U Kokořína je Kačeřina...

Průrva ve skále vypadá na první pohled nevinně. Pískovcové bloky od sebe oddělila trhlina, když roztáhneš ruce a nohy, můžeš se sunout šikmo vzhůru, jištěn jen výšlapky předchůdců do měkké horniny. Geobratr se mi před očima promění v chobotnici, stejně jako Řehoř Samsa v brouka, a než se naděju, stojí nahoře v polojeskyni, kde se podle všeho může vyskytovat keš. Sundávám batoh a raději vůbec nepřemýšlím, zaklesnu se do škvíry a zkouším jej následovat. Už mám více než půlku za sebou, když mi ztuhne žaludek. „Bojim“, pípnu zkroušeně. Už od chvíle, kdy se zdejší krabice ocitla v našich plánech, jsem živil starost, že tenhle bodík budu muset oželet. Čím je člověk blíž smrti sešlostí věkem, tím víc se holt chrání a strachuje, že. O pět minut později loguju…

Jarní den se ještě ani nestihl vykulit v pořádné ráno a u nás v ulici už přede nastartovaná kára věrného parťáka Bruce Wayna. To znamená jediné: dneska bude pořádná kešovačka. V našem podání to znamená skloubit dva atributy, které mám na geocachingu nejraději: dát si do těla v parádní přírodě a u toho nahonit nějaký ten bod.

Cílem, kde necháme auto, je Mšeno, hezké, tiché a maličko zapomenuté městečko na Mělnicku. Je až s podivem, jak si město dokázalo podržet svůj provinční klid, když hned za jeho pomyslnými branami začíná špičková oblast pískovcových skal, tudíž lákadlo na přírodymilné turisty. Den předtím jsem se vyskytl na Malé Skále v Českém Ráji, kde to vypadalo jak na návsi o pouti. Kokořínské skály si přitom vůbec nezadají s profláklými skalními oblastmi Ráje. Možná tu neuvidíte tolik smělých skalních jehel jako v Prachovkách, či bran jako u Příhraz a Klokočí. Specialitou tohoto kousku země jsou skvělé rokle, zařízlé do úzkých a strmých stěn, na jejichž dně se jak jezerní voda válí studený vzduch. Působí to tu posmutněle a auru to tu má tmavozelenou.

Into the Labyrinth

Úvod našeho lovu poznamenávají různé mrzutosti. Zkušenost mi říká, že tím Geobůh dává najevo, že když se jimi nenecháme vykolejit, nachystá nám za to skvělou akci. A tak nepadne jediné peprné slovo, když se bracho po čtvrt hodině ostrého pochodu Mšenem rozhodne vrátit k autu, co když jej totiž nezamkl? (ano, doopravdy jej našel odemčené). Nervová soustava se prakticky nerozechvěje, když zjistím, že postrádám svůj obligátní geopytel s dvěma trekáči a s vlastní citovou hodnotou nedozírných rozměrů (ano, zůstal pěkně sedět na sedadle v tom nezamčeném autě). Jsme tak nějak v klidu. Dovedete si představit, jak bychom byli blbí, kdyby nám to přehlušilo onu radost z pohybu liduprázdným jarním ránem? Nikde ani noha, sluníčko bojuje s ranním chladem a oči odpočívají v záplavě jasných, veselých všebarev vesny.
Připadám si jako v nějaké antické báji. Dva rekové táhnou z města do zakletého kraje. Pohltí je labyrint, z něhož prý ještě nikdo nevyšel živ. Nepočítají, kolik je před nimi strázně, kolik srázů budou muset vystoupat, kolika průrvami se protáhnout. Nezajímá je, kolik mil budou muset překonat. Chtějí jen jedno: vysvobodit z temných údolí krásnou Kačeřinu, jejíž duše je uvězněná po kouskách v neprodyšných plastikových krabicích. Nohy se nám chvějí energií jako dostihovým koním na startu v Pardubicích. Oči planou, nozdry se rozšiřují. Právě nás pohltily první chodby Labyrintu.

