GR 20 - Na dosah korsického nebe

Jak jinak než opět super počteníčko, které nikdy nebude tak dlouhé abych ho nedočetl.

Díky za kladnou odezvu! :-)

Přeji pěkné dny. 4H

GR20 jsem absolvoval na těžko na 2x vždy na týden a korsické hory jsou pro mě nejkrásnější hory života.

Ran55: Korsika je neskutečně nádherná. Nadarmo se jí neříká Perla Středomoří. A hory obzvlášť. Někdy si říkám, že bych se tam ráda vrátila. Chtěla bych to celé vidět ještě jednou...

Díky za komentář! :-)

4H

Ahoj,

díky za pěkný článek, hezké počteníčko, Korsika je můj druhý domov, víceméně po Evropě už jinam nejezdíme.

Ehm, moc díky za tu nostalgii co mě to navodilo... na Korsice jsme byli v roce 1999. Nešli jsme GR20, ale na Monte Cinto, Rotondo, D´Oro a Capu D´Orto jsme vylezli, prošli Špeluňku i kolem dolomitových věží ze sedla Vizzavona... koupali se v anglických kaskádách, zažili dvoumetrové vlny v Portu, projeli se lodí v Bastii, zažili oslavy Napoleonových narozenin v Ajjaciu, neúnavně otravné prasátka a viděli nádherné modré medůzy s půmetrovými klobouky.

Nikdy na to nezapomenu a také bych se tam rád ještě někdy podíval.

Jirca76: Díky za komentář. To se vám nedivím, je tam všechno, co je na světě krásné. ;-)

Weselka: To jsou také pěkné zážitky! Monte Cinto bylo super. Na D'Oro jsem neměla sílu, ani na Rotondo, bohužel. GR 20 mě příliš zaměstnala a vyčerpala. Anglické kaskády byly také parádní. Hned bych tam jela znovu. V září je tam prý nejkrásněji...

Díky za komentář. :-)

Tak z tohoto článku jsem cítil tolik emotivity, že jsem se málem rozbrečel. Ač šlo o popis cesty na světové straně, která mne vůbec neláká, aspoň virtuálně jsem si to užil. Markéto, jak proboha zvládáš tolik emočních vjemů?? Fyzička se dá namakat, ale ty mezilidské "ztráty a nálezy", které popisuješ, to se natrénovat nedá.

Paho, díky za komentář, udělal mi velkou radost!

Ano, přesně to na tom bylo nejtěžší: nejdřív člověka najdeš, potom k němu hledáš cestu, a když ji konečně najdeš a ucítíš k němu blízkost, zase ho ztratíš. Máš hroznou depku. A zase najdeš někoho jiného... a tak pořád dokola. Ale to už k tomu holt patří. Daň za to, že na cestě potkáš skvělé lidi, kteří Ti ze sebe něco dají, je to, že se s nimi zase musíš rozloučit. A máš pravdu, že je těžké si s těmi emočními vjemy poradit. Jistým řešením by bylo jít celou cestu sám. To by pak bylo emotivně snažší, ale zážitkově chudší.

Díky za milý komentář! :-)

To je jak v životě, akorát zrychlené na čas vandrování. Obdiv, že to zvládáš. Jinač si myslím, že jít sám je emotivně hodně slušná sebezkušenost... čím víc lidí, tím hůř, tedy pro mě