"Přechod Brd aneb Jak jsem (ne)zavraždil koťátko..."
reportáž
Popadlo mě to jednoho deštivého prosincového dne. Čtu si tak na internetu takové hezké psaní o keškovandrech a najednou cítím, jak se chvěju, jak mi to začíná myslet ve verších a jak se nějaký kotel vevnitř mě tlakuje k prasknutí. Musím do lesa! Ale kouknu se z okna a vím, že zítra to nepůjde. No, nakonec se nějak zvládám a upouštím kotli páru po Vánocích, kdy – jasně, že do Brd – vyrazím na jednodenní geovejšlap. Jenže moje touha po kompletním přechodu Brd i po absolvování téhle ochutnávky spíše narůstá. Poté, co zase dokážu racionálně myslet, pustím se do plánování. Letmé studium svých statistik a dynamiky bodových zisků, pohled do kalendáře a je tu jasná idea: Na první jarní víkend vyrazím přes celé Brdy sebrat svou tisící keš…
Lovím rád sám, a většinou mě nikdo kvůli geospolečnosti ani neatakuje. Plánovaný „Přechod Brd“, to je pořádně dlouhá multina napříč celými lidu přístupnými Brdy. Dej to pěšky, za den, jsi li rakeťák, či za dva, když spíš vandrák. Ta idea začala vzbuzovat vášně u mých kamarádů a já si mohl připadat jako nevěsta na roztrhání. Nejnadějnějším nápadníkem byl dávný kamarád Nomad23, čili Tomáš. Ten stál u zrodu myšlenky prvního jarního dne, a cítil jsem, jak je na odlov nažhavený, protože mu k té době skončí vleklé povinnosti. Jenže –„ cherchez la femme“ …
Tři dny před startem mi dochází, že to bude sóloakce. Sázka na třináctku. Rozechvění, těkavá nálada, pečlivé přípravy. Balím plnou lesní, a v sobotu před sedmou ranní se ve dveřích loučím se svou ženou, a křepkým krokem, abych zahnal stesk a rostoucí rozechvění, valím na nymburský nádraží. Brzo pociťuji, že jsem na vandr sbalil příliš velkoryse. Jasně, váhový rozdíl mezi báglem na víkend a na dva týdny rozhodně není v přímé úměře. Rozhodně však nemám sbaleno asketicky – celtu, dvě plechovky Plzně ani dvě mikiny navíc (slibovaný nedělní vpád arktického vzduchu na české území) k holému přežití jistě netřeba.
Ve vlaku přemýšlím o duchu Zaglobova „Přechodu“. Jde o krabici, jejíž plnohodnotné odlovení a vstup do její Dvorany slávy, umožňuje jen a pouze pěší přechod Brd v kuse. Jsem rád, že owner bere rovnocenně i ty lovce, kteří dají přechod za dva dny s přespáním v přírodě. Neumím si vlastně představit, že bych někdy šel do něčeho tak odporujícího mé podstatě, a přešel trasu kešky naráz v kuse. Za den. Znamenalo by to neuhnout ani o metr z trasy, nepokochat se žádnou vyhlídkou či náladovým ponořením do zelena, nenasát vůni ohně a pečícího se buřta, nedat si ráno na kempu první cigáro po probuzení ještě vleže v listí. Hnát se jak ohař za liškou, s mučivou jistotou míjet o pár metrů finálky zajisté krásných lesních kešek… Umřít tam v bolestech a utrpení, protože tohle je „cufýl“ porce kilometrů pro toho, kdo si může s Jiřím Zmožkem notovat šlágr „Už mi lásko není…“
Dostávám se rychle do nálady a do Všenor. Je krátce před devátou, když dělám u přejezdu startovního „selfika“. Všechno je v pořádku, je tu ta správná nálada, třeštění přešlo do koncentrace a vnitřního plamínku v motoru. Usmívám se i v prudkém stoupání, kde záhy svlékám svetr a jen v košili táhnu skoro dvacetikilovej náklad na zádech. Je totiž krásné nechat střechy domků za sebou a pod sebou, vidět prvního letošního žluťáska a celkem zblízka se minout s veselou liškou. Nacházím si hůl, která se mnou poputuje celé dva dny. No, jsem nahoře, myslím si, že to ani nebolelo, když mě zneklidní dlouhý záchvat kašle. „Dědku plesnivej!“ napomínám se, „vždyť to znáš, to se všechno poddá.“
Pomaličku se vydávám na cestu, sluníčko a vůně předjaří v kopcích mě záhy zklidňují. První krabička po cestě vyloženě potěšila, moc hezké místo s výhledem a skoro letním žárem kamenných sutí. Ta přípražská část Brd je úplně jiná, než ta střední, na Dobříšsku a u Hostomic. Víc strmá, víc kamenitá, víc dubinná, a hlavně světlá a přívětivá. Je fajn začínat tady, užívat si dopolední svěžesti přírody. Po jistém souboji svých já se rozhoduji rámcově držet trasy multiny a nepodléhat nutkání vyluxovat všechno v okolí. Vnímám totiž, že bágl je hodně těžký a že sil tudíž nebude na rozdávání.
