Přejít na obsah






Fotka
* * * * * 2 hlasy

Jede kombajn cacným krajem

Příspěvek od Paha Ahma , 23 duben 2018 · 6 287 Zobrazení

doporučení reportáž
Jede kombajn cacným krajem

Sedím na vrcholu skály s logbukem v ruce. Dech se trochu úží; je to proto, že se bráním závrati. Ze tří stran zeje kolmá stěna, strana čtvrtá nabízí bezpečný, přesto pro mě příliš úzký most na „pevninu“. Hluboko dole je rybník, připomíná však takhle z výšky finské jezero: uprostřed lesů a skal, po hladině pluje labuť a vzduch nad roklinou brázdí šedá volavka, jejíž křik připomínal pláč dítěte. Jsem svobodný, a stýská se mi. Jsem volný, ale ohrožený. Jsem zase na keškách.

 

Kombajn vyjíždí
„Kombajn“ na Trosecko jsme odstartovali s geobratrem Bruce Waynem 84, řídícím rodinný vůz řečený „prasotchoř“, z nymburského sídliště už v šest ráno. No neklepte si na hlavy, my jen využíváme toho, že mudlí lid je neskutečně líný tvor. Pokud už zvedne zadek a někam se vypraví, tak až tak na polední gáblík v hospodě, tři čtyři pivka, povinný výstup do nádvoří zříceniny, další tři pivka a víc už si nepamatuje. Navíc je nádherné ráno, které evokuje červencová svítání do horkých, jasných dnů.
Během cesty lovíme čtyři drajvky a já dumám nad tím, proč vlastně Trosecko neznám, proč mám k lokalitě takový trochu divný vztah. Pak mi to dojde. Byl jsem tu poprvé a naposled před patnácti lety se skupinou tzv. „vandráků“, rozuměj „šiškožroutů“, no a halt když se nevyvede první víkendovka s novou slečnou a v partě není pohoda, pozitivní vzpomínky na nebohé Troskovice abych s čelovkou pohledal. Když vyjíždíme za Kopidlnem na kopec a před námi se rozprostře pánev a ňadra Českého ráje, vše zalito ranními loučemi, jenom polknu a řeknu si: ty vole, tohle chce korektivní zkušenost.
To dobré na tom je, že v Troskovicích je neuvěřitelný klid. Nikde sebemenší známky nevkusné komerce, pěkná víska s muzeem a hospodou, sluníčko začíná krásně hřát a památné lípy se zelenaj; vše co může, kvete a voní v tom nejčistším parfému Planety Země.
To horší představuje skutečnost, že se tu nikde nesmí parkovat. Je nám hned jasné, jak to ve světě funguje jin a jang, jedno podmiňuje druhé a bez černé by nebyla bílá. Vždyť jo, je to takhle dobře. Zdrajvíme ještě trajdu pod lipama a prasotchoře odstavujeme na placeném parkovišti nad hotelem Trosky, kde není ani auto. A ani automat. Ani výběrčí berně.
„Povinný“ výstup k nádvoří hradu je okořeněn keškami, pod kopcem tradička z roku 2003, kterou založil maďarskej kačer, nahoře desetiletá keška s krásnou patinou zubu času a nesmí tu chybět ani earth-keš. A pak už konečně cesta vede do lesů, skal a k vodám modravejm..
Jinej kraj, jinej mrav
Námi vyhlédnutá oblast už správně spadá pod Liberecký kraj. Přiznám zde své sklony k paušalizaci; „Liberečáky“ já vnímám slovem, které sami vymysleli a používají – jsou „cacní“. Slovník podhorského nářečí by řekl, že cacný znamená horlivý, aktivní až proaktivní, do jisté míry sveřepý (směrem k dosažení svého cíle). „Cacnost“ ounerů pod Troskami brzo poznáváme na vlastní kůži.
První naše opravdu přírodní keš je trajda „Očima labutě“. Terén 3 hvězdy. No ona ta stezička k rybníku Vidláku je docela klikatá a strmá. S takovým sklonem terénu by se na Nymbursku s fanglema a masopustem vyhlašovala národní přírodní rezervace. Jsme u vody, čteme hinta, aha, to bude asi nějakej šutřík s břízkou, pěkně u blankytné hladiny, po které pluje sněhobílá labuť.
