Ono je pekny videt horolezce jak vypadnou ze steny, letej, pak zapruzej jak opice na gume a dobry. Ale za prve maj dynamicky lano a za druhy je to i tak strasna sleha. A strasnej napor na vsechen naterial cestou, toho padajiciho nevyjimaje. Ty pady se musej chytat co nejdriv, nez je ta energie fakt velka.
Horolezec se nerozmázne ne jen proto, že má dynamiku, ale zejména proto, že jeho jistič mu dá prokluz. Takže když vyletí pět metrů nad kruhem, neskončí pět metrů pod ním, ale třeba sedm nebo i deset. Právě kvůli prokluzu. Mnohdy se prokluz dává tak, že prvolezec skončí nohama na zemi (aplikovatelné pouze u první délky).
A k uzlu – jediné místo, kde má tento smysl je konec lana a to proto, aby jsi z něj nevylítl (představa, že visím na pomocným prusíku mimo lano mne štěstím nenaplňuje). Zpravidla to není potřeba, když po tom laně stoupám nahoru, protože vidím, že se mi kus válí dole, ale když si někde na větvi/skále předělávám slanění a pořádně nevidím dolů.