elánu. Po několika kilometrech nabývám dojmu, že Mařena neucpal díry v podlaze a mně začínají namrzat holeně. Gestapák dostává žížu na dvě piva a dožaduje se zastavení na čerpací stanici. Do své žízně namotává i Deana, který jí sice neměl, ale jako nejmladší si netroufl odporovat. To je tak, když si junior vyrazí se starými páprdy, z nichž některým je už i čtyřicet.
Sedli jsme znovu do vozu a i nadále uháněli k Neumětelům. Teda ku Praze. Dožadoval jsem se průjezdu Blankou, ale nebylo mi vyhověno. Každopádně na místo první krabičky jsme dorazili kolem půl sedmé. Mohli jsme tam být i dříve, Mařena se ale nějako nemohl sehrát s Flickovo navigací, kterou mu po sjezdu z dálnice zapnul.
„Ty vole, tady si měl zahnout!!“ hulákal Gestapák a nervózně ťukal na display Garminu.
„Jak jako? Vždyť jedu podle toho!“ ohradil se Skydiver.
„No teď zase jo, protože už to přepočítalo trasu asi ne?“
„Ty vole kam zase jedeš?!!“
„No asi podle tý čáry!“
„Tady si měl zahnout doprava!“
„Co to kecáš, vždyť to ukazovalo doleva!!“
„Doprava!!“
„Ty vole….. No ty vole to mi chceš jako říct, že se jede po tý růžový a ne podle těch žlutejch?“
A sakra. Gde Preboha Su, napadlo mě okamžitě. Ještě že byl Mařena odhalen po pouhých dvaceti kilákách zajížděk, čert ví, třeba by jsme dnes lovili žábu.
„No to si děláš….“ Rozvášněný Flick hrubě rozmačkal pixlu od Gábiny. „Jo. Podle růžový.“ Kupodivu, růžová nás dovedla na místo vcelku v pohodě.
„Kdo jde,“ ozval se Gestapák, kterému pomalu docházelo, že těch piv si koupil zatraceně málo.
„Jak jako kdo jde?“ prohlásil jsem se. „Pánové, tahle je první. Půjdeme všichni a budeme ji nadšeně obdivovat. Ty další už budeme jenom nesnášet. Milovat budeme až tu poslední.“ Můj optimismus a nadšení mne neopouštělo. Kupodivu mi bylo dáno za pravdu a tak jsme za svitu čelovek šli odhalit důmyslné ukrytí keše a jali se jí obdivovat. A že bylo co. Takhle precizně a s láskou vyrobenou nevyfouklou petku jsem neviděl ani nepamatuju. Když jsme se dosytosti pokochali, slavnostně jsme rozbalili zmuchlaný logbook, ze kterého se na nás vysypaly odlepené samolepky a zapsali jsme se.
„Paráda co?“ Všichni s uznalým mručením uznale pokývali hlavou. „Už jenom dvě stě sedmdesát tři.“
A jelo se. Dean coby mladiství, plný elánu, nadšení a zapálení pro věc, vyskakoval ještě než stihl Mařena zastavit a mizel ve škarpě. Pokaždé nezapomněl třísknout dveřmi, až jsme začali nabývat tušení, že domů jedem v průvanu, protože ta nebohá dvířka musí zákonitě upadnout.
Takhle nějak proběhlo pár krabic, když Gestapák koukl do svého plakátu, kterému hrdě říkal fahrplan.
„A hele,“ zapíchl prst do papíru počmáraném poznámkami, ve kterém se vyznala jen jeho chorá mysl. „Tudlevá je něco po cestě.“ Bylo jasný, že jí bereme taky. Zastavujeme, Dean se opět hrne ven, prásk, dvířka znovu úpí, stejně jako majitel povozu. My, starší a rozvážnější taky vylézáme a pozorujeme Deana, jak zmateně kouká, že mu někdo do cesty postavil plot.