Když naše prastaré garminy shodně ukážou nějakých 7 metrů k cíli, mírně znejistíme. Námi vysněný balvan nikde. Oba v tiché hrůze ignorujeme zjevný fakt, že se směrem k nule k nebi tyčí nejmíň 35 metrů vysoká skála, co čert nechtěl, s jarou břízkou na vrcholu. Věnujeme se o to „cacněji“ průzkmu širšího okolí. Kdepak. Skalka s břízkou se zde nevyskytuje. Pohlédneme na sebe s němým respektem. Vzhůru!
Po několika minutách hodně drsného šplhání spádnicí po pravém boku oné hrůzostrašné skály jsme skoro nahoře, dál nás vede instinkt zkušených lovců. Skalnatým temenem masivu až na jeho samý vrchol. Tam nám spadne brada.
Na pár minut zapomínáme na náš kačerský původ a žádnou krabici neřešíme. Fantazie mě okamžitě přenáší do východní Karélie, kde se v nitru rozervaných skal blyští safírové hladiny jezer.Přiložené obrázky
Labuť na hladině a volavka kroužící ve výšce podtrhují dojem zázraku. Tam, kde rybník končí, rozprostírá se krásné rašeliniště jak někde nad Sodankylä. Až pohled na samý obzor, plný hrdě se nosících oblin, zmalovaný rtěnkou rozšíleného jara, navoněný esencí ze zářících jabloní, mě vrací do reality.
Přiložené obrázky
Tedy…zdánlivě… Nikde nevidět živáčka; je před devátou dopolední. Zvuk, který jsme před časem přikládali uječenému batoleti s rodinou, ve skutečnosti vydávala volavka.
No ale kde je keš? Vše nasvědčuje místu, které se mi vůbec nelíbí. Teda líbí, ale nechce se mi tam.Přiložené obrázky
Zejména, když tuším, kde by ta mrcha mohla být. Alibisticky provedu nedůsledný výsadek, zastavím se před bezpečně úzkou, přesto však hrozivě hlubokou trhlinou v podloží a hlásím: „Tady to nevypadá“. Geobratr, držící se moudře v povzdálí, mě však usadí. Ukáže tam, kam jsem fakt nechtěl a praví: „Vidim geomaskování.“ Co se dá dělat. Přece se starej rosomák nerozklepe před T 3 keškou? …
Pak nás čeká terénní mysterka, na kterou se oba moc těšíme. Máme vyluštěné obě stage, můj společník pohrdavě rukou odmávne mou otázku: „Našels v listingu ty skrytý fotohinty?“ „Nic takovýho nepotřebujeme, to bude na pohodu…“ Což fotohinty. Keš jsme odlovili bez delších zádrhelů a moc nás to bavilo… O čem však chci psát? Ona mysterka má terén T 2,5.
Co na tom, že je třeba vystoupat dost prudký svah naprosto bezstezečným terénem? Pravda, na labutí skálu to bylo o půl hvězdy horší, to jo… Ale finále? No děcka… U nás by tohle byla jasná T 4. Před publikací by se sešel ouner s betatesterem u pivka, a jak by stouplo do hlavy, už by to jelo: „Hele dej tam radši atribut Nebezpečné místo.“ „Hmmm…taky mě napadlo to doporučit s jištěnim…“
No a do třetice všeho nejlepšího, last but not least. V našich plánech figuruje „oddechová“ trajda u rybníčka Krčák. Když se odpojíme od značené turisťárny a stoupáme v pařáku do celkem výživného svahu, který posléze ústí v krásnou a mohutnou skálu nad rybníkem, napadne mě zavtipkovat: „He he, bratře. Kolik asi má terén tahle keška? Já bych řek tak T 1!“ Zatímco se Vašek vrtá v mobilu, aby se dostal na listing, do „cesty“ se nám přimotá padlý strom, který nejde obejít. Pak slyším jen výbuch smíchu: „Jasně! Je to fakt T 1…“
