Kdo přežil Rudý les? – reportáž z eventu SURVIVOR očima účastníků - Část 2

POKRAČOVÁNÍ DRUHOU ČÁSTÍ...

Intermezzo – skrytá imunita už naposledy

Nevím už, jestli před čtvrtou výzvou nebo až po ní, nacházím kousek provázku trčící ze zahrabaného pařezu a na světlo světa vytahuji… Buzolu. Ty vole, zase buzola. To je sice hezký, ale já chci imunitu, ne buzolu. S těmito myšlenkami ji zahrabávám zpět a nechávám svému osudu… (Rouťák)

Vrstvili jsme různé šílenosti, napadlo nás hledat stromy s lišejníky. Pak jsem si všiml, že v mapě, kterou jsme dostali, byla v rožku směrová růžice. To se mi propojilo tak, že právě v tomto místě bude skrytá imunita schovaná. A že nám kompas pomůže na to místo dojít. Já se dokonce mezi výzvami rozhodl to místo najít. Co čert nechtěl, zrovna tam byla taková dřevěná konstrukce s jehlanem ze tří větví, trochu to připomínalo znamení z filmu Blair Witch. Docela hodně jsem se tam nahledal a přemýšlel, co ta konstrukce představuje a kde ukrývá ten skrytý symbol imunity. Přitom jsem ho měl celou dobu na krku. (purbik v rozhovoru s Pahou)

Psychoterror po pahovsku

Autorská glosa: Možná mohlo hráčům dojít, že po totálním vyčerpání těla musí nastat kalokagatická rovnováha: následné zničení psychiky. Na to nám dobře posloužil jednoduchý sociometrický testíček s naprosto nevinnými otázkami typu: Kdo je z vás ve hře největší pozér, lhář, intrikán či s kým byste nikdy nešli na pivko? Hráči, nalákáni zdánlivou anonymitou testu, byli posléze šokováni informací, že musí odhadnout u všech otázek nejčastější odpověď. A za odměnu mohou vybranému spolu-protihráči veřejně přizakroutit krkem v podobě uzlíku na laně s jeho jménem. Tři uzlíky – končí tvé šance na imunitu…

Od další fáze soutěže jsem moc nevěděl, co čekat. Vyplňování dotazníku nejdřív moc nešlo, ale pak jsem si řekl, že je to hra a podle toho tam začal vypisovat jména. Při následném vázání uzlíků pak bylo občas možné poznat kdo kde přidává a podle toho odvozovat následné antipatie. (Luděk)

Po tentokrát kratší pauze přichází poslední výzva, na psychiku dosti tvrdá. Věřím, že být hladový jako Čonkové děti a strávit s určitými lidmi čas jako v reálném Survivoru, odpovědi by se samy vykrystalizovaly. Při této jednodenní simulaci však nebyla šance, aby se někdo v těch negativních stánkách projevil. Naopak, opravdu jsem vůči všem choval velké sympatie a věřte nebo ne, na pivo bych šel s každým jedním z hráčů, a to velmi rád. Proto jsem na některé otázky odpovědět nedokázal. Ne, že bych byl srab a měl problém napsat o někoho, o kterém bych si potenciálně myslel své a měl k tomu důvody, ovšem já prostě nevěděl a vědět za tak krátkou dobu ani nemohl. Proto jsem situaci vyřešil tak, že jsem všude tam, kde jsem odpověď z těchto důvodů neznal, napsal sebe, což bylo v tomto případě povoleno. (Miloš)

Poslední výzva je pořádná lumpárna. Co lumpárna. Pěknej humus to byl. U půlky kolonek nemám tušení, koho napsat, a fakt střílím od boku. Výsledky mě moc nepřekvapují. Co mě ale překvapuje, jak mě mají všichni rádi. Dokonce natolik, že po této aktivitě získávám imunitu. Myslel jsem, že naopak budu vyuzlíkován jako první a poletím jak namydlený blesk. (Rouťák)

Autorská glosa: Po zauzlení krků (v kteréžto pasáži bych měl být příště důslednější v jasném určení pořadí, kdo komu půjde po krku) nastává poslední klasická kmenová rada.

