Vyrazil jsem v pátek po obědě z práce, nechal kolo u 1 a auto u 51 a kolem páté vyběhl v protisměru. Dal jsem si takovej hodně nepravděpodobnej pokus, hec, že tu přestovku kilometrů zkusím uběhnout, jako jsem proběhl Náchod. Sice to je poprvé tento rok, co vůbec běžím, páč nejezdím ani autobusem, a tak nemusím dobíhat, ale právě proto je to hec.
Na tom začátku jsou lesy, tak to bylo docela hezký; asi u čtvrtý keše musím rozsvítit baterku, jinak bych nenašel nejen kešku, ale riskoval bych, že si rozbiju čumec o nějakej modřín. Trochu mlhy, aspoň se líp dejchá. Jsem tam většinou sám... první a jediný kačery potkám až u kola. Zastavovat každejch 200 metrů a pak se rozebíhat je podstatně náročnější, než to proklusat v kuse, ale letos mám dost - teda opravdu dost - nachozeno, tak mi to docela jde. A docela mě to i baví. Jak jsou ty kešky pěkně popořadě a vočíslovaný, pěkně to vodsejpá a jeden má pěknej přehled, jak se to "dal jsem-ještě dám" překlápí.
Na zádech baťoch s litrem pití, dvěma muslima, mikinou navíc, baterkama, CWGčkama, tužkama, obinadlem, telefonem, prachama, kudličkou... znáte to, s čím se civilizovanej barbar vydává v les. Tentokrát sice asfaltovanej, ale hodně vles. Probíhám delší úseky třema vesnicema, ale koho dneska zajímá kondiční běžec, že jo. Než jim docvakne, že je to kondiční běžec s baťohem, budem dávno strašit Marťany, tak co.
Za chvíli je v baťohu i cyklobunda a běžím dál jen v klimatexu a reflexní bundě. Ani těch aut není moc.
Na kraji největšího mudlího sídliště si odskočím dírou v plotě do zámeckýho parku pro kešku o bludištích a pak přeběhnu přes silnici a tak trošku se vrátím do normálu nočním odlovem asi pětikilometrové multinky s tradičkou u studánky navíc, i nějaký CWG padlo, jako bonus. Furt běžím, změna terénu mý kotníky docela potěšila. Ty vloni koupený běžecký Adidasky se osvědčujou, v mejch obvyklejch kanadkách už bych se po tom asfaltu ploužil jak připopřejetej racek.
Posledních jánevim dvanáct Petek ( vtip pro zasvěcený) odsejpá tak, až splývaj. Vpravo vlevo, hup do lesa. Přemýšlím o ruskejch bílejch nocích, mezi keškama světlo vypínám, nemá to cenu, je vidět jak v černobílým filmu a baterka jen oslňuje... už mám grif, GPS mi visí na popruhu, jen ji pustím z ruky, baterku do trávy světlem ke keši, jsou většinou v objímkách nízko nad zemí, odšroubuju víčko, položím ho do objímky (jednou zezačátku jsem ho v trávě málem nenašel), povytáhnu když to jde logbook, lípnu nálepečku mrňavou, co mám předpřilepený na GPSce, opačným postupem vše upůvodněstavuju, odskočím přes pangejt na silnici, během patnácti kroků "naleznu" keš a "hledám další nejbližší" a kouknu "na radu" a zase běžím. Připadám si trochu jako myš na klíček a líbí se mi to. Sem tam se zdržím utahováním pomačkanýho logbooku, ale co by Dušín pro druhý neudělal.
Kolo je u toho stromu, kde jsem ho přivázal; navlíknu si bezprstovky, teplejší čelenku a větrovku a točimkolenama zpátky k autu. Předjíždím SeeBeeho - to sou ty snad jediný kačeři, co jsem potkal už v pátek, hodim krátkou řeč a v dest v noci jsem zpátky u auta. Prvních 20 km je z krku (když počítám i tu multinku). Mám sice cajky na spaní s sebou, ale venku je tak lezavo a dubiny tak vlhký a hlavně už je pozdě a já sem tak ztahanej, že si rozestelu v autě. To naše mi je akorát, abych se nemusel krčit. Sem utahanej, ale fajnovej.
Ráno už nejsem fajnovej. Nezvyklý nohy, co normálně ušlapou i třeba 14 hodin za den, nějak nejsou zvyklý na ten klus a spoustu dřepů, a bolej jak starý mršiny, s tím sem počítal,ale že budou i svaly namožený, to je podpásovka. No, popojedu na náves tý vsi, co je přes louku, a vyběhnu na první "kolečko". Nějakejch 37 nebo kolik keší mě zavede zpátky k autu. Teď už potkávám kačery, v sobotu jsem to čekal, a jak běžím v protisměru, páč chodec chodí vlevo a tak, znáte to, potkám všechny, co vyrazili. Zdaleka jich není tolik, kolik bych