Dobrá, je možné, že přístup z druhé strany byl o něco vlídnější. Ale T 1 ani ve snu s baterkou; keš sama je ukrytá ve svahu, takže by sebeterénnější vozíčkář ostrouhal mrkvičku. Vocaď pocaď, i „cacnost“ by měla mít své meze…
Z pohádky do pekla, z pekla do pohádky
Velmi příjemný úsek lovu představuje jeho střední část. Motáme se pěkně různorodou krajinou po trase dvou zdejších multin.Přiložené obrázky
Chvilku míjíme ostře zelené lučiny a pastviny, vydechující předpolední horko, pak se zas ztratíme v chladu úzkých skalních uliček a myších děr.Přiložené obrázky
Vždycky, když se mi zdá, že jsem se pod účinkem nějakého zdejšího chemtrailu dostal do pohádky, udeří mě realita mezi oči. Třeba tady. Ve skalním výklenku umírá srna. Není skoro vidět, vybrala si místo, kde dokonale splývá. Má smutné oči a za hřbetem už jí lítá velká moucha.
Pohádková říše si nás ale bere brzo zpět. To, když se rozhodneme odlovit keš Sandstone Arch / Skalní brána. Ani nechceme domýšlet, jak nás potrápí terén; tato keš je ohodnocena strašlivými třemi a půl hvězdami. Cestou vzhůru objevujeme onu krásnou skalní bránu, které je krabice věnovaná; slibujeme si zde pak poodlovný „piknik“. Mohutný, dokonale vysoustružený útvar zde stojí stranou jakékoli pozornosti turismu, mimo všechny stezky a cesty. Přiložené obrázky
Podobné brány bývají v Adršpachu nebo Českosaském Švýcarsku obleženy selfikáři. Tady se zřejmě takové skvosty nachomejtaj jak housky na krámě, jen tak.
Keška však není ještě na dosah ruky. Je nabíledni, že bude potřeba zdolat vysokou, strmou skálu, která se nám směje do ksichtu. Bereme to zprava, což se později ukazuje jako špatná volba. Po levé ruce mám neustále kolmou pískovcovou stěnu. Konečně! Do skály se zahryzává jehličím pokrytý jazyk, nahoře zakončený skalní štěrbinou, kudy by se možná dalo nahoru dostat. Neváhám a frčím tam. „Ta poslední pasáž vypadá vobtížnějc“, glosuju kamarádovi, jenž šplhá za mnou. Když mu ukážu, kudy to chci vzít a zároveň bez jakýchkoli prostojů zahájím akci, slyším za sebou rezolutní zákaz pokračovat. Inu… Má pravdu. To, že jsem podobné věci zvládal ve třinácti, není v mém věku relevantní. A sandály taky nejsou nejlepší boty na lezbu. Například hrozně kloužou. Poslechl jsem a pak docela pohodovou stezičkou došel na místo, kde se dalo skoro bez zaváhání vyjít na vrchol skály, ke krabici. Inu… Jít to zleva, ani se nezapotíme.
Tady to však za tu námahu a ztřeštěnost stálo. Když hledím do větví a korun stromů, jejichž vrcholky jsou v mojí výšce, něco se děje s mým vědomím. Přiložené obrázky
Trochu jsem v pohádkovém světě, trochu na tripu a trochu v jiné inkarnaci vlastní duše. Jedle, černé borovice, eruptující lístečky na vrcholech bříz. Čarodějnice a moje máma nejsou daleko. Pak se to stane.
Z druhé strany, z temného údolí, kudy se vine cesta, slyšíme podivné, neurčitelné, přesto však krajně nepříjemné zvuky. Něco mezi auty a rodinkami s uječenými batolaty.
Definetely Hell! Cyklo Hell…
Je to horší. Podstatně.
Jedinou cestu, kterou můžeme odsud odejít, okupuje jakýsi monstrózní cyklozávod a my se bohužel vynořujeme na jeho trase. Pravda, že před pár kilometry jsme míjeli informativní ceduli o jakémsi závo… ale o uzavření trasy a zákazu vstupu na značený cesty se tam nic nepsalo… To, co vidíme, by zabilo vola.