Před polednem se dostávám na místo, kde to znám, a těším se zde na kiosek s ohništěm. Jenže chyba lávky, je tu lidí jak máku. A ne jen tak ledajakých. Žení se tu asi nějakej hlavoun z armády, místo družiček mají čestnou stráž, celá četa, zbraň k poctě připravena. Nevěsta, nebo černá vdova? Pivko u kiosku rovněž nepřináší kýžený klid – parta lidí kolem padesáti let slaví narozeniny přítomného Luboše zpěvem. „Luboš je vůl, Luboš je vůl, Luboš je velká kráva…“. Nejvýraznější předzpěvačka má důslednou a slavnostní dikci, takže ten zvláštní rituál vyznívá vyčpěle a směšně. Za trest tohoto mého odsudku se mi ta odrhovačka pak nemůže dostat z hlavy.
Jak postupuje čas do odpoledne, a já se blížím k Rovinám, začínám cítit, jak se srovnávám. Kilometry začínají ubíhat, duše se přestává zabývat nesmysly a rytmus chůze se ladí s alfa vlnama v mozku. On ten „Luboš“ byla vlastně mantra, moje osobní Óm mani…
Nejen moje vědomí, ale i krajina kolem se začíná měnit, zeleň stromoví tmavne, duby a buky při cestě jsou starší a rozložitější, průhledy do krajiny nabízí už jen kmeny různých barev, tvarů a úhlů, mokrá mechoviště, zatím jen nesměle zelené paloučky a v uších zní staccato strakapoudů, prodírání zajíců a srn a temný, dunivý tep vlastního srdce.
Poslední lidi potkávám u Třebízského dubu, dva cyklisti na cyklovandru sedí u ohně a klábosí, já splývám se zeleným všehomírem, nebe se začíná pomalu zatahovat, od až stupidně jednoduché rozjásanosti jara se nálada vně i uvnitř stahuje do sebe, melancholická tónina vede moje kroky dál a dál, tíhu báglu už nevnímám, jsem sám. Paseky a paloučky, z lesů jde vlhký chlad. Konečně jsem na Knížecích Studánkách, nedaleko už moje dnešní pouť skončí. Tady to má grády, opuštěný cihlový statek, roubená studánka s výtečnou vodou, kterou se zásobuju na zbytek dne a mně zůstává už jen pár set metrů k lokalitě „U Zmrzlýho“, přírodnímu kempu, kam jsem s kamarády jezdil vandřit od roku 1990. Uhýbám z cesty, zapadnu do hustého smrčí, které mě dovede až k tmavé, vlhké roklince, na jejíž druhé straně je nádherné, divoké a přitom vlídné místo, bučina s přimíšeným smrkem a jedlí, tady je můj dnešní domov. Už jsem jediný, kdo sem jezdí, kamarádi se už nekamarádí, jeden to už má, vinou vztahu k návykovým látkám, za sebou… Čeká tu na mě ohniště, které jsem obnovoval před rokem a čtvrt, zapadané listím, jako bych byl jediný a sám na světě, což, přísně fenomenologicky, vlastně jsem…
Dělám dříví, stavím stan a čekám na šírání, píšu deník a rozjímám nad dnešním dnem. Ulovil jsem dnes osm krásných lesních keší, ale necítím tu loveckou vášeň jako jindy, krabičky jsou jen milníky, rozcestníky, kde zapisuju svou putovní stopu.
Stmívá se, vzduch houstne a já přestávám vidět na deník. Lesní ptáci se až do setmění dohadují ve větvích: „Kolik je? Kolik je? Máš hlad? Máš hlad?“
Březová kůra krásně vzplane, buřt se peče v plameni a vzduchem vychlazené plzeňské slastně stéká do útrob. Telefonuju se svou ženou a společně přicházíme na to, jak se vlastně strašně těším na zítřek. Babu starou záleží na počasí. Ta zkušenost dnešního dne mi pomůže se nad vše povznést. Ráno se tak probudím do rozjetého vandru, sám se sebou v lesích, připravený, otevřený zážitkům a pocitům.
Noc je příjemná a moje zdrchané tělo krásně relaxuje. Budím se za svítání do chladné a mlhavé neděle. Rozdělávám ranní oheň, abych si na něm uvařil pořádně silné kafe. Lesní kafe, uvařené v ešusu nad plameny, chutná líp než cokoli. Cítím, jak se mi tělem rozlévá energie a klid. Nerozhodí mě ani, že skoro půl hodiny hledám v listí zapadlý finský nůž, který ve spadané bučině dokonale splývá. No ale jsem přece kačer, takže D5 problém je nakonec vyřešen a mohu vyrazit.
