Rozhovor s TEAM 360

TEAM 360: Keše hledám už od začátku – přes deset let. Ze začátku jsem poctivě logoval všechny keše, ale když jsem se dostal asi k 300 keši, zjistil jsem, že mě nebaví soupeřit s ostatními, kolik keší mám a všechny logy jsem smazal. Nelíbí se mi přístup některých kačerů, kteří soupeří o to, kdo bude mít víc bodů. Nejsem totiž vůbec soutěživý typ, chci se jen bavit. Začal jsem hledat keše jen pro svoji radost a proto si teď vybírám jak lokality, tak velikosti keší. Už nechci logovat na internetu, někdy napíšu jen write note, když mám pocit, že něco chci ownerovi keše sdělit.
Mikisi: A kolik teda máš nalezených keší?
TEAM 360: Tak to ti neřeknu, nechci, aby to vůbec někdo věděl. Beru geocaching jako sport, to znamená, že musíš vyvinout nějakou fyzickou nebo duševní aktivitu a sbírání mikrošek u odpadkových košů, abych měl body, není sport. Není to ani zábava ani žádná výzva a může to být kolikrát i nebezpečné – vždyť víš, jaká prasata dokážou být lidi.
Mikisi: A co je tedy výzva?
TEAM 360: Když jsem začal kešovat musel jsem jet přes 20 mil pro keš, to byla výzva (směje se).

Mikisi: Nemáš rád a nehledáš mikro keše, co teda říkáš power trailům?
TEAM 360: Power traily jsou jenom o egu – kolik mám bodů, o kolik mám víc než mí kámoši, kolikátý jsem na světě atd. Znám lidi, kteří na oblečení pyšně nosí „jsem první, druhý, třetí na světě“, chtějí, aby všichni věděli, že mají nejvíc bodů a bohužel se i tak chovají k ostatním, kteří s nimi vůbec nemůžou soupeřit. To už není o zábavě nebo o sportu, to už je jen o egu. Bohužel se tohle fakt hodně rozmohlo, tak čekám kdy se kačeři začnou dělit na kingy a loosery.
Mikisi: Není to příliš tvrdé hodnocení? Nevidíš to až moc černě?
TEAM 360: Ne, vůbec ne. V Americe se kvůli bezvýznamným bodům opouští i fair play – nejnovějším hitem je tzv. LEAP FROG FOR THE CACHES.
Mikisi: Co to znamená? Na žábu si snad nehrajou?
TEAM 360: Ale hrajou. Při power trailu abys ušetřila čas, tak vezmeš první keš, zaloguješ jí při cestě k druhé, vyměníš za druhou, v autě loguješ třetí atd. Připomíná to skoky žáby – proto LEAP FROG. To už nemá se sportem nic společného – je to jako doping – udělám něco nefér, jen abych uspokojil své ego a ostatním ukázal, že jsem aspoň naoko lepší než oni a aby mě plácali po zádech.

Mikisi: Teď se tě zeptám trošku z jiného soudku. Na GC.com jsem v tvém profilu našla označení The First International Geocaching Ambassador to the World. Jak jsi k této funkci přišel a co vlastně obnáší?
TEAM 360: Označení Ambassador vzniklo jen jako žert. Někdo mě kdysi takhle označil, když propaguju geocaching a snažím se přiblížit lidem jeho historii. Není to ale žádná funkce a už vůbec ne placená.
Mikisi: Je pravda, že díky tobě jsem se konečně pořádně dozvěděla, jak to všechno tenkrát bylo. Kolik cest s O.C.B. ročně podnikneš?
TEAM 360: Ročně jsou to asi tři cesty po Americe a jedna za moře. Rád cestuju, ale nevyhledávám dlouhé lety. Nejhorší byla cesta na Australský Mega event. Ta byla fakt nekonečná.
Mikisi: Jak se vlastně takový „svatý grál geocachingu“ převáží? Předpokládám, že tu plechovku nehodíš jen do igelitky a hurá na event.
TEAM 360: Ne, to ne. O.C.B. se převáží ve speciálním vypolstrovaném tubusu. Je přesně udělaný na míru, aby se tam plechovka nehýbala a neodírala se, padne jí přesně, aby nedocházelo k jejímu dalšímu poničení. Už tak z ní zbylo fakt málo. Tubus pak dávám do kovového kufříku.

Mikisi: Cestuje tak v zavazadlovém prostoru?
TEAM 360: Ne. Kufřík nikdy neodkládám ani v letadle, spolu s mým laptopem si ho beru na palubu.
Mikisi: A co celníci?
TEAM 360: Celníci se nikdy neptají, i když chtějí vidět obsah kufříku. Zatím se nenašel žádný, který by byl zvědavý, proč převážím starou plechovku od fazolí. Sem tam se najde nějaký, který je podezřívavější a ten maximálně plechovku otestuje, jestli to není bomba nebo její součást, ale když se dozví, že jsem jen pouhý turista, bez dalších zbytečných řečí mě pustí i s kufříkem do letadla. Je to asi tím, že kdyby se měli celníci ptát na každou kurióznější věc, co kdo převáží, byly by na letišti u odbavení neskutečné fronty.

Mikisi: O O.C.B. se staráš, udržuješ ji, renovuješ, hlídáš. Podnikáš spoustu cest, abys ji ukázal lidem, připravuješ si vlastní promotion, připravuješ show k odhalení za zvuků hudby z 2000: Vesmírná Odyssea – baví tě to vůbec ještě teď v době, kdy spousta lidí nekouká na geocaching jako ty? Jak vůbec vidíš budoucnost geocachingu?
TEAM 360: Pořád se snažím být aspoň 50-ti procentní optimista. Chtěl bych, aby se geocaching vrátil k velkým schránkám někde v přírodě a vždycky mi udělá radost, když přijdou lidi a ptají se na historii. Je to takový ukazatel, že jim není úplně všechno jedno. Nakonec se stejně shodneme na tom, že je potřeba, aby to lidé dělali pro zábavu, aby děti nebyly zklamané, když otevřou keš. Aby ubylo keší ve městech a přibylo v přírodě – to odrazuje i zloděje keší – který z nich by táhl 2 kilometry do přírody, aby tam něco zničil?
Mikisi: To máš pravdu, nikdo kdo chce něco zničit, nevyvine takovou námahu. Ale v městech taky můžou být krásný keše.
TEAM 360: To můžou, ale nemusí být na každém rohu. Geniální řešení například u městských multin je chirp. Můžeš ho použít místo fyzické stage, naprogramuješ ho a umístíš na nepřístupné místo, třeba za okno, a když se kačer dostane do jeho dosahu (asi 15m) na GPSce se mu objeví instrukce. Naprogramovat ho můžeš, jak chceš – další souřadnice, hinty, šifry, postupové klíče atd. Je to dokonalý.
Mikisi: Díky za rozhovor a přeju hodně skvělých keší. Co bys popřál kačerům ty?
TEAM 360: Radost z výzev, ze sportu, krásné velké a hlavně plné keše pro děti a hlavně – lidi není to o egu, naopak.