„Co je?“
„Mi to ukazuje tam“ míří prstem za plot. Koukám na bytelný zámek s řetězem jistící bránu.
„Tak to jsme asi v háji,“ oznamuju.
„To přelezu,“ Dean se hrne směr plot.
„Počkej neblbni, tady se dá…“
Rrrrrrr….. Zvuk trhané látky je nezaměnitelný.
„…prolézt.“
„Sakra,“ Dean stojí stále na té špatné straně plotu, zato s nádherně vyvedenou lochnou v gatích. Okamžitě dostává válečné jméno Dean, Jeans the Ripper. Já jen mírně zatáhnu pupek a ladným skokem stodesetikilové srnky se protáhnu dírou a roštím ke krabičce. Bez jakékoliv újmě na zdraví či oděvu. Jako bolestné nechávám Rozparovače logovat prvního.
A hurá zase na trail. Pravá, mizím ve škarpě. Levá, prásk, zaúpění Mařeny, Dean mizí ve škarpě. Pravá, Gestapák konečně dopíjí pivo a taky mizí ve škarpě. Na následujících třiceti krabicích jsem vypozoroval, že jakmile někdo zařve stůj a následuje Deanova levá strana, Mařena dupne na brzdu, Deanův tablet uložený na batohu letí na podlahu. Následuje prásk dveří, obligátní zaúpění od volantu. Vzápětí se Rozparovač vrací. Dupne si zablácenou nohou na tablet, chvíli se zmateně rozhlíží kde ho má. Po chvíli úspěšně nachází, utírá bláto, a zadává další keš. Tato neustále se opakující scéna mne už celou cestu neomrzela. Jednou jsem obětavě tablet zachytil, ale to byl Dean zase zmatený, že ho po návratu nemá přilepený k podrážce a zase ho nemohl najít. A bez toho věčného čištění zahumuseného displaye to nebylo ono, pak už jsem to zase nechal lítat na zem.
Začínal jsem se těšit na stovku a na slibované vraždění. A ta se kvapem blížila.
„Po stovce dáme pauzu,“ hlásí Flick.
Bezva. Nebudu Skydivera rozptylovat krví cákající na přední sklo, trestný čin spáchám venku.
Stovka. Ideální místo. Zatím kupodivu opuštěná silnice, les, spousta míst kam zahrabat tělo. Dva svědci, kteří snad nepromluví. Dal jsem si cigáro, koukám po nějaké jámě, abych ušetřil čas s ukrýváním. Než jsem stihl vytáhnout škrtící strunu a obtáhnout ostří dranžíráku na doražení ozvalo se: „Jedééém!“
„Jako už?“ Pauzu jsem si představoval víc jak tři minuty. „Já bych si tady potřeboval něco nutně zařídit.“
„Zakouřils, vyčůrals, není čas.“ Všichni se už hrnou do auta. Do prčic, on to snad přežije! Naprosto znechucen jsem vlezl do povozu, který začínal haldou bláta na podlaze připomínat pole. Ještě pár centimetrů a můžeme sázet brambory. Jediné co mne pobavilo, bylo, že Deanova skoba na kalhotech už dosahovala od rozkroku do půli stehna.
A už to zase jelo. Pravá, levá, seno, sláma, pole, vole, černá petka, černá petka, černá petka….. Už nikdy nechci vidět žádný film pro dospělé, kde hrajou černoši. Měl bych nutkání logovat.
Flick opět dostává žízeň a nabízenou kofolu kupodivu odmítá. Zastavujeme u nejbližší sámošky, aby mohl doplnit tekutiny. Ale to zase frfňá, že tam nebudou mít lednici a bude to teplý a že by raději benzínku.
„Tady žádnou benzínku nemaj, ber co je.“
Flick s otráveným výrazem vchází dovnitř, za chvíli si nese několik pixláčů a po otevření držkuje, že to říkal, že je to teplý a že chtěl na pumpu.
