Kačer na vejminku

Kačer na vejminku
.
Píšu vám dopis z kačerského vejminku:
Bejval jsem geozávislák a honibod. Na krabice jsem myslel vstávaje-lehaje, svůj volný čas jsem v pudu sebezáchovy vyhrazoval pro luštění mysterek, plánování multin a taky pro svou mudlí ženu.. Dělil jsem jej přesně v tomto pořadí. Vlny osudu se pak převalily přes moje srdce i duši a kešování čnělo nad mým oceánem osobní ztracenosti jak pevný, uklidňující maják. Šel čas a skóre rostlo. Zapadl jsem nejprve do lokální kačerské komunity a díky zakládání krabic a psaní logů a blogů jsem se komunitně zahnízdil tak nějak obecně. Jednoho vlezlého listopadového týdne však zaklepala na moje dveře Geokrize. Píšu vám teď dopis z kačerského vejminku.

.
Už řečtí filosofové učili, že po dobré krizi přijde pořádná katarze a našinec se může tak trochu posunout dál. Takže se vlastně na důvody, které mě v krizi vehnaly, nezlobím. Bez nich bych teď asi někde lítal po lese a při honění bodů by mi mezi prsty protek život.
.
Přesto mi přijde fajn se na ony struky, kterými se má krize kojila, podívat zblíž.
.
Když jsem byl mladej, strašně mi vadilo „někam patřit“. Tohle nebyla pankáčská póza (kterýžto jiný jsem zvládal myslím skvěle), to šlo z hloubi, do který jsem neviděl. Každé hnutí, komunita, subkultura, které mě přitahovaly, se mi po infiltraci rychle zhnusily a já bral nohy na ramena. Vždycky to tkvělo v sebezahleděnosti každé takové subkultury, v její potřebě vytvářet vnitřní směšně elitářská pravidla a nepsané zvyky, které tě zařadí do stáda, ideálně na poslední místo. Drž hubu a krok. Ať to byli folkáči, fotbalisti, hippies nebo novoromantici. Někam patřit bylo peklo, kterému jsem se vyhejbal jak rak splaškům.
.
U geocachingu to bylo jiný. Přední výhoda byla, že jsem nemusel fyzicky fungovat v žádné partě, v žádné kolektivní komunitě. Do krabic mě zasvětil jeden kamarád kešař, snadno jsem si upevnil vlastní morálku a poznal svá pokušení ji překročit. Dalo by se takhle existovat dlouho, nebejt jediné myšlenky: JE POTŘEBA ZAKLÁDAT VLASTNÍ KEŠKY. V tu chvíli se moje prizma pozměnilo.
.
Ouner, volky-nevolky, do komunity kačerů patří ze své podstaty. Spoluvytváří hru. A když se mu daří vymýšlet zajímavé listingy a zápletky, k tomu nic neodbyde pohozenou svačinovkou pod strom, tak už v tom je až po uši. Stane se z něj lokální ounerská persona. Proboha – zakládá eventy… Navíc – v mém případě - je to ten, co píše ty básničky do logů. Básník a blázen.
.
Možná až v tu chvíli jsem cítil, že zase začínám „někam patřit“. Věk a životní otupělost nedovolily, aby jev propukl ve fatální intenzitě, ale stejně… příjemný to nebylo. Najednou mi spadly šupiny geozávislosti z očí a všechno mi to přišlo divný.
.
Geokešing je hra. Hra ale nesmí bejt povinnost. Dost často mě někdo zval na odlov, a já se cítil trochu blbě, že bych to měl odmítat, že se mi nechce. Nepřijít na event, to už by byla drzost. Nová mysterka v Nymburce? Musím to okamžitě vyluštit a odlovit! Já ve svém keškosvětě musím, musím a ještě jednou MUSÍM… Začal mě pálit žaludek, v jeho nervech brněly první vlny nevolnosti. Kde je ten volnej Paha, kterej si to štráduje na Černý Myši Polabím a šedý vlasy za nim vlajou jak rosomáčí ocas?
.
