Kešo (O)kouzlení ve Voděradských Bučinách

Letošní zima byla vleklá jak tejden před vejplatou. Před dvěma týdny jsem si připadal cestou do sámošky pro mouku jak Amundsen vyrážející ze Špicberků na pól. V tu chvíli se nechtělo uvěřit, že ještě někdy letos přijde jaro. Po dvou nekonečných týdnech sedím večer doma u stolu, když mě vyruší jemné zaklepání na dveře. „Kdo to, hergot, otravuje?“ napadlo mě vzápětí; na návštěvy si zrovna nepotrpím. Vleču se otevřít. Pak strnu. Za dveřmi stojí krásná holka, ve světlých vlasech má zapletený věnec z prvosenek, její štíhlé tělo halí jemné bílé šaty s vyšívanými motýlky, střevíčky má ozdobené modřenci a po lýtkách jí šplhají šlahouny povijnice. „Kdo jseš?“, otážu se s otevřenou hubou. „Jsem letošní jaro“, odpoví ta slečna zvonivým hlasem podhorské peřejky. „Zvu tě zítra ven!“ Fascinovaně přikývnu a klopýtám bytem pro telefon. Píšu geobratrovi Vaškovi: „Zejtra ty Bučiny platí. Těšim se…“

VODĚRADSKÉ BUČINY

Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny se se svými 658 hektary téměř nepovšimnutě rozprostírá nějakých třicet kilometrů od jihovýchodního konce Prahy. Nenasytný okres Praha - východ uzmul při nedávné reformě územněsprávních celků území nebohému Kolínsku, a nikdo ani nevzdech. Ačkoli se přirozený vstup do oblasti nabízí z obce Vyžlovka, která s nedalekými Jevany představuje symbol snobského pražáctví a zbohatlictví, takže pohyb po „dobré adrese“ by mohl zvedat sebevědomí, moc poutníků si sem cestu nenajde. Udělejte si doma v rodině schválně referendum: Znáš Voděradské Bučiny? Jestli výsledky onoho prvku přímé demokracie překonají volební zisk M. Zemana, tak sním svou tkaničku od GPS.
Já vám nevím. Před tejdnem jsem byl na krabicích v Prachovských skalách. Jako šutry dobrý. Vyhlídky taky a jeskyně Bratrská modlitebna je fakt hustá. Přesto se tento výlet ani náhodou nevyrovnal kešování ve Voděradských Bučinách. Jejich tichá neokázalost, absolutní čistota, vůně nového zrození jara, překvapivé zlomy skalních bloků i přehledné náhorní pláně porostlé nádhernými buky, zurčící potůčky i tichá jezírka to slovutným Prachovkám nandala takových 5:1. Vlastně 6:1. Nejsou tady lidi.

KŘESŤANSKÁ MYSTIKA

Zato tu jsou kříže. Spousty křížů. Jak jsem poznamenal v jedné jurodivé chvilce: „to je proto, že je to tu svatý…“ Narazíš na ně na všech možných místech – u cest, na křižovatkách, na vrcholcích kopců i jen tak ve volném terénu. Nejvíce mne zaujaly dva z nich: Modrý kříž vypadá, jako kdyby jej sem přesadil nějaký Řek Zorba z Lefkády. Ten blankyt. Tady každého musej přejít ve vteřině všechny trable. A pak Utajený kříž. Stojí vysoko ve svazích, daleko od všech cest i stezek. Na první pohled vypadá obyčejně a skromně. Když se tu však na chvíli zastavíš, začne tě obestírat zvláštní tajemná nálada. Utichnou plky i fórky, pusa se ti tak nějak sama ustálí v lehce nepřítomném úsměvu; už jsi zapojen, už do tebe proudí pradávná, života plná energie.
Jsou tu rovněž studánky. Já bych se tedy nestyděl zde napít rovnou z potoka, ale ne každej je z práce povinně proočkován proti hepatitidě typu A a B. Studánky představují jistotu. Nejpitoresknější je zřejmě studánka Panny Marie. Zná ji každej kačer. Studánka je oblepená ikonami jezulat. Prej to jsou indicie ke stejnojmenné multině. Trochu mysterkové indicie, protože podle zaručených zpráv v lozích k dané keši sem pánbíčkáři vylepují nové ikony a neznabozi je zase strhávají. Já tu multinu brutnul od stolu, pro jistotu. Panence to nevadilo, protože nás její vlídná mateřská síla přivedla rovnou k pekelně zamaskované finálce, kterou však Vašek odhalil bystrým okem asi za tři vteřiny…