„Pumpa tu není, tak nemel.“
Vyjíždíme ven z města, míjíme pumpu a znovu na trať.
Po dalších pár desítkách krabek narážíme na další lovce z Pardubic. Nahrubo se jim usazujeme za záď, tempo náhle zrychluje. Oni se vrhají do roští, hledají, otevírají a předávají. My zapíšem, uklidíme a znovu za nima. Začíná to být docela fofr. Najednou za námi další geopotah. Ve zpětném zrcátku registruji známé tváře z rodného GeoWestu. A teď nastává ten pravý kolotoč. Už ani neuklízíme, jen logujem a předáváme dál. Chvílemi mi to připomíná štafetový závod. Chvílemi autogramiádu. Mařena už nepovažoval za vhodné čekat než lovec nasedne a rovnou se rozjížděl, jen co viděl někoho se mihnout ve zpětném zrcátku. Párkrát mne takhle trochu potahal za vozem s jednou nohou venku. My jsme si vzali příklad z Deana a na oplátku za řidičovo vláčení po asfaltu jsme zase třískali dveřmi co to šlo. Dalších sto keší proběhlo ani nevím jak, potom se naše symbiotické společenství naneštěstí rozpadlo. No, naneštěstí, začínalo to být docela o infarkt. Někde v půlce naší společné jízdy jsem dokonce začal uvažovat o tom, že snad budu muset začít hubnout, po tom neustálém lítání do škarpy a zase do auta se mi už začaly motat nohy. A jakmile začnu já uvažovat o dietě, to už jde do tuhého. Zatím jsem o ní uvažoval jen jednou. Bylo to ve špitále, když mi sebrali žlučník. Onehdá jsem se dokonce začetl do nějaké tlusté dietologické knihy, abych věděl jak na to. Bohužel jsem si posledních pár stran umastil bůčkem, co jsem si nechal donést ke sváče a nezjistil jsem, jak to dopadlo. Takže jsem vlastně nevěděl jak na to, a rozhodl se hubnutí nechat na později. Později přišlo o osm let déle, to jest dnes. Naštěstí to byla myšlenka jen letmá, nebudu přece nějak hrubě hazardovat se svým zdravím.
Každopádně, konec se kvapem blížil, pole v autě se měnilo na hnojník, protože bláto na silnici bylo silně naředěné močkou, stékající ze zúrodňovaných lánů kolem. Gestapák stále ještě dýchal, Deanova díra už byla ke kolenu, jeho tablet už se stal jednou hliněnou podupanou koulí a byl rozbit jeden dětský sen. To když Skydiver po dvě stě šedesáté páté zmáčkl spojku, vyřadil, zabrzdil a počkal až někdo zmizí ve škarpě za dalším černošským…. petkou.
Posmutněle si povzdechl. „Když jsem byl malej, strašně jsem chtěl být autobusák. Po dnešku…. Já byl fakt úplnej magor!!“
A pak už zbývalo jen tři, dvě, jedna a byl tu The end. Na ten jsme si tedy museli zajít kupodivu pěšky. To že si na zablácené cestě zaděláme boty už nás nevzrušovalo. Mařena měl v autě na podlaze několik desítek kilogramů ornice posbírané cestou, takže jsme se šli ven vlastně spíše očistit. Fandili jsme sice Deanovi, když už jeho díra dosahovala pod koleno, že by se ještě jako bonus mohl v blátě vyválet. Pak jsme usoudili, že takový parchanti nepřející zase nejsme a nechali jsme povzbuzování, kdykoliv začal po uklouznutí nabírat směr zem. Teda parchanti samozřejmě jsme, ale on systematicky své smyky vybíral. Evidentně se mu na podlahu nechtělo.
