Přejít na obsah






Fotka
* * * * * 15 hlasy

Můj první georok

Příspěvek od Paha Ahma , 18 prosinec 2014 · 14 941 Zobrazení

reportáž
Můj první georok

Můj první georok


15. prosince 2014 uplynul rok od chvíle, kdy jsem našel svou první kešku. Chápu, že to nemusí nikoho z vás zajímat, ale pro mě to byl rok zcela výjimečný. Proto bych se s vámi rád podělil o několik svých „poprvé“, a třeba si z toho vytáhnete vlastní sebezkušenost, něco zobecňujícího, co jako geočtenáři můžete integrovat sami do svých keškoživotů…

S geocachingem jsem se poprvé setkal někdy v roce 2006. Šel jsem takhle s kolegou do práce, když ten na rohu Vinohradské třídy bez jakýchkoli předeher odhodil na zem pracovní tašku, rozhlédl se, vyšvihl se na nejbližší stromek, kde chvíli něco kutil a pak seskočil dolů, v ruce držel něco jako psí známku a velmi spiklenecky se usmíval. „Keška!“ hlásil potutelně, vida můj nechápavý výraz. „Magor“, pomyslel jsem si.

Loni na podzim můj dobrý kamarád, kterého více než méně zmáhal chlast, nastoupil na léčení, a když se vrátil, nejen že byl o 40 kg lehčí, ale rovněž začal překypovat vitalitou a obskurními nápady. Ten nejpodivnější byl, že si pořídil GPS, začal denně jezdit na kole Polabím a pomalu mě začal zpracovávat, ať se někdy přidám. Což o to, idea se mi docela líbila, když jsem viděl kamarádovo nadšení. Jen jsem si nedovedl představit, že coby technický neandrtálec bych byl schopen zvládnout obsluhovat něco tak složitého, jako je GPS navigace. Ó, kdybych tušil, co všechno se za uplynulý rok budu muset naučit, abych mohl kojit svou novou velkou vášeň. A tak jsem se nechal zlákat a vyrazil…

První keškovýlet

Moje první keška se nacházela v polabské obci Křinec; myslím, že je nyní už archivovaná. Kamarád, kterého jsem bral za geoexperta – měl přece už přes 70 nálezů! – nasadil výraz tajného agenta KGB, když s kolemjdoucí paní začal rozmlouvat o barokních památkách Nymburska. Já se mezitím rozhlížel – co to ta keška asi bude, jak to bude vypadat? Když paní vypadla, začali jsme oblejzat most nad říčkou, když vtu najednou koukám – z trubky v zábradlí vykukuje nějaký drátek, tak za něj zatáhnu – je-li to semtexová nálož, budiž to má karma – a tahám na světlo svou Keš číslo 1!!! Dovedete si představit, že i holub doupňák byl proti mně jak splasklý pytlík od bonbónů – byl jsem rychlejší hledač než superexpertní kámoš se sedmdesáti nálezy… Ten den jsme ještě odlovili tradičku na Kuncberku, kterou opravdu mohu doporučit i po roce…mně trochu spadl hřebínek, kámoš dostal příležitost zazářit…, došlo i na první multikeš na Chotuci – pamatuju si své naivní otázky typu „proč tam jdeme takovou oklikou? Že je potřeba najít stejč? Co to je? To budeme něco počítat? Proč? Ježiš, to bude strašně obtížný…“ Nakonec jsem to byl zase já, kdo z úkrytu vytáh na finálce krabici a byl jsem chycen. Doteď si pamatuju vůni prvních lovů – ano, funguje mi na ně čichová paměť, podobně jako u raných dětských zážitků typu lesní vycházky s holkou, do které jsem byl tajně zamilovaný…