Pátý souboj – to je na psychiku a svým způsobem jsem ráda, že už v závěrečné pětce nejsem. Protože slyšet o sobě, že někdo je největší zrádce, největší potížista, největší ulejvač, největší podrazák….. tohle je pro silné povahy a jednoho se to může i dotknout. Nicméně hráči zvládají i tohle a dle počtu uzlíků na provázku nakonec odchází Soulmind. (Lída)

Jen jsme netušili, kdo nyní určí toho, kdo zůstane před branami finále. Byla to v tu chvíli již tříčlenná porota rozšířená o Pavla. Rozhodovalo se mezi mnou a Luďkem, oba jsme obdrželi po jednom hlasu a čekalo se na rozhodující. Tento hlas byl vůbec první, který jsem během všech dosavadních kmenových rad dostal, což mě těšilo, neboť jsem si říkal, že to možná znamená, že nejsem v soutěži problémový element. Ovšem onen rozhodující třetí hlas padl opět na mě a bylo rozhodnuto, že skončím na čtvrtém místě. Pár vteřin jsem přemítal, jaké by to bylo být ve finále a tím pádem skončit na pódiu (pak jsem na to pomyslel ještě jednou, když jsem viděl, jaké pěkné medaile finalisté dostali, to by byl vedle herních šátků rovněž moc hezký suvenýr na památku), ale tyto chmury z nepopulárního bramborového umístění mě po poděkování za hru přešly pohledem na batoh, kde jsem měl cigára. Už jsem měl opravdu velkou chuť… (Miloš)

It ´s a final countdown

Po přestávce následovalo předstoupení před porotu. Moc dojem jsem zřejmě neudělal, takže došlo k remíze a musel jsem se ještě přesunout do poroty. (Luděk)

Na obhajobě jsem nikterak nelhal. Vzpomněl jsem si ale třeba na prezidentské volby. Jak to znělo – volte mě, protože, a běžte hlavně volit a volte, jak vy chcete. Co zní líp? Za mě to druhé, ačkoliv když to vztáhnu k prezidentským volbám před šesti lety, na které narážím, to sympatičtější prohlašoval mně mnohem méně sympatický kandidát. Ale věděl, co má říkat… Se svou řečí jsem spokojen, i když tam byly asi dvě věci, které jsem říct chtěl, ale zapomněl. Jedna byla, že všem děkuji, že jsem se vlastně vůbec neobjevil na přetřes jako osoba vhodná k vyřazení. Když nepočítám první kolo naší kmenové rady, kde dostal každý jeden hlas, vlastně pro mě za celou dobu nehlasoval vůbec nikdo. Vzhledem k tomu, jaký jsem, jak to i popisuji výše, mě to HODNĚ překvapilo a děkuji vám za to. Druhou věc si teď nevybavím. Každopádně jsem mluvil tak, jak jsem to cítil. Kdo mě víc zná, ví, že jsem soutěživej úplně šíleně. Dneska už věci umím docela pobrat, ale prohrávat jsem dřív neuměl vůbec, dneska už to nějak zvládám, i když taky ne vždy. Proto jsem nepoznával sám sebe. Mně bylo fakt tak strašně dobře celý den, že mi bylo úplně jedno, jestli vyhraju. To je pocit, který u sebe vůbec neznám. Prvně jsem jej zažil před týdnem na Brázdě. Taky jsem věděl, že jsem udělal vše, užil si to a ač jsem chtěl skončit co nejlépe, věděl jsem, že to umístění budu brát, ať bude jakékoliv. Tady to bylo taky tak. Na tohle u sebe nejsem zvyklý. Ale ono je to asi vždy tím typem soutěže. Když je člověk individuálně sám za sebe, je to jiný. To tady sice byl, ale vlastně je ta hra hodně komunitní. Překvapily mě naprosto precizní, sofistikované a hluboce promyšlené otázky Lídy. Ta všechny ostatní otázky i naše projevy hravě strčila do kapsy. Neuvěřitelné, jak dokázala své otázky podat. Odpověděl jsem nejlépe, jak jsem uměl. A to na všechny otázky. A upřímně. Odpovědi, která mě stála vítězství, totiž té na Milošovu otázku, nelituji. Tady jsem už mohl skončit nejhůř druhý. To pro mě vlastně bylo vítězství. Jak jsem psal, pro mě neobvyklé, nenormální, ale cítil jsem to tak. Tady jsem už dobře dopadl. Navíc v komunitě deseti lidí. Když jsem druhý, je to super. Z deseti. Ale dostat brutální nakládačku od Slavie? Pak všude číst ty jejich namyšlený kecy a minimálně dva, tři měsíce (ale spíš podstatně déle) to od nich neustále dostávat sežrat? Od těch, owner promine (on je jenom sešívanej, ne to druhý), sešívaných debilů? No to vůbec. To je milionkrát horší potupa, než tady čestně prohrát s purbikem. (Rouťák)