Jak jsem na začátku poznamenal, že tu poslední budeme milovat, skutečně to tak bylo. Anabáze byla u konce, a mé psychické a Gestapákovo fyzické zdraví kupodivu nepřišlo k újmě. Pak už zbývalo doklouzat marastem k autu a vyrazit směr západ. Samozřejmě s nezbytným odlovením několika drajvek. Před Prahou se kamiony rozhodly asi nocovat, načež se Skydiver rozhodl vzít to městem a okusit něco místních mikrošek. Deanovi jsme striktně nakázali, ať se od nás drží o pár metrů dál, že kdyby ho chtěli sebrat za veřejné odhalování, ať v tom nejedeme taky. Naštěstí ramena zákona honila jiné úchyláky na jiných místech. Znovu jsem se dožadoval Blanky. Znovu to bylo zavrženo. Že pojedeme přes Letnou. To že zrovna hraje Sparta jsme si měli zjistit o dost dřív. Jestli Mařenovi zbyl ještě nějaký nepatrný zbytek jeho autobusáckého snu, nyní se rozplynul definitivně. No, nakonec jsme se i tudy dostali, a za necelé dvě hoďky byli zase doma. Ještě jsem dostal onen geniální nápad, že bych to mohl jako rovnou zalogovat. Vzhledem k tomu, že jediný logovací skript, který ovládám je ctrl C, ctrl V, tak to byla docela šichta. Zase mě hřálo vědomí, že owner bude muset zmáčknout 274x smazat. A to jen ode mne. A vzhledem k tomu, kolik lovců se na trailu dnes mihlo, tak mu to nejspíš také chvilku zabere. Takže dnes jsem se stal kromě honiboda i úspěšným spamerem, dobrá kariéra na jeden den.
Co říci závěrem? Věděli jsme do čeho jdem, a přesně takové to bylo. Brali jsme to jako výzvu, protože jsem zprvu nevěřil, že to za den dáme, ale povedlo se. Někdo na místním fóru psal o trailech jako o koření geocachingu a já se s tímhle názorem musím plně ztotožnit. Někdo chilli rád, jiný ne. Mnozí ho ale ochutnají. A já když jdu do restaurace, a někdo vedle mne si dá mexiko napěchované jalapeňos, tak mu nebudu říkat, jak může jíst takový hnus, a hulákat na celou hospodu, s jakým že to sedím dobytkem, který se láduje takovým svinstvem a ještě mu to snad chutná. Chilli papričky tu jsou a budou. Traily taky. A každému dle jeho gusta. Tak si nechte chutnat, protože nám to zase jako takový eklhaft nepřišlo.
No každopádně jsem na to koukl, řekl si hm… daleko. Flick to bohužel viděl jinak. Začal kout své gestapácké pikle a najednou mi oznamuje termín. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu, ale on to fakt myslel vážně. Tak jsem mu oznámil nějakou větu obsahující slova jako: magor, psychopat, vopruz, honibod, vrah koťátek, nějaké ty vykřičníky a podobně. Neodradilo ho to. Ba naopak se na to snad začínal těšit. Apeloval jsem na to, ať si vzpomene na koprovku, kolem třicáté keše už jsme chtěli páchat nějakou rituální sebevraždu a tohle?!! Po stovce ho brutálně zabiju a budu logovat jeho tělními tekutinami. Ani po tomto slavnostním slibu si to nenechal vymluvit. Že prý je to výzva a takové ty heroické žvásty. Aby mne do svého plánu zatáhl, začal mne podporovat neustálými záplavami pozitivních sms a mailů (bohužel dostal z práce nějaký volný mega paušál, tak jich bylo opravdu hodně).
Zkrátím to, prostě mne ukecal. Nebo jsem spíš už nevydržel ono neustálé hvízdání telefonu. Třicet sms během minuty bylo prostě moc. Navíc jsem stále nabýval dojmu, že jestli se nepojede, mohl by mi posílat ememesky svého protáhlého obličeje s výrazem tříletého děcka, kterému někdo ohnul zobáček jeho oblíbené kachničky.