„Hrubá síla“ vítězí

Ten pocit, když jsi nažhavený na multinu s fyzickými stagemi a hnedka první schránka je pryč. Kdybychom si našli čas na domácí přípravu, bylo by jasné, co dělat. Teď s odstupem vnímám, že vše bylo zařízeno na jedničku tak, jak to stálo a leželo. E-mail se souřadnicemi finálky od ounera by nikdy nenahradil tu pocitovou jízdu od chvíle, kdy jsme se rozhodli tuhle multinu zkusit na BF, jen podle hintu a atributů.
Kešovačka teprve začíná, plýtváme silami, když se vydáváme na výpady od stezky do skal. „Pan Opatrný“, v mé hlavě nastavený na těžkou racionalitu, umlká. Zákon o zachování energie se chová zvláštně. Duševní vzpruha, třeba v podobě odlovení multiny na čisté béefko, dovede vymazat dva kilometry v náročném terénu.
Hlotoním se po jednom skalním stupni, když se pode mnou ozve hysterické zaječení kamaráda; vzápětí na mě pod nohama vykoukne jeho hlava, za ní ruce: v jedné z nich třímá Vašek krabičku! Moje standing ovation přeruší kamarádovo zklamané zavrčení. Ne každá krabice je keš. To, co jsme našli, je nějaká jiná geolokační hra, zřejmě místní pro děti.
Živíme se nalezenou indicií jiné multiny a pomalu trávíme prožité zklamání. Pak se po našich pravicích kus od cesty objeví velikánský skalní blok. Kývneme na sebe, mluvit nemusíme. Ušli jsme tak deset metrů a jak zpívají manželé Klusovi, „koně klus promění v cval“. Důvodem není spirituální osvícení jako u zmíněných interpretů, ale kdo by přešlapoval, když by si všiml uprostřed skalstva slušné dutiny, zatarasené kamenem. Dobíháme a já tajím dech. Ano, v úkrytu je krabice. Emoce pustím na uzdu až ve chvíli, kdy držím v ruce krabičku, opatřenou logem geocachingu…
Takhle to přesně mělo dopadnout. Kešku jsme odovili společně a nerozdílně, v jeden čas se rozhodli jít metodou BF, v jeden čas spatřili ve skále podezřelé místo. I v bájích, výše vzpomínaných, hrdinové svým prvním činem zpečetí své bratrství; pak už je nerozdělí ani strašlivé klatby ni bludné balvany.

Z Náckovy rokle na Cikánský plácek

Je o pár hodin později, na stezkách potkáváme první mudly, paní v růžové sukénce neumí pozdravit. Prošli jsme prvním Bludištěm, vydrtili nějaké svahy a spádnice a mě začíná píchat a tahat pod kolenem. Zimní pauza byla tentokrát hodně devastační. Copak ale hrdina zahodí zbraně a plivne na vlastní ideály, když ho píchne v kolínku? Houby s octem! Hrdina zatne zuby, nebrblá, občas si dá pauzičku a má tak záminku k balené cigaretce, kterou by jinak možná oželel, když je geobratr relativně čerstvým nekuřákem. Hrdina se ale především umí smát.
No považte! Jak je možné, že se v zemi s historií, jakou má ta naše česká, může něco takto jmenovat! Název vyčtený z mapy nám potvrzuje údaj na rozcestníku. Jako že fakt Náckova rokle. Trapné fórky, které mě napadají, musí počkat, než se přesupí rodinka mudlů. Přece jen, není třeba kazit geocachingu pověst. Nechám na vaší fantazii, kdo by se mohl chopit založení tematické keše na tomto místě. Jak by asi mohla vypadat finálka a co by na to asi tak řekl revírník.
Kdybych byl mšenský, neváhal bych se založením multikeše „Z Nackovy rokle na Cikansky placek“. Myslím, že bych se v listingu asi pěkně vyřádil. Líčil bych dramatickou sérii bitek, ve které by nakonec hbití a v právu jsoucí kočovníci snědé pleti zahnali odulé plešaté tvarohy na potupný útěk, než by jim vodník Jožin z kokořínských bažin lapil duše pod Pokličky. Trasa by nebyla dlouhá, příjemně by klesala stinným, tichým údolím, no a kdybyste už nemohli, určitě byste si opatřili zázračný lék v Apatyce, která má otevřeno nonstop.