Batoh je náhle příjemně lehký, otlačená ramena nebolí a nohy se chvějí jak závodnímu koni – nečekej už, vyraž dál…
Cesta výrazně stoupá a nějaký čas se budu pohybovat ve výšce kolem 600 metrů. Na prvním rozcestí, zrovna když nad navigací mapuju trasu a odhaduju, kudy mě tak asi multina povede dál, slyším motor terénního auta. Hajnej. Staví u mě, a prej jestli jsem to já, kdo nocoval dole u Zmrzlýho, a zda jsem řádně ulil ranní ohniště. No aby ne, zelenej bratře, nejsem tady poprvé. Hajnej mi kyne a přeje dobré putování. Nějak mě to setkání nevykolejilo, naopak mi dalo takový pocit bezpečí, že se o mně ví, že sem tak nějak patřím…
Opuštěná silnička, rovná jako vlas, se ztrácí v mlhách a mě to klapání po asfaltu vůbec nevadí, aspoň mi ty kilometry hezky uběhnou, stačí se jen rozhlížet do kraje utopeného v mrholivé mlze a uvnitř mám ráj. Má hezčí polovička mi volá ohledně vlaků z Lochovic, její hlas mě nabíjí a tak opouštím vzápětí silničku a vrhám se přímo do předivokého kraje hřebene Hradec. Balvany porostlé mechem, hnijící a tlející větve i kmeny, lapavé ostružiní a nahoře – přenádherný a divoký hřeben Hradce, ztracený dračí hřbet, na němž se právě vezu do nekonečna. Zkouším v té záplavě života a smrti, propletené v kmenech a větvích najít místní mikrošku, což se posléze daří a mně se ta krajina tady tak líbí, že se rozhoduju na čas opustit vytýčenou trasu a pokračovat na tom hřbetě dál, neprostupnou krajinou skal a bujné vegetace. Tohle už není vlídná výletová partie při Praze, tady to připomíná krajinu na pomezí Norska a Finska daleko za polárním kruhem.
Skrývají se tady dvě skalní krabice, no tak si jdu pro ně. Ztracené cestičky ve smrčí, zvířecí stezičky porostlé zářivě zeleným, tlustým mechem, suťové valy, skály, balvany a díry. Jako kromaňonec prolézám přes skalky a nakukuji do jeskyněk. Poté, co nacházím romanticky zrezlou truhlici plnou pokladů a pokračuji po hřebeni hlemýždím tempem vpřed, slyším, že nejsem sám. O terasu níž mi společnost dělá pořádně statné, hnědočerné prase. Kouká se na mě, blýskaj mu očička, jako by říkalo: „Nazdar, co ty tady, kámo?“ „Ále, jen tak procházím“. Prase je spokojené a odchází opačným směrem.
Hřeben se pomalu svažuje ku svému konci a krajina se zase mění. Mávnutím kouzelného proutku se ocitám v temné, ruské tajze. Pod podrážkami rozervaných prastarých pohorek čvachtá černavá voda, temně zelené větve smrků zametají zem. Svačím jablíčko s čokoládou a těším se na další kopec, který mě vytáhne z věkovitého pralesa blíž k nebesům. Stoupám křepce a nahoře je tak akorát správný čas si zase rozdělat oheň a poobědvat. Zde potkávám prvního člověka. Vandrák nalehko, mávnem jen na sebe a už je pryč.
Je tu nádherně. Dokonalá hřebenovka mě vede chvíli mezi zkroucenými stromy po kamení, pak zas příjemnou travnatou stezkou jak v pohádce. Tato místa si pamatuju z roku 2008, kdy jsem do Brd nerozvážně vyrazil, právě když zuřil orkán Kyrill. Dnes živly nehrozí. Klesám na rozcestí, kde cvičí v křovinách parta militaristů, jsou to tedy dost divoké, tatarské ksichty, nebo jsem já už v jiné realitě, to se již nikdy nedozvím. A opět rovná, nalajnovaná přímka cesty. Tady je jediný úsek, kdy cítím, jak by bodlo mít někoho po boku, s kým bych pokecal a rozehnal jednotvárnost pochodu. Ale co, mám se snad zle? Hůl mi příjemně vibruje v ruce, voda ze studánky šplouchá v lahvi a batoh si rytmicky povrzává. Jsem na zaniklé vesnici, před mnoha staletími vyhořelé, celé to zde připomíná jen pamětní obelisk. I já se změním v popel a prach, padnou města, kostely i mešity, jen věčný les tu bude stát dál a novým pokolením, která nebudou tušit, co byl geocaching, bude připomínat, co je na světě důležité.