Původně s námi ještě měl jet bechtěrevik Bárnyslav, ale ten den před akcí volal, že ten rusák co v něm teď bydlí, ho každou noc chodí mlátit bejzbolkou do kolen a že to vzdává. To nás skutečně zarmoutilo, jakožto hendikepovaný je oblíbeným terčem našich posměšků. Kupodivu nás zachránil nově nabitý člen výpravy, ale o tom trochu později. Čiže jsme z Varů vyráželi ve složení Herrflick1044 alias Gestapák, Skydiver.cz alias Mařena, na poslední chvíli získaný Bárnyho zástupce dean27 alias hmm, Dean27. A moje maličkost.
Mařena s Gestapákem ke mně dorazili ve čtyři. Naskakuju a rovnou se ptám: „Máte nějaký drogy?“ Neměli. Sakra. Ve čtyři nula pět naskakuje Dean. „Máš nějaký drogy?“ vkládám do něj naděje. Neměl. Sakra, sakra. To nemůžem přežít. No nic. Velím ze zadní sedačky „na Plzeň Vávro, na Plzeň. Zastav mi u denní vinárny.“ Mařena moudře přikývl a zamířil ku Praze.
Cesta probíhala celou hodinu v poklidu. Flick neustále huhlal jak se těší, já mu odpovídal urážkami. Neubralo mu to elánu. Po několika kilometrech nabývám dojmu, že Mařena neucpal díry v podlaze a mně začínají namrzat holeně. Gestapák dostává žížu na dvě piva a dožaduje se zastavení na čerpací stanici. Do své žízně namotává i Deana, který jí sice neměl, ale jako nejmladší si netroufl odporovat. To je tak, když si junior vyrazí se starými páprdy, z nichž některým je už i čtyřicet.
Sedli jsme znovu do vozu a i nadále uháněli k Neumětelům. Teda ku Praze. Dožadoval jsem se průjezdu Blankou, ale nebylo mi vyhověno. Každopádně na místo první krabičky jsme dorazili kolem půl sedmé. Mohli jsme tam být i dříve, Mařena se ale nějako nemohl sehrát s Flickovo navigací, kterou mu po sjezdu z dálnice zapnul.
„Ty vole, tady si měl zahnout!!“ hulákal Gestapák a nervózně ťukal na display Garminu.
„Jak jako? Vždyť jedu podle toho!“ ohradil se Skydiver.
„No teď zase jo, protože už to přepočítalo trasu asi ne?“
„Ty vole kam zase jedeš?!!“
„No asi podle tý čáry!“
„Tady si měl zahnout doprava!“
„Co to kecáš, vždyť to ukazovalo doleva!!“
„Doprava!!“
„Ty vole….. No ty vole to mi chceš jako říct, že se jede po tý růžový a ne podle těch žlutejch?“
A sakra. Gde Preboha Su, napadlo mě okamžitě. Ještě že byl Mařena odhalen po pouhých dvaceti kilákách zajížděk, čert ví, třeba by jsme dnes lovili žábu.
„No to si děláš….“ Rozvášněný Flick hrubě rozmačkal pixlu od Gábiny. „Jo. Podle růžový.“ Kupodivu, růžová nás dovedla na místo vcelku v pohodě.
„Kdo jde,“ ozval se Gestapák, kterému pomalu docházelo, že těch piv si koupil zatraceně málo.
„Jak jako kdo jde?“ prohlásil jsem se. „Pánové, tahle je první. Půjdeme všichni a budeme ji nadšeně obdivovat. Ty další už budeme jenom nesnášet. Milovat budeme až tu poslední.“ Můj optimismus a nadšení mne neopouštělo. Kupodivu mi bylo dáno za pravdu a tak jsme za svitu čelovek šli odhalit důmyslné ukrytí keše a jali se jí obdivovat. A že bylo co. Takhle precizně a s láskou vyrobenou nevyfouklou petku jsem neviděl ani nepamatuju. Když jsme se dosytosti pokochali, slavnostně jsme rozbalili zmuchlaný logbook, ze kterého se na nás vysypaly odlepené samolepky a zapsali jsme se.