Tohle údolí učitě stojí za zmínku. Je to jedna z nejsevřenějších roklí v okolí, aspoň u jejího ústí. Chladný vzduch se tu válí u dna jak těžké tokajské. Tady ani nepomyslíš na hnusné sucho, které trápí naši zem. Ze stěn vyrůstají aromatické byliny, právě kvůli nim dostala strž svoje jméno. Tradička a earthkeš jsou snad dostatečným lákadlem pro přírodu obdivující kačerstvo, aby se sem vypravili. I když…komu není shůry dáno, v Apatyce nekoupí…
Cikánský plácek u ústí naší rokle dělá svému jménu čest. Vládne zde totiž slušný chaos. Lidské hlasy se proplétají od dětského kňourání přes ženskou hysterii až po správný chlapský zpruz. Na chviličku zatoužím po tmavozeleném espritu náckovy apatyky. Jenže je před polednem a my jsme pod Pokličkami, velice zajímavou skupinou skalních útvarů, jimž je pochopitelně věnovaná poctivá Alkeho ertkeš. Tudíž konec snění. Čeká nás 313 úzkých, oklouzaných schodů. Zatínám zuby, propínám koleno a těším se na to, co zde ty chemické eroze způsobily. Je to krása, jen co je pravda. Přesvědčte se sami. Děti ječí, sluníčko pálí a nad hlavami pokliček bzučí dron. Jarní pohoda jedenadvacátého století.

Do boje s písní na rtech

Když táhli husiti proti křižákům, zpívali prý tak vroucně a odhodlaně svůj chorál o božích bojovnících, že cizáci zlomili halapartny a radši se utopili v bažině. Tak nějak si to tedy pamatuju ze základní školy. My táhneme na dvě kešky, které slynou vyšší terénní obtížností: první má T3,5, druhá dokonce čistou T4. My Polabáci, žijící na placce, jsme značně handicapovaní oproti ounerům z hor a skal, kteří se nerozpakují fláknout T2,5 ku keši, pod kterou se našinec pozvrací strachy. Chtělo by to nějakej motivační song.
K mému velkému překvapení se spontánní aktivity chápe ten, od kterého bych to nečekal – můj geobratr. Viděl jsem jej i na eventu v podroušeném stavu, zažil jsem ho v různých stavech euforie, ale zpívat? To by dřív hora porodila myš… Proto strnu v dokonalé paralýze, když otevře pusu a z hrdla se vyřine cosi, co by se dalo zapsat do not: „U Kokořína...“
Tak trochu čekám, že náš nový bojový chorál bude mít nějaké pokračování. Samotnému mi nápěv nic neříká, což je poněkud ostuda, no je to již sakra dávno, co mi maminka zpívávala ukolébavky v podobě českých lidovek… O to dychtivěji čekám. Pauzu, která nastává, vnímám jako prostředek pro zvýšení napětí a atmosféry. Vašek se nadechne a opět spustí: „U Kokořína…“ Aha. Nevadí. Méně je někdy více…
Inu, máme takový stručnější, údernější epos. O to častěji zaznívá. Když později prodléváme u hradních zdí, dozvídám se, že geobratr tento skvost zná z teleshoppingu nabízejícího kolekci českých lidovek. V reklamním spotu toho prý více nezaznělo…
Doma proženu věc googlem. Aha, Milan Chladil. Toho jsem nikdy na plakátě nad postelí neměl. No a teď toho lituju. Mohli jsme dát dohromady třeba celou sloku:

„U Kokořína, u Kokořína / krabičku třímám v pracce tak rád /
U Kokořína je Kačeřina, geokačing já znám milovat….“

Pitomý, že? Možná že naše minimalistická podoba byla jak pro nás, tak pro uši kolemjdoucích mudlů tou ideální variantou…
Jo a ty terénně náročné kešky jsme dali. Malou ochutnávku pocitů už jste četli v úvodním perexu. Tak nás to nadchlo, že jsme se cestou od té druhé krabice vzmohli na mnohem delší song. Zpívaný v dupavém, doom-metalovém rytmu: „Na železnici dějou se věci, na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci!“
No tak dobře. Bude lepší nechat slečny Euterpé a Polyhymnii sladce spát…