Geokešing je hra. Hra ale musí bavit, a to nejen mě, ale snad většinu těch, co ji hrajou. Protože když tomu tak není, tak ta hra začne vadnout. To my ji tvoříme. Moc pěkná vizitka to v mnoha ohledech není. Třeba takový to finálkaření. Já si myslim, že ti lidi neznaj tu ryzí georadost. Když padne šifra, když vyjde kontrolní součet u multiny, když ti vodsejpá letterbox. To oni neznaj. Dokonce si myslím, že je tolik nebaví ani nález samotný finálky, pro kterejžto okamžik kdysi obětovali svoji čest a hrdost. Vždyť je to jen taková rutina. Jen se pohne číslíčko na virtuálním skóreti nálezů. Mnoho povyku pro nic.
.
Ještě větší s prominutím blbci jsou ti, kteří ani na tu keš nejdou, někde seděj a body za ně oběhává v terénu s razítkem někdo jinej. Tomu já vůbec nerozumim. A nechci, aby takovýhle hráli stejnou hru jako já. Ať si založej svojí.
.
Geocaching je hra. Hra byla neměla být moderním výstřelkem s rostoucí mírou všeprostupující bulvarizace. Já vím, nedávno ta tragédie v kanále. Nešťastná karma protagonistů horroru v Motolském potoce jako by ladila s uvadajícím osudem celé hry. Vrhli se na naši hru novináři, vopicechcankáři, kteří všechno vědí nejlíp, fanatici silových řešení, politici. Já jsem začínal s keškama už v době, kdy to rozhodně nebyla tajná hra. Ale co je moc, to je příliš…
.
Přišla moje velká geokrize. Prorostla od ryze osobních kořenů přes komunitu samu až k obecné společnosti.
Ten nejhorší den jsem trajdal po lesoparku a když jsem cestou na Rému potkal u elektrárny VLab.Janovu novou krabičku, málem jsem pustil slzu. Tohle je moje poslední keš, napadlo mě tehdy.
.
Tarabím se lesem, padá brzká, listopadová tma. Z šera vystupují kmeny padlých staletců, lákají svými dutinami a labyrinty kořenů. Sakryš, sem by pásla krabice… A co teprve sem?... Najednou se v mojí tmě objeví paprsek. A jak to jen paprsek světla umí, začne tu tmu rozpouštět. Ježiš, to je příjemnej pocit. A už vím. Založím tady multinu. A založím ji předvším sobě, pro sebe. Pro to, aby geocaching ve mně neumřel.
Tenhle z keškonebe seslaný rituál mě zachránil geoživot a já věděl, že přišla chvíle transformace.
.
Mám to teď s kešováním zase dobrý, protože jsem se osvobodil. Proti „Bratrstvu kočičí pracky“ bojuju na své frontě, jak nejlíp umím – zesměšňováním a edukací. Nečtu geodepresivní koutek na fóru, mrknu tam jednou za měsíc, nechci, aby mi hra dávala jedy do vědomí. S geobratrem je občas paráda vyrazit na tah. Kosit body na desítky, nachodit či našlapat hafly kilometrů, předtím se pár večerů pomořit nad přípravami. Taky je dobrý jen tak vyjet na kolo a u toho sebrat tři, čtyři krabice. Přistihl jsem se, že se občas zachovám jako sváteční tradičkář – ocitnu se na nějakém novém místě a chci si tam ulovit jednu trajdu na památku.
.
Moc už nechodím na pivní eventy, pustil jsem jejich ounerství mladejm. Však už jsem se zasloužil. Je přeci krásný letní večer, sedím na zápraží (na balkoně paneláku), pukám z dýmky (zapaluju ubalenou cigaretu) a upíjím medovinu z džbánku (Pepinova desítka lahváč). Stal se ze mě kačer na vejminku.
.
Tak a jako správný starý hospodář občas pošlu nějakou svou keš, co už neplodí, do archivu a zasadím za to dvě nové krabičky. Občas si taky asi zabrblám, a při protahování ztuhlejch kloubů budu myslet na to, jak Čtyřhranka brázdí někde Karpaty a u toho si do sešitku budu smolit přípravu k třem keškám, co mě zítra čekaj na cyklovýletu.
.
A že to celý nemá pointu? Já vím, nemá. Ale to přece starýmu vejminkáři prominete…
.
Svobodné lovy všem, Paha