Tři přeživší jsme se vrátili do tábora, uklidili a pak si promýšleli naše projevy, se kterými jsme se vydali na poslední hlasování. Po jejich přednesení a zodpovězení otázek porotců jsme už mohli jen napjatě očekávat výsledek. A ten byl (nepřekvapivě) nerozhodný - já i Rouťák jsme dostali po dvou hlasech. Takže se k porotcům připojil anomen.s a hlasování se opakovalo. Remíza už nehrozila a rozdílový lísteček nesl moje jméno, takže jsem mohl zajásat, sbalit šek, zhášedlo i vlajku a začít přijímat gratulace. (Purbik)

Autorská glosa: Prvním českým GeoSurvivorem, tím, kdo přežil Rudý les, byl tedy – ó la lá! – kačer PURBIK! Zvítězil zaslouženě,protože předvedl dokonale komplexní výkon, kde dobrou strategickou a sociální hru doplnil nadlidskými sportovními výkony. Jeho obhajoba před finální porotou byla sebevědomá a upřímná.

Druhé místo obsadil nejtěsnějším možným poměrem hlasů Rouťák. Srdcař, čestný hráč a nositel obrovské emocionální energie, kterou nakazil ve slabších chvilkách hry všechny, včetně štábu! Obhajobu svého výkonu ve hře pojal po svém. Zněla altruisticky až státnicky a potěšila člověka jako jsem já, který dnes musel – kvůli hře – jít, byť nerad, občas „přes mrtvoly“.

Třetí Luděk se držel celou hru stranou, byl tichý a nenápadný, a jak historie Survivorů ukazuje, takový typ má vždy velkou šanci se dostat hodně daleko, leč nikdy nezvítězí…

Tímto svou nevšedně pojatou reportáž ukončuji. Nechce se mi zde už zveřejňovat pozitivní shrnutí hráčů, neboť bych se ocitl v rozpacích, ani věcné připomínky ku zlepšení, protože ty chceme vzít jako růstovou zpětnou vazbu a příští ročník připravit ještě lépe. Strom se pozná po ovoci. Tak doufám, že rozhodnutí, které jsem s Lubošem týden po eventu přijal, totiž že tento Survivor nebyl v keškařské komunitě tím posledním, bylo správné a my se s někým z vás uvidíme na dalším ročníku Hry, někdy v příštím roce.

Více informací jak o tomto eventu, tak o dalších plánech organizátorů, můžete čerpat na webu gcfox.cz.

A výhledově zde uveřejním i velký rozhovor s vítězem Survivora, Purbikem…

Váš owner a moderátor eventu, Paha Ahma