„Paráda co?“ Všichni s uznalým mručením uznale pokývali hlavou. „Už jenom dvě stě sedmdesát tři.“
A jelo se. Dean coby mladiství, plný elánu, nadšení a zapálení pro věc, vyskakoval ještě než stihl Mařena zastavit a mizel ve škarpě. Pokaždé nezapomněl třísknout dveřmi, až jsme začali nabývat tušení, že domů jedem v průvanu, protože ta nebohá dvířka musí zákonitě upadnout.
Takhle nějak proběhlo pár krabic, když Gestapák koukl do svého plakátu, kterému hrdě říkal fahrplan.
„A hele,“ zapíchl prst do papíru počmáraném poznámkami, ve kterém se vyznala jen jeho chorá mysl. „Tudlevá je něco po cestě.“ Bylo jasný, že jí bereme taky. Zastavujeme, Dean se opět hrne ven, prásk, dvířka znovu úpí, stejně jako majitel povozu. My, starší a rozvážnější taky vylézáme a pozorujeme Deana, jak zmateně kouká, že mu někdo do cesty postavil plot.
„Co je?“
„Mi to ukazuje tam“ míří prstem za plot. Koukám na bytelný zámek s řetězem jistící bránu.
„Tak to jsme asi v háji,“ oznamuju.
„To přelezu,“ Dean se hrne směr plot.
„Počkej neblbni, tady se dá…“
Rrrrrrr….. Zvuk trhané látky je nezaměnitelný.
„…prolézt.“
„Sakra,“ Dean stojí stále na té špatné straně plotu, zato s nádherně vyvedenou lochnou v gatích. Okamžitě dostává válečné jméno Dean, Jeans the Ripper. Já jen mírně zatáhnu pupek a ladným skokem stodesetikilové srnky se protáhnu dírou a roštím ke krabičce. Bez jakékoliv újmě na zdraví či oděvu. Jako bolestné nechávám Rozparovače logovat prvního.
A hurá zase na trail. Pravá, mizím ve škarpě. Levá, prásk, zaúpění Mařeny, Dean mizí ve škarpě. Pravá, Gestapák konečně dopíjí pivo a taky mizí ve škarpě. Na následujících třiceti krabicích jsem vypozoroval, že jakmile někdo zařve stůj a následuje Deanova levá strana, Mařena dupne na brzdu, Deanův tablet uložený na batohu letí na podlahu. Následuje prásk dveří, obligátní zaúpění od volantu. Vzápětí se Rozparovač vrací. Dupne si zablácenou nohou na tablet, chvíli se zmateně rozhlíží kde ho má. Po chvíli úspěšně nachází, utírá bláto, a zadává další keš. Tato neustále se opakující scéna mne už celou cestu neomrzela. Jednou jsem obětavě tablet zachytil, ale to byl Dean zase zmatený, že ho po návratu nemá přilepený k podrážce a zase ho nemohl najít. A bez toho věčného čištění zahumuseného displaye to nebylo ono, pak už jsem to zase nechal lítat na zem.
Začínal jsem se těšit na stovku a na slibované vraždění. A ta se kvapem blížila.
„Po stovce dáme pauzu,“ hlásí Flick.
Bezva. Nebudu Skydivera rozptylovat krví cákající na přední sklo, trestný čin spáchám venku.