První sóloakce

Začal jsem shánět navigaci; ozval se mi pán zez Plzně, který nabídl za rozumnou cenu odkoupit starý Garmin etrex legend. „Rande“ jsme ale měli až za dva týdny, nešlo to vydržet. Objevil jsem kouzlo webu mapy.cz a zjistil, že mohu určitý typ keší docela dobře zaměřit i bez GPS, pořídil jsem si sešit, do kterého jsem si překresloval mapy, přepisoval zajímavé logy a hinty. A pak se na kole vydal sám z Libice přes Poděbrady domů do Svinibrodu. Nelze zapomenout na atmosféru tohoto výjezdu. Na to radostné vzrušení, když jsem vyš´toural zpod smrčí krabičku u Cidliny – mé první pochopení „mystery hintu“ a snadný nález D3 keše! Na to horečnaté bloudění s finálním zklamáním o pár kilometrů dál, kdy jsem naopak nenašel naprostou „dávačku“ v pařezu. Pocit „terénního machra“ na bažinné keši „Pavoukova řepa“, důmyslně skryté uprostřed lužní slatě. Nález u poděbradské vodárny, na který jsem si vůbec nevěřil, protože souřadnice vedly mezi stromy – tudíž pomoc ortomapy nulová – vlastně to bylo takové první BF… Našel jsem tehdy 12 ze 13 naplánovaných keší a do duše mi vplula naděje a radost: Budu dobrým kačerem! A to i přesto, že snahy najít doma odloženou nabíječku, klíče, ponožky, byly vždy provázeny mým častým, „typicky chlapským“ selháním.

Welcome in Mystery World!

Stalo se vám to ve vašich začátcích taky? Mně teda jo – myslím „hokej“ v geopojmech při pohledu na listingy keší… Osobně teď rád vzpomínám na to, že jsem si myslel, že modrý otazník se vztahuje k velikosti keše – že jde o „Other“… zatímco ikonu pro velikost keše jsem pár dní úspěšně přehlížel… Zkušenější kamarád (nyní už hrubě překročivší stovku nálezů) mě se sarkasmem pro něj typickým uvedl do reality a já si začal drbat hlavu, zda mám schopnosti i na nějakou tu „mysterku“. Rozhodl jsem se to risknout při sólopobytu na chalupě na Příbramsku. Modré otazníčky mi strašily poblíž rovnou dva. Naštěstí byly oba krásně jednoduché – u první keše šlo o to určit od úvodek dobrý směr a vzdálenost, u druhé se mělo koukat správnou dírou správným směrem a odhalit geoobjekt. Výlet byl korunovaný úspěchem. Navíc – ona azimutová mysterka, jež byla mou mysterypremiérou, znamenala zároveň dosažení první stovky odlovených kešek.

Překonání strachu

Stalo se to právě na zmiňovaném víkendu na chalupě. Za řekou jsou vysoké skály, na které jsem jako cucák lezl, a poté, co jsem se tenkrát – naštěstí bez následků – zřítil, propukla u mě fobie z výšek, která se tak zhoršovala, že jsem nemohl ani v thrilleru sledovat střechové scény… Jenže, za řekou, v těch vysokých skalách, je keš, a já, pokud chci jít lovit cestou na autobus do Kamejka, musím jít kousek od ní… Jasně, že jsem se zapřísahal, že se o odlov ani nepokusím… Ani do GPS jsem si ji nenacvakal. Takže si to valím pěkně lesní pěšinkou, skály po levici pod sebou, a začínám se nějak divně chvět. Hele – tohle je přece ten objekt z prvního návodnýho fotohintu! Tady to znám! No…žádnej odlov, jen maličkej průzkum, kde by asi… žádnej odlov, ale támhle je ta borovice coby druhej fotohint, tak jen pár metrů blíž… ty jo, ta krabice by mohla bejt přece tady, ale to znamená se spustit na tu římsu 40 metrů nad zemí… sice je kolem nuly a místama kluzkej sníh, ale zatím žádná křeč…hele, krabice!!

Loguju a v tu mi dochází, kde jsem. Jedno podklouznutí, jeden krok dozadu, a je ze mě mastnej flek. Okamžitě se mi roztřesou nohy a já se tisknu k chladné skále jak k nastávající manželce. Klid, šlo to tam, půjde to i zpátky… Když jsem v bezpečí, nekontrolovatelně se rozesměju. Vím, že se ve mně něco zlomilo. Nebýt geocachingu, za pět let budu muset začít brát nějaká antifobika. Dnes? Vylezu na strom, na který se bez vercajku vylézt dá, skalní T4, jako například tu v Irsku na Mohérových útesech, dávám s radostí a respektem, a když se dívám na střechovou scénu, nic to se mnou nedělá…