POHANSKÁ MYSTIKA

Komu nevoní křesťanská mystika, může se zde oddat mystériím mnohem starším. Tak třeba takové Mlecí kameny v údolí Zvánovického potoka. Materialisticky orientovaný člověk se může omezenecky ujišťovat, že je vědecky dokázáno, že ony prapodivné velečočky s vytesanýma drážkama sloužily ve středověku coby nástroje pro rozemílání rud. Jenže vysvětlení existuje i alternativní. Ve svazích nad potokem existovala kdysi pradávno pohanská svatyně. A ne jen tak ledajaká. Místo sloužilo ke kladení obětí. Drážky a prohlubně v kamenech potom nutně musely sloužit k odvádění přebytečné obětní krve k úlitbě Matce Zemi… Myslete si, co chcete. Já mám jasno: Nikdy jsem tu nebyl. Přesto se mi už doma, během příprav, ve fantazii zjevila velice přesná vize místa, kde mlecí kameny jsou. To se sice občas stává, zvláště lidem s bohatou imaginací. Jak lze ale vysvětlit fakt, že jsem při příchodu na plac místo poznal do sebemenších detailů? Ne, funkce Panorama na mapy.cz za to nemůže. Ani jsem se nekoukal na fotky v listingu. Deja vu, deja vécu… Jen tu keš jsem hledal o kus jinde… Což je tím, že byla založena podstatně později, než v období lidských obětí ve svatyni.
Vysoko ve svazích, zarostlých smrčím, jedlovím i břízou, nalezneme další zajímavé artefakty: kouzelné kameny. Opět varuju: zavání to esoteriíí. Ale přeskakovat odstavec nemusí ani fanatický ateista; podél výskytu kouzelných kamenů vede trasa báječné, stejnojmenné terénní mysterky. Začíná u viklanu, kolem nějž jsou rozesety prazvláštní kameny (jichž je lichý počet). Úplně to vidím. Za pradávných časů se sem sesedli starší rodu a vůči viklanu vznášeli věštecké otázky. Na čí stranu se viklan zaviklal, toho odpověď bude vyjevena. Ptal se-li pak někdo moc drze, viklan jej rovnou rozmačkal. Nám se viklan zaviklal, aby prozradil, kde najdeme kouzelné jezírko, které nenajdeš v žádné z map. Čím víc se k místu blížíš, tím silněji pochybuješ, že zrovna tam bude fyzikálně možná existence jezírka. Pět metrů od místa jseš si jist, že ti viklan zaviklal falešnou písničku. Jenže pak stojíš…u jezírka. Cesta vede dál, až na to nejposvátnější místo. Kameny zde jsou živé. Jejich životní tempo je pomalé, s tím lidským nesouměřitelné, takže se zdá, že jsou mrtvé, že se nehýbají, že nemluví. Tak chvíli nemluv taky a pak je uslyšíš. Ucítíš jejich tisíciletou zkušenost, horkost slunce v jejich křemenných jádrech, sílu mrazů v útrobách. Dotkni se jich a pak je zas nechej jejich životu. Popros je o to, co ti schází. A pak čekej. Kameny jsou také trpělivé…

KOSMICKÝ HUMOR

Na některé pointy kosmického humoru nemusíš ale v Bučinách čekat dlouho. My jsme zažili dvě potměšilosti a dva zázraky. O zázracích se veřejně nemá žvanit (zejména, když se týkají „zdánlivě náhodných“ BF), zato v takto bulvárně pojatém blogu – já vím – čekáte dychtivě na ty potměšilosti. Tak tady je máte. První: Asi po třech a půl hodinách pohybu v Bučinách jsme si nahlas zamedili, že jsme dosud nepotkali žádného mudlu. Sotva jsme to dořekli, ze tří stran se zjevili turisti. Druhá: Ve chvíli, kdy jsme – cca po pěti hodinách putování - s povděkem kvitovali suché cesty, takže nezablátíme „prasotchoře“ (roz. Vaškovo rodinné auto), okamžitě se naše cesta proměnila v kluzký a měkký blátodrom. Čekali jste víc? Aha. Neštvěte mě a koukejte od toho kompu vyrazit sami někam něco zažít!
Třeba si potvrdit, že táta Paha nekecal. Vstupte s pokorou a Bučiny se vám odmění…

GEODOPORUČENÍ

Tak já už budu končit… Cože? Že jsem nic nenapsal o kešování, o dohledávání zapeklitých indicií, o přídatných hintech k finálkám, brutimetodách, o čemkoli dalším, co by vám usnadnilo cestu k bodíku? Nenapsal, no. To vše už bude na vás samotných, pokud jste podlehli kouzlu Voděradských Bučin a rozhodli se také vyrazit.
Doporučím jen pár kešek, které opravdu stojí za to:
Multiny: Voděradské kříže 2 - Modrý kříž, Pařez, Studánka Panny Marie, Homole
Mysterka: Kouzelné kameny/Magical Stones
Letterbox: Voděradské kříže 5 – Kříž Janův
Trajdy: Mlecí kameny, U Vítálkovy hole, Voděradské kříže 1 – Utajený kříž, Kobyla.
Šťastnou a magickou cestu přeje Paha.
Fotky pořídil Bruce Wayne84
Další Pahovy blogy budou doufejme brzo publikovány na vznikajícím webu www.polabaci.cz