Stovka. Ideální místo. Zatím kupodivu opuštěná silnice, les, spousta míst kam zahrabat tělo. Dva svědci, kteří snad nepromluví. Dal jsem si cigáro, koukám po nějaké jámě, abych ušetřil čas s ukrýváním. Než jsem stihl vytáhnout škrtící strunu a obtáhnout ostří dranžíráku na doražení ozvalo se: „Jedééém!“
„Jako už?“ Pauzu jsem si představoval víc jak tři minuty. „Já bych si tady potřeboval něco nutně zařídit.“
„Zakouřils, vyčůrals, není čas.“ Všichni se už hrnou do auta. Do prčic, on to snad přežije! Naprosto znechucen jsem vlezl do povozu, který začínal haldou bláta na podlaze připomínat pole. Ještě pár centimetrů a můžeme sázet brambory. Jediné co mne pobavilo, bylo, že Deanova skoba na kalhotech už dosahovala od rozkroku do půli stehna.
A už to zase jelo. Pravá, levá, seno, sláma, pole, vole, černá petka, černá petka, černá petka….. Už nikdy nechci vidět žádný film pro dospělé, kde hrajou černoši. Měl bych nutkání logovat.
Flick opět dostává žízeň a nabízenou kofolu kupodivu odmítá. Zastavujeme u nejbližší sámošky, aby mohl doplnit tekutiny. Ale to zase frfňá, že tam nebudou mít lednici a bude to teplý a že by raději benzínku.
„Tady žádnou benzínku nemaj, ber co je.“
Flick s otráveným výrazem vchází dovnitř, za chvíli si nese několik pixláčů a po otevření držkuje, že to říkal, že je to teplý a že chtěl na pumpu.
„Pumpa tu není, tak nemel.“
Vyjíždíme ven z města, míjíme pumpu a znovu na trať.
Po dalších pár desítkách krabek narážíme na další lovce z Pardubic. Nahrubo se jim usazujeme za záď, tempo náhle zrychluje. Oni se vrhají do roští, hledají, otevírají a předávají. My zapíšem, uklidíme a znovu za nima. Začíná to být docela fofr. Najednou za námi další geopotah. Ve zpětném zrcátku registruji známé tváře z rodného GeoWestu. A teď nastává ten pravý kolotoč. Už ani neuklízíme, jen logujem a předáváme dál. Chvílemi mi to připomíná štafetový závod. Chvílemi autogramiádu. Mařena už nepovažoval za vhodné čekat než lovec nasedne a rovnou se rozjížděl, jen co viděl někoho se mihnout ve zpětném zrcátku. Párkrát mne takhle trochu potahal za vozem s jednou nohou venku. My jsme si vzali příklad z Deana a na oplátku za řidičovo vláčení po asfaltu jsme zase třískali dveřmi co to šlo. Dalších sto keší proběhlo ani nevím jak, potom se naše symbiotické společenství naneštěstí rozpadlo. No, naneštěstí, začínalo to být docela o infarkt. Někde v půlce naší společné jízdy jsem dokonce začal uvažovat o tom, že snad budu muset začít hubnout, po tom neustálém lítání do škarpy a zase do auta se mi už začaly motat nohy. A jakmile začnu já uvažovat o dietě, to už jde do tuhého. Zatím jsem o ní uvažoval jen jednou. Bylo to ve špitále, když mi sebrali žlučník. Onehdá jsem se dokonce začetl do nějaké tlusté dietologické knihy, abych věděl jak na to. Bohužel jsem si posledních pár stran umastil bůčkem, co jsem si nechal donést ke sváče a nezjistil jsem, jak to dopadlo. Takže jsem vlastně nevěděl jak na to, a rozhodl se hubnutí nechat na později. Později přišlo o osm let déle, to jest dnes. Naštěstí to byla myšlenka jen letmá, nebudu přece nějak hrubě hazardovat se svým zdravím.
Každopádně, konec se kvapem blížil, pole v autě se měnilo na hnojník, protože bláto na silnici bylo silně naředěné močkou, stékající ze zúrodňovaných lánů kolem. Gestapák stále ještě dýchal, Deanova díra už byla ke kolenu, jeho tablet už se stal jednou hliněnou podupanou koulí a byl rozbit jeden dětský sen. To když Skydiver po dvě stě šedesáté páté zmáčkl spojku, vyřadil, zabrzdil a počkal až někdo zmizí ve škarpě za dalším černošským…. petkou.