 

Nekonečný peloton sviští lesní stezkou. Startovní čísla závodníků nahánějí hrůzu; rekord zatím drží číslo 1241. Výrazy v očích sportovců se dají přirovnat k očím býků, před nimiž vlaje rudá muleta. Nevidí, neslyší, jedou příšerně rychle a strašně se od nich práší. A proud neustává. Jediné štěstí je, že jim jdeme naproti.
Jako proti gustu žádnej dišputát; ať se kluci a holky bavěj jak uměj, my jsme zase kačeři, tak co. Jestli někoho vzrušuje vypustit duši na 768. místě závodu a pak měsíc usínat se vzpomínkou, jak jsem v tý zatáčce vzal toho 769., tak budiž. Co bych ale zažít nechtěl, by byla zde se vyskytující máma s kočárkem a malým prckem za ruku. Z nich by totiž zbyl jen mastnej flek; tolik k „cacnosti“ účastníků zájezdu. Echm… závodu.
Zaplať pámbu za tu louku, jíž můžeme střihnout dlouhou zatáčku, kterou se řítí nepřetržitý proud pestrobarevných kombinéz. Slunce zastiňuje žlutavý, dusivý prach. Silnička, kterou musíme projít, má naštěstí širokou krajnici. Nakonec musíme přeběhnout trasu závodu. Připadám si, jako když jsem jednou přebíhal magistrálu v Praze u Muzea. Stupeň nebezpečí na fous stejný.
Rychle pryč! Když nás zas obklopí tichý les, máme až pudovou radost.
Když je forma a kabina drží spolu…
Znáte to. Někdy už vyjdete na lov a od první chvíle cítíte, že to bude na levačku. Zahájíte třemi DNF a v lovu pokračujete jen silou honibodné vůle. Jindy je tomu naopak. Nic nepředstavuje problém; keše, které jsou v lozích popisovány jako nelovitelné atp. jsou vaše v řádu minut.
Po úniku z cyklopekla si užíváme tuto pohodovou variantu. Obávaná multina Princ a Večernice, která je podle většiny kačerů „nějaká divná“ a „musí se dát na bééfko“, je právě na forhontě. Jí začíná geonáročná pasáž v jihozápadní části našeho okruhu, kterou jsem si pojmenoval jako „Údolí Děsu“.
Přiložené obrázky
Krom této multiny tři trajdy, jedna s terénem 3,5 a druhá – považte – TÉ ČTYŘI!
Ježišmarjá, vona ta Večernice je taky T 4…
Nojo, ale kouzlo mladé Libušky Šafránkové na mě bere vždycky. Představa sladké černobrvé krasavice v cíli mne žene od první stage dál a dál. Určitá pasáž kešky sice pravda není už v nejlepším technickém stavu, ale funkční to je dostatečně… no a vzpomeňte, co za útrapy musel přestát princ Velen? Mrakomora? Nebo tu poušť! A ty hajzly loupežníky?
Moje chvilka přichází, když nalézám klíč. Hrdý jak hrdina vytahuju keškosešit, kde mám do linkovaných stránek propiskou načmárané „fotohinty“, překreslené z fotek na webu. „Úspěšnost touto metodou nemám moc vysokou, ale…!“, hlásím kamarádovi, a přitom mu strkám pod nos naprosto nesrozumitelnou čmáranici, z níž ani zbla sám netuším, co jsem tím včera myslel… „No to se nedivim“, opáčí on.
Tentokrát jsem mu to ale ukázal. Teda skoro… „Hele! To je vono!“ hlásím. „Svah doprava, skála, velkej strom, malej strom a polom…Ten tu teda není, ale to je normální… Jsme na místě!“ hlásím neochvějně. Kešku však nalézt nemůžeme. Protože je zde slabý signál, nemůžeme se spolehnout na navigace. Vašek jde hledat o patnáct metrů dál… „Mám ji!“ zařve. Krásná, stará krabice… Ale mě zajímá něco jiného. Můj fotohint! Sedí? Kouknu se tedy od keše a pak do svého sešitku. Moje tvář se rozjasní jak první láskou: „Hele, vono to sedí…i tady…svah doprava, skála, malej strom, velkej strom…“
Pak radši sešit rychle sklapnu, aby nevyšlo najevo, že daný popis sedí…úplně na všechno kolem.
Forma se prostě neztratí. A tak první T 4 tradičku v Údolí Děsu dáváme jak namydlení, asi to zakládal někdo od nás… Nejkřiklavější paradox přichází o keš dál. Terén 3,5, hint: jeskyně. Těším se jak malej Jarda. Kanály, jeskyně, prostě krysí díry, to je moje… Jenže moc dlouho nemůžeme žádný vstup do jeskyně najít. Prudká šplhání berou síly a neměnná scenérie naději. Jen u cesty dole je takovej vejklen, ale to jednak není jeskyně, jednak terén 3,5…tady… No co myslíte? Byla tam!
A pak už nám dochází mentální síly. Těch krabic prostě už bylo dneska moc. Poslední vtipná multinka, vybrutěná od stolu, naštěstí nevyžaduje žádný byť průměrný inteligenční kvocient. Mohl bych ocitovat některé opravdové perly, které mezi námi v to období padly, ale nechci nás shodit, po tak heroickém popisu dříve. Důležité totiž je, když kabina drží spolu.
A ta naše, zdá se, drží perfektně... Jsem rád, že jsem tě, parťáku, tehdá potkal, je to s tebou vždycky dobrej lov, a sobi nám většinou táhnou.
Tyhle myšlenky mi táhly hlavou jen pár kilometrů před cílem na Troskách, když jsme v příjemném sezónním kiosku dali pivko a klobásu. Nohy ani nebolí, pivo zalilo skřípající závity v mysli a knak do žaludku jak do pokojíčku. Počítám, kolik jsme toho sebrali a ani se dopočítat nemůžu. Pak jen zavrtím hlavou a řeknu si potichoučku: „To jsme zase byli dneska „cacný“…“
Přibližná trasa (pěšího) lovu:
Hrad Trosky – Troskovice – Rybník Vidlák – Rybník Krčák – Věžická údolí – Nebákov – Žďár – Troskovice – Hrad Trosky, cca 18 km.
Doporučeno k laskavému odlovu:
Tradice:
- Očima labutě, Skalní brána, Žluva, Troskovické lípy II.
Multiny:
- 19AB-18CD, Skalní ulička, Princ a Večernice, Do nikam
Mysterky:
- Trojmost, Troskovický křížek
Earthka:
- AGT 51 – Hrad Trosky