Pak přichází krátká, ale celkem intenzivní krize. Zatímco se na obzoru tyčí vysokánská a masivní hora, která natuty ve svých svazích skrývá finálku „Přechodu“, moje cesta začíná strmě klesat a vůbec si to nechce rozmyslet. Každou minutou ztrácím vůči hoře výšku a jednotvárné klesání dává zabrat krom duše i kolenům a patám. Každý metr, co sklesám, budu muset dvakrát nastoupat.
Naštvání je matkou odhodlání, napadá mě ale najednou, jako bych přepóloval dráty u baterie, energie se z mínus rychle mění v plus. Krpál přede mnou je jako bochník chleba a moje nohy jsou jak ostré zuby, jak se do něj zakusují. Dávám si i odbočku k místní přírodní zajímavosti, dovoluji si být časově marnotratný. A zase hryz! hryz! ukrajuju výškové metry jak máslo. A než se stihnu znavit, jsem na vrcholku.
Páni, to je ale nádhera. Je to tu jak ve velehorách. Kamenné chodníčky nad propastmi, daleké výhledy a nikde ani živáčka. „Bejt tak slunečno“…zabrblám si, ale pak sám sebe doplním „…tak je tady Václavák“. Z propasti se náhle vynořuje dvojice mladých lidí, z nichž se klubou geokolegové. Krátce pokecáme nad místní tradičkou, ale já se potřebuju odpojit a ničím nerušen dojít k symbolu celé výpravy, k finální krabici „Přechodu“. Hledat ji fakt nemusím, stačí ji objevit. Mám spoustu času, do odjezdu vlaku jsou dvě hodiny a mě čeká jen něco přes pět kilometrů dolů. Tak hltám stránky v logbooku, obdivuju prvního kačera, který dal trasu poctivě pěšky a ještě chudák musel řešit, že mu před cílem chcíply baterky… Miluju tyhle odlehlé krabice, kdy i papírový záznamník je místo razítek a paskvilů typu TFTC pokryt delšími příběhy a nadšenými výlevy. Jeden svůj tam taky přidávám.
No, tak to bych měl…Duší se mi rozlévá dobře známá euforie. Podobná té, kterou jsem zažil, když jsem sám přešel finské Lemmenjoki… A stejně jako tam, kdy od hranic zbývalo do civilizace ještě pár kilometrů, euforii během závěrečného úseku vystřídala silná únava, nostalgie a smutek. Na cestu z hory skoro nevidím, jak se mi mlží oči. Proč je každá radost člověka tak záhy vykoupena pocitem ztráty? …na rty se mi dere dávný song od Patejdla „Zvláštny smútok víťazov“… a tak si pro shození toho patosu začínám prozpěvovat „…za tou krásnou krabkou bielou, kačer ztráca ďalší z krásnych cielov…“ a taky je vhodná doba očistit vandrkalhoty od hořčice, aby mě dráhy vzaly do přepravy. Když po třiceti hodinách vylézám z lesa, tak jdu i chvilku pozadu, abych mohl Hoře a Cestě vzdávat poslední, tichý a užaslý dík.
Poslední kilometr cesty po přechodu říčky je trochu na krev. Doluju z těla a mysli zbytky sil a dorážím na zastávku v Lochovicích tři čtvrtě hodiny před odjezdem lokálky na Zdice. Opírám hůl o barák, snad si ji tam najde a vyzvedne nějaký jiný blázen, který do Brd vyrazí v opačném gardu. Poslední dílek čokolády a poslední loky živé vody z Knížecích studánek. Dopisuji deník a už si to supí žlutý osobáček. Nástup bolí na těle i na duši. Ještě na mě zamávají blízko sedící vandráci, a pak už to končí, pak už přestávám být synem lesa, propojeným s Fabiánem, Hadí královnou z Komorska i starou dámou z divočiny. Stávám se jedním z masy šedých lidí, cestujících a spěchajících, kteří své myšlenky a pocity skrývají za maskou nepřístupnosti. Koušu si rty a někde před Zdicemi mi najednou dochází, že jsem si za celý vandr nevzpomněl na nějaké body, na to, že jsem „pokořil“ 1.000 kešek a že právě teď Bůh vraždí za tu smělost nevinné koťátko. Snad zbývá jen věřit, že kvůli takovým, jako já, ten Všemohoucí nechá tu kočku běžet… Zdá se být jisté, že ve mně zemřel tento víkend honibod a zrodil se geo-dálkoplaz. Děkuji.
Pár nedůležitých čísel: Ujitá trasa: 53 km (25+28). Počet odlovených keší: 20. Doba strávená v brdských lesích: 31 hodin. Viděna liška a dva kanci. Pocit v duši: K nezaplacení.
Krásné vyprávění...