První T5

Teď možná čekáte odstaveček o tom, jak jsem, bez ohledu na pátou dekádu svého života, navštívil T5 event, nakoupil všecky ty statiky, dynamiky, grigriny a prusíky a v současnosti není vokeškovanej strom, na kterým bych nezalogoval T5… Kdepak, přátelé. Mám svoje limity, svoje strachy a svoje respekty k realitě. Cokoli, co zavání lezectvím s vybavením, tady není pro mě. Naštěstí existují – sice zřídka – T5 keše, k jejichž zdolání není nic takového potřeba. Ano, jsou to keše vodní. S vodou já kamarádím, takže na sklonku února začínám horečně shánět na půjčení člun, abych dosáhl finálky jedné poděbradské multiny. Bylo to krásné dobrodružství, nebo spíše emocionální zážitek, sunout se za teplot blízkých nule barevným svítáním po liduprázdné hladině jezera. Bylo to vlastně tak snadné, že jsem pak v červnu (a to bylo jen o nějakých 10 stupňů tepleji), na ostrov doplaval na vlastní pohon, abych finálku „zkontroloval“. Za můj georok jsem ještě stihl odlovit dvě vodní 4,5 a jednu potápěcí 5… A mám docela fajn plán. Ve finském Laponsku, kde jsem skoro jako doma, je pár keší T5. Tato obtížnost spočívá v tom, že musíš jít třeba 4 dny se vším vybavením, abys k nim došel. A já ta místa ještě z mudloživota znám…

Honibodno

Ruku na navigaci, kdo z vás nezažil, alespoň v začátcích vašeho kešování, pořádně závislácké období, kdy na keše myslíte vstávaje-lehaje, kdy upravujete svůj nejen volný čas, abyste mohli na kešky? Já tohle období prožil hned v únoru. Nejkratší měsíc, a já přesto slovil rekordních 108 krabic, všechny přitom poctivě objeté na kole, žádné traily ani série. Byl jsem možná na keších víc než v práci (duchem určitě), rozhodně jsem tím docela otravoval ovzduší v domácnosti, a v duši si prožil pořádně silný trip. Nemohu zcela říct, že bych z té závislosti byl nějak zásadně venku. Můj vztah ke geocachingu mohu směle přirovnat k vydařenému vztahu partnerskému – po období třeštivé zamilovanosti přichází pevná, jasná a nádherná láska. A tolik diskutované body? Pro mě jsou pořád důležité. Soutěžím sám se sebou, mám z narůstajících číslíček prostě radost. Sice už nemám vůbec problém s tím, vyjet na pořádnou cyklotúru, nebo pěškovýšlap pro jednu zajímavou dlouhou multinku. Naopak, takové keše jsou nádherné, protože cesta je cíl. Ale čas od času se to ve mně zvedne, a já jedu honit body do Prahy, nebo jsem dvakrát na kole objel kousek powertrailu, a jsem rád, že i takové série jednoduchých tradiček – pro body - existují.

Nejvzdálenější keš

V březnu mě osud zavál do Irska, kam jsem jel natáčet cédéčko. Ve východoirském Maynoothu, kde bylo studio, byla jen jedna multina, ale zato drsný západ, pobřeží Burren v county Clare, byl kešemi protkán výživně. Bylo tedy jasné, kam zamířím na pětidenní vandr. Západní Irsko v březnu není pro každého. Počasí je studené, mokré a velevětrné. Krajina je bezútěšná, šedá, tak cizí. Západoirští owneři s oblibou umisťují krabice na útesy, nebo do štěrbin ve skalnatém pobřeží, a hint „Inbetween stones“ už znám nazpaměť i v ROT13. Navíc, lednová bouře Christine se projevila jako obzvlášť záštiplný mudla, kradoucí kešky. Aspoň člověk vnímal, jak daleko a vysoko nad čarou hladiny řádil Oceán. I vydal jsem se na něj, až na ostrůvek Inis Meáin, na místo, kde je více kamenů, než stébel trav, kde zuří Ghaeltacht, takže se nedomluvíš anglicky, kde ani černý Guinness nezahřeje. Půjčil jsem si v přístavu staré kolo a jal se hrkat po ostrově. První z tradiček, na památku ztroskotané lodi, dosud reznoucí na břehu, byla mořem vymudlena, tak jsem do toho šlápnul a jel – i přes strach z toho, že mi odjede jediný trajekt – na nehostinný západní cíp ostrova. Tam, v malé zahrádce z kamení zelená oáza rododendronu a pod jeho listy má nejvzdálenější keš Tobar Eine. Jo ten trajekt jsem v pohodě stihnul…