Slíznout smetanu

Jak tak klesáme od obávané keše „Nedamy“, vkrádá se do nás předčasný dojem konce akce. To nejvýživnější máme za sebou. Shrnu to lakonicky: „Hele v pohodě. Křupe mi v koleni a to je fajn, už to totiž nebolí. Pohoda. Teď eště na Kokořín slíznout smetanu…“
Onou „smetanou“ míním dvě tradičky poblíž hradu. Někdy je lépe mlčet, a být považován za pitomce, než promluvit a smazat tak všechny pochybnosti. Neboť ona smetana v realitě spíše připomíná zkyslé mléko ze skladů Agrofertu…
První keš je někde poblíž hradu. V praxi to znamená: prodrat se davem čítajícím na stovky mudlů, v sílícím vedru vystoupat po strmých schodech, vklíněni do zástupu ječících prepubescentek, pod hradem se pak přetahovat o nadějnou skulinu, možná skrývající keš, s paní středního věku, která se zde rozhodla si pořídit selfika, následně zjistit, že keš bude o cca 20 vertikálních metrů vejš a vydrápat se tam. Trudnou pointu naštěstí nenaplníme, keš je na místě a od ní je krásný výhled na nedobytné zdivo hradu; hemžící se mastňáci připomínající obtížný hmyz se nás netýkají. Spekulujeme, že za pár let bude umožněno vjet autům nejen ku hradu (což se naštěstí nyní nesmí a nedá), ale přímo do hlavní hradní síně, kde bude stačit vystrčit ruku s mobilem z okýnka auta, zmáčknout čudlik a vyfocené vystavit na instagram s nadšeným hashtagem „Kokorin rulez!“
Zbejvá nám poslední keška se slibným názvem „Kokořín Vista“ a milosrdným terénem T2. Jenže… Pokud stoupáš po serpentině silnice a odbočíš na keš odzdola, čeká tě poctivá polabská T4,5 (klouzající sráz střídaný průtahy skalní průrvou) a na tuhle legraci už fakt nemáme síly. Jsem asi pět metrů od keše, kdy mi nohy vypoví službu, a skácím se břichem na svažitou zem. Vyplazeným jazykem ochutnávám zdejší jehličí a písek. Takhle jsem si slízávání smetany tedy nepředstavoval… Až během klesání od kešky mi došlo, že mě ani nenapadlo otestovat, jaká že to „vista“ na hrad se od krabice nabízí. Spíše nemohu uvěřit, že jsme byli schopni vylézt tudy nahoru…
Pod hradem v bufáči dáváme malé pivo a smažák v housce a opět se duševně ocitáme na předčasném konci akce: „Do Mšena slabejch pět kiláčků po zelený…“ Pak se za tuhle furiantskou hlášku proklínám. První míle cesty vede ve strašném vedru mezi ječícími mudlodětmi příkře vzhůru, cesta se kroutí a zlom ne a ne přijít…
Leč každé martyrium má svůj konec. Cesta vyšplhala na náhorní pláň, kde si lze užívat posledních kilometrů v příjemné, jarně jásavé krajině.
Dorážíme do Mšena, takřka liduprázdného, a ještě stíháme odlovit v infocentru za vydatné pomoci zdejší paní pracovnice jedinou mysterku dne; za odměnu si kupujeme u ní pěknou turistickou známku, takzvané „megacéwégéčko“.
Na slíznutí smetany nedojde nakonec ani ve Mšeně. Zmoženě se zařadíme do fronty na jistě skvělou zmrzlinu. A právě v tu chvíli slečna zmrzlinářka začne spravovat zaseknutý zmrzlinářský stroj… Nezbývá než protáhnout huby a vyrazit na poslední stovky metrů k autu, které kupodivu nikdo neukradl ani neodtáhl. Usedneme do sedadel, vypneme navigace, jejichž trasový počítač nám ukazuje, že jsme dnes uťapali skoro šestadvacet kilometrů.
Podívám se na geobratra a mlčky jej vyzvu k závěrečné hlášce dne. Myslím, že se mu docela povedla:
„Hele, je to divný, ale já jsem maximálně fresh…“

Tak jo. A tu o Karkulce příště.

Doporučené keše:

https://coord.info/GCN7VH
https://coord.info/GCN9J9
https://coord.info/GC2EX10
https://coord.info/GC6XDM8
https://coord.info/GC4G3CP
https://coord.info/GC141FP

Váš Paha.