Publikováno 17 August 2012 - 11:22
Problematika táboření v přírodě – a tím pádem i tzv. bivakování u vody – je poměrně komplikovanou záležitostí. Kdysi jsem si dal trochu práce a z dostupných zdrojů poskládal alespoň ty základní informace, které se této problematiky dotýkají (a jsem si vědom, že to zdaleko nemusí být všechno) …
Takže nějaké informace z dostupných zdrojů: Vycházíme z toho, že co není zákonem a jinými předpisy zakázáno, je povoleno. A jelikož žádný předpis táboření plošně nezakazuje, je táboření povoleno na celém území ČR – ovšem s výjimkou míst, na kterých je to nějakým předpisem zakázáno.
Z výkladu MŽP k pojmu táboření ve smyslu zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že tábořením se rozumí pobyt v přírodě spojený se stavěním přístřešků, s přenocováním, přípravou stravy, vykonáváním hygieny, likvidací odpadků atd. Za přístřešek se považuje technické zařízení, které chrání před povětrnostními vlivy – pro potřeby táboření je to stan, stan bez podlážky, celta apod. (tj. i bivak, deštník + bočnice atd.). Naproti tomu přespání „pod širákem“ se za táboření nepovažuje.
A teď k příkladům, kdy je táboření zakázáno:
zákon o ochraně přírody a krajiny – tábořit a rozdělávat ohně nelze mimo místa k tomu vyhražená na celém území národních parků, chráněných krajinných oblastí a národních přírodních rezervací; v ostatních zvláště chráněných územích (přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní památky …) táboření zakázáno není, ale zřizovacím aktem daného území mohou být stanoveny bližší ochranné podmínky, které je třeba respektovat – může být stanoveno, že se pro určité vymezené činnosti vyžaduje souhlas orgánu ochrany přírody (takovouto činností může být i táboření);
zákon o lesích – v lese je obecně zakázáno táboření mimo vyhrazená místa; dále je zakázáno mimo vyhrazená místa kouřit a rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně, stejně tak je zakázáno rozdělávat a udržovat otevřený oheň až do vzdálenosti 50 m od okraje lesa;
tábořit lze pouze na místech, na která lze i vstupovat – nelze tábořit na zastavěných a stavebních pozemcích, ve dvorech, v zahradách, sadech, vinicích, chmelnicích a na pozemcích určených k faremním chovům zvířat;
na orné půdě, loukách a pastvinách lze tábořit pouze v době, kdy nejsou intenzívně využívány – táboření je zakázáno při pastvě dobytka a v době, kdy by mohlo dojít k poškození porostů a půdy;
tábořit nelze na pozemcích, které jsou ve vlastnictví fyzických osob – k táboření je nutný jejich souhlas;
táboření může být omezeno/zakázáno prostřednictvím obecní vyhlášky;
zákaz táboření může být uveden i v Bližších podmínkách;
mimo vyhrazená místa nelze tábořit v ochranných pásmech (ochranné pásmo vodního zdroje, ochranné pásmo chráněných území, ochranné pásmo přírodních léčivých zdrojů atd.)
táboření mohou omezovat také provozní řády objektů apod.
Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, táboření by nemělo způsobit vlastníku nebo nájemci pozemku škodu.
Shrnutí:
Než někde rozbijeme tábor, je nutné:
zjistit si, kde se daný pozemek nachází (katastr, zvlášť chráněné území, les, intenzívně využívaná zemědělská půda, ochranné pásmo atd.);
zjistit si vlastníka pozemku – u pozemku vlastněného fyzickou osobou získat souhlas vlastníka;
zjistit si, zda nezakazuje táboření obecní vyhláška;
důkladně prostudovat místní Bližší podmínky.
Důležité je chovat se ve všech případech slušně a tak, aby vlastníku pozemku nevznikla škoda – v případě jejího vzniku se domluvit na náhradě. Slušným chováním si můžeme vysloužit určitou míru shovívavosti.
Vyjma případu, kdy je táboření zakázáno Bližšími podmínkami, není RS oprávněna rybáře za táboření postihovat. To přísluší obecní policii, PČR, orgánu ochrany přírody, lesní stráži …
Předpisy nečiní rozdíly mezi jednotlivými druhy přístřešků (s podlážkou/bez podlážky), pokud je používání některého typu tolerováno, či upředňostnováno na úkor jiného, jedná se de facto o překročení pravomoci veřejného činitele.