Nejtěžší mysterka

Do téhle kapitolky chci zahrnout zmínku o dvou modrých potvorách, se kterými jsem si zatím nejvíc potrápil palici. Nejsem systematik, ale spíše intuitivní člověk, proto nevyhledávám mysterky se složitými polyalfabetickými šiframi. To je něco jako můj vztah k T5 stromovkám – nemůžu umět všechno. Kdo ví, co bude, (viz odstaveček „Mám vybráno“), odříkaného chleba atakdál, dobrá, už jsem rozluštil jednu Vigenerovu šifru, či jak se tomu nadává, ale zatím mě to nějak nechytlo. Mne baví mysterky, které asi mnoho kačerů štvou. Jsou to takové ty „hádej, na co jsem myslel, když…“ Prostě listing, ze kterého vůbec netušíš, co se od tebe žádá, nejlépe na pár řádek textu, no a poper se s tím. Dlouhé dny do toho koukáš, pořád nic, hlava se ti už začíná vařit a ty přemýšlíš, že místo geocachingu začneš plést svetry nebo chodit po muzeích. A najednou – nápad! Osvícení! Souřadnice!

Tak do téhle kategorie rozhodně patřila keš 8 od Barbie teamu, keš, u které jsem byl asi nejblíže propuknutí geošílenství. Její detekce mi potvrdila, že moje obrazotvornost je chorobně barevná. Tam, kde by stačilo střízlivé zamyšlení a realistická, věcná úvaha, nastoupily až schizofrenní fantazie, ze kterých sice nevylezly souřadnice, ale přesto jsem se sám nad sebou výborně pobavil. Když jsem konečně, po spolupráci s kamarádem, odhalil, v čem je zakopaný keš…pardon, pes, uznal jsem, že jsem právě složil geostátnice.

Druhá keš, co stojí za zmínku, je mysterka Rangierbahnhof Nimburg II. Obtížnost 4,5 je rozhodně namístě. Na schizoodbočky jsem si tentokrát dával pozor, přesto mě keš krásně vykoupala ve vlastní šťávě. A zase jsem se něčemu naučil, a to důslednosti. Směr, kterým jsem šel od začátku, byl dobrý, přesto trvalo dlouhé týdny, než na mě ze tmy vykouklo slunce…

Podzemí

Nejen slunečním svitem je však živ kešer. Zajímavé krabičky se nachází i v říši Hádově. Se tmou jsem na tom o něco lépe než s výškami, přesto však žádná sláva. Zatímco proti výškám žádný udělátor není, na tmu funguje docela dobře baterka. A asi je fajn se do nějakých labyrintů nevydávat sám, protože jeden zpanikařený je rozhodně ve větším riziku, než dva v klidu. Nejraději z tohoto ranku rozhodně vzpomínám na svou keš č.500, milovickou mysterku Stabak – Zapasnyj komandirskyj punkt, na jejíž odlov jsem se vypravil s druhým z mých geokamarádů (víc jich není, jsa samotářem). Největší problém byl se dostat na startovní bod. Poprvé v okolí tohoto gigabunkru zuřila „válka barev“, ti pitomí militaristi vůbec neměli pochopení…podruhé jsme zjistili, že to, co jsme považovali za vchod do tmy, vůbec není tím pravým, no a „díky“ skoro chybějícímu signálu v pralese jsme vstup pod zem hledali skoro hodinu. Pak už to bylo vlastně rychlé a příjemné. Jen to chce nevnímat, že bdíš, že jsi v realitě, protože by ti mohlo houknout. Vcítíš se do toho, že máš sen a po chvíli jsi připraven z důmyslné skrýše pod stropem vyjmout keš… Kanálům, bunkrům a temným věžím třikrát sláva!

První BF

S touhle metodou se to má – dovolte mi to přirovnání – jako s drogama. Dokud nevyzkoušíš, tak to strašně odsuzuješ, a pak to považuješ za vrchol blaha.