Posmutněle si povzdechl. „Když jsem byl malej, strašně jsem chtěl být autobusák. Po dnešku…. Já byl fakt úplnej magor!!“
A pak už zbývalo jen tři, dvě, jedna a byl tu The end. Na ten jsme si tedy museli zajít kupodivu pěšky. To že si na zablácené cestě zaděláme boty už nás nevzrušovalo. Mařena měl v autě na podlaze několik desítek kilogramů ornice posbírané cestou, takže jsme se šli ven vlastně spíše očistit. Fandili jsme sice Deanovi, když už jeho díra dosahovala pod koleno, že by se ještě jako bonus mohl v blátě vyválet. Pak jsme usoudili, že takový parchanti nepřející zase nejsme a nechali jsme povzbuzování, kdykoliv začal po uklouznutí nabírat směr zem. Teda parchanti samozřejmě jsme, ale on systematicky své smyky vybíral. Evidentně se mu na podlahu nechtělo.
Jak jsem na začátku poznamenal, že tu poslední budeme milovat, skutečně to tak bylo. Anabáze byla u konce, a mé psychické a Gestapákovo fyzické zdraví kupodivu nepřišlo k újmě. Pak už zbývalo doklouzat marastem k autu a vyrazit směr západ. Samozřejmě s nezbytným odlovením několika drajvek. Před Prahou se kamiony rozhodly asi nocovat, načež se Skydiver rozhodl vzít to městem a okusit něco místních mikrošek. Deanovi jsme striktně nakázali, ať se od nás drží o pár metrů dál, že kdyby ho chtěli sebrat za veřejné odhalování, ať v tom nejedeme taky. Naštěstí ramena zákona honila jiné úchyláky na jiných místech. Znovu jsem se dožadoval Blanky. Znovu to bylo zavrženo. Že pojedeme přes Letnou. To že zrovna hraje Sparta jsme si měli zjistit o dost dřív. Jestli Mařenovi zbyl ještě nějaký nepatrný zbytek jeho autobusáckého snu, nyní se rozplynul definitivně. No, nakonec jsme se i tudy dostali, a za necelé dvě hoďky byli zase doma. Ještě jsem dostal onen geniální nápad, že bych to mohl jako rovnou zalogovat. Vzhledem k tomu, že jediný logovací skript, který ovládám je ctrl C, ctrl V, tak to byla docela šichta. Zase mě hřálo vědomí, že owner bude muset zmáčknout 274x smazat. A to jen ode mne. A vzhledem k tomu, kolik lovců se na trailu dnes mihlo, tak mu to nejspíš také chvilku zabere. Takže dnes jsem se stal kromě honiboda i úspěšným spamerem, dobrá kariéra na jeden den.
Co říci závěrem? Věděli jsme do čeho jdem, a přesně takové to bylo. Brali jsme to jako výzvu, protože jsem zprvu nevěřil, že to za den dáme, ale povedlo se. Někdo na místním fóru psal o trailech jako o koření geocachingu a já se s tímhle názorem musím plně ztotožnit. Někdo chilli rád, jiný ne. Mnozí ho ale ochutnají. A já když jdu do restaurace, a někdo vedle mne si dá mexiko napěchované jalapeňos, tak mu nebudu říkat, jak může jíst takový hnus, a hulákat na celou hospodu, s jakým že to sedím dobytkem, který se láduje takovým svinstvem a ještě mu to snad chutná. Chilli papričky tu jsou a budou. Traily taky. A každému dle jeho gusta. Tak si nechte chutnat, protože nám to zase jako takový eklhaft nepřišlo.
GeoGet
URWIGO
CWG
Super článek, úplně živě to vidím ;-) Smála jsme se nahlas, naštěstí už tu není vedoucí ;-)
A konečně jeden z mála rozumných náhledů na PWT.