  • 11



Fotka
panzerstepan
dub 25 2018 7:43

Moc pekne povidani Richarde.  Jako vzdy.  Diky

    • 0
Fotka
kozohroch
dub 26 2018 21:39

Super, hezky napsané, pohladilo po duši.

Taky mne to táhne do skal, ale toho volnýho času je žalostně málo.

    • 0
Připomnělo mi to náš výlet do těchto končin. Bylo to v raných začátcích, někde mezi 15-20. keší. Hledáme ve skalách multinu. Terén 3*. Finále se zdá být nahoře na skále. Můj partner mě zanechává dole a leze nahoru. Když po chvíli zase sleze říká, že přeskakovat průrvu ve skále asi není dobré hodnotit stupněm tři. Vylézt nahoru byla proti tomu brnkačka.
    • 0
Fotka
Čtyřhranka
lis 12 2018 12:40

Riku, skvělý článek. :-)

Když jsem ten Tvůj keškosešit poprvé viděla, tak mě úplně rozsekal. Malované fotohinty, to je prostě boží. :-D Ty jsi kačer v nesprávné době, správně jsi měl čapnout GPSku už v roce 2003 nebo tehdy někdy. Ostatně i jinými loveckými rysy by ses v té době vyjímal. Ty jsi v téhle "době trailové" jako šohaj v lodenové kamizole na panelákovém sídlišti. ;-)

 

Díky za pěkné počtení. ;-)

    • 1
Fotka
Paha Ahma
lis 12 2018 13:50

Riku, skvělý článek. :-)

Když jsem ten Tvůj keškosešit poprvé viděla, tak mě úplně rozsekal. Malované fotohinty, to je prostě boží. :-D Ty jsi kačer v nesprávné době, správně jsi měl čapnout GPSku už v roce 2003 nebo tehdy někdy. Ostatně i jinými loveckými rysy by ses v té době vyjímal. Ty jsi v téhle "době trailové" jako šohaj v lodenové kamizole na panelákovém sídlišti. ;-)

 

Díky za pěkné počtení. ;-)

Někdy si přijdu i jako člověk v nesprávné době :) Díky.

    • 1

Reklama