„Brutálku“ jsem v časech začátků považoval za podobné zlo, jako finálkaření. Je to prostě instantní honba za bodem, kačer se ochuzuje o luštění záhady, nebo o pěknou a účelně vystavěnou procházku krásnou přírodou… bere boda, a vůbec nic jej nezajímá. Chyba lávky, nyní prohlašuji, že BF je umění. BF je vzrušení, které se směle vyrovná tomu, které přichází po vyluštění souřadnic těžké mysterky. Akorát, že u této metody se to většinou odehraje přímo v terénu, takže to má ještě větší grády.

První keš vyřešenou BF jsem zažil někdy v květnu, šlo o mysterku mezi Kolínem a Vosekem. Morální zábrany jsem ztratil ve chvíli, kdy autor výslovně nedoporučoval odlov pomocí GPS a nabádal k alternativním postupům, z nichž ten nejlákavější spočíval v BF odlovu jen podle hintu. No, a protože se před hodinou rozlilo jak z konve a já do toho sundával z nohou jedno klíště za druhým, nebylo co řešit. Zkusil jsem se mrknout na místo, které jsem si doma vytipoval, a keš tam byla. Od té doby jsem změnil postoj a přiznám se, že když mi listing keše přijde vykonstruovaně složitý, přehnaně překombinovaný, že mě chytne brutálečka a jdu na to přímou akcí. Jak říkám, voda si vždy najde nejkratší cestu… Jako příklady ložených a vydařených BF odlovů mohu uvést keš Anabaseos 4 v Křinci, nebo Dlouhá chvíle v Boleslavi. Vřele doporučujuJ

Stávám se ownerem

Přijde mi dobré být v geocachingu v harmonii „má dáti-dal“. Moc rád ty kešky hledám, ale co bych hledal, kdyby je nikdo nezakládal? Tak jsem se rozhodl, že se stanu ownerem. Moje premiéra se odehrála v okolí chalupy, kde jsem osadil tamní lomová jezírka minisérií tří tradiček s bonusem, pak přišla na řadu lehká, ale řešením originální mysterka, no a nedávno jsem si troufl i na letterbox. Z owneřiny si odnáším povícero cenných poznatků: HTML je jednoduché a není se vůbec čeho bát. Logy nálezců jsou sebezkušenostní; člověk se učí vyrovnat se s vlastní nedokonalostí. Logy TFTC bych nejradši smazal, vy tupí konzumenti! Nejsem žádný lůmen v originalitě a provedení, ale lepším seJ A last but not least – Když máš strach, že ti ukradnou keš, stane se to, že zmizí celej strom, na kterém keš byla…

Můj špatný skutek

Geocaching svou podstatou svádí k nepoctivosti. Však se o tom tady vedou dlouhé flejmy a žumpy. Řadím se k těm, kterým to hodně vadí, ale nechci už být dál pokrytcem, tak se přiznám k jednomu podvodu, co jsem udělal, kdy jsem podlehl pokušení. Bylo to teď na podzim v Praze, kde jsem šel po jedné nano tradičce v centru. Keš jsem brzo objevil. Dokonce jsem čirou náhodou našel v batůžku pinzetu a vyjmul ji z úkrytu. Jenže poté jsem zjistil, že kešer přede mnou byl nějakej Frištenskej a nanošku utáhl tak, že jsem se do ní nedostal. Mrzelo mě to natolik, že jsem doma na keši zalogoval bod, aniž bych se do keše podepsal. Ano, pane kolego Smrku, byla to vaše keš… Přiznám se, že od té doby, co jsem to udělal, se hodně stydím a trápí mě to. Takže se touto cestou omlouvám; už to nikdy neudělám, za ty výčitky to nestojí…

Mám vybráno

Vzhledem k tomu, že nevlastním auto, a keše objíždím na kole anebo obcházím pěšky, dostávám se aktuálně blízko situaci, že nebude v okolí do 30-40 km od bydliště kam jít lovit. To je skutečnost, která mě vůbec netěší, a vlastně nevím, kam mě to zavane, až se tak stane. Lovení keší mám totiž bytostně spojeno s fyzickou aktivitou, pohybem, cyklistikou – než jsem začal kačeřit, bylo to s mým sportováním všelijaké, měl jsem i trochu nadváhu, to vše je nyní pryč, sportuju jak cvok, jsem se svým tělem spokojený, a tak se bojím, co bude, až to přijde…

Naštěstí – vše je vývoj, a jak už jsem psal, stále méně mi vadí se vydat někam na celý den jen pro jeden bod. Asi to bude opět k něčemu dobré – opráším starou zálibu ve vandrování, chození po lesích a horách, s přespáním pod celtou. Tímto moc děkuju jedné nejmenované kešerce, která na svém blogu poeticky popisuje úžasné výpravy za krabicemi, kdy ta cesta je vážně cíl a log v krabici je jen takové pošušňání nad plán. Už se na to vlastně těším.

Oslava výročí Černým Stalkerem

Třetí adventní víkend znamenal rok od nalezení první keše, a já jsem rád za to, jak jsem tyto narozeniny oslavil. Vypravil jsem se totiž odlovit jednu z nejbáječnějších kešek, které jsem kdy našel, a tou je mysterka Black S.T.A.L.K.E.R v Libici. Je to celé zvláštní. Listing je totiž založen na počítačové hře, což je věc, kterou jsem nikdy v životě nerealizoval. Navíc – každý ví, že vyluštěná mysterka se stává vlastně tradičkou. Ale tady to bylo úplně o něčem jiném, a ty narozeniny v tom nehrály roli. Může za to ta atmosféra postapokalypsy, která se ve mně rozhostila během luštění. Luhy mezi Poděbrady a Libicí se proměnily v zamořené území radiací při Černobylu, koně, lidi a psi v nebezpečné mutanty, mokřady v plutoniem prosycené bažiny. A finále? Joj! Pěkně jsem si pohledal a to všechno, co jsem našel, bylo vážně nad plán! Tímto děkuji ownerovi keše a tvrdím, že úroveň krabice a listingu nemusí být vůbec přímo úměrná skóreti odlovených keší. Onen človíček má totiž nějakých 160 nálezů… Rozhodně vyzkoušejte!

Co a jak dál?

Obdivuji ty, kteří se prokousali až k poslednímu odstavciJ

Aktuálně mám nějakých 760 nálezů, a těší mě, že v tomto výčtu je asi 120 mysterek a jen o chloupek méně multin. Skóre už nikdy neporoste takhle rychle, ale to přece nevadí. Jsem si jistý, že se mi kačeření nikdy neomrzí a že stále budu objevovat nové a nové úrovně geocachingu. Rád bych v příštím roce odlovil „kočku“ a přestal se starat o body, čtyřciferným skóre si snad dokážu, že jsem kačer J Rozhodně mám v plánu ještě něco založit, a doufám, že ty nové kešky budou lepší, než ty moje dosavadní. Plánuju se dovzdělat v nějakých šifrách. Pokud se mi povede v létě odjet do Laponska, bude to s navigací a těším se na ty báječné T5, které jsou i 100 km od nejbližší silnice. Zrealizuju Zaglobův Přechod Brd. Budu hodně v přírodě a bude mi dobře…

Totéž přeju i vám, drazí neznámí. Na eventu se asi neuvidíme, protože se vyhýbám akcím, kde jsou lidi. Nevadí. Pokud event., tak asi jedině nějaké CITO. A třeba na sebe narazíme někde v lese a povyprávíme.

Budu rád, když v komentářích zmíníte, zda vás něco v mém dlouhém povídání oslovilo, zda to taky znáte, nebo jsem vás naopak překvapil tím, jak to mám ve své geohlavě podivně nahozeno.

Keším sláva, přeji krabičné vánoce a geoNový rok!

Paha Ahma, roční kačer.

  • 46



Ahoj, moc čtivě napsané, dokonce mě to přinutilo, abych se přihlásila :) a dala Ti palec nahoru. Když bude čas a něco napíšeš, ráda si to přečtu.

    • 0
Fotka
Paha Ahma
úno 13 2015 12:07

Díky za palec a koment. No...určitě něco napíšu. Už mám i konkrétní představu - zkraje května se chystám na cyklopřejezd Šumavy, spojený s odlovem takové "pohodové popracovní", 150 km dlouhé multikeše. Ať to dopadne jak chce, přežiju-li, můžete se těšit na - doufám - zajímavou a neotřelou reportáž:)

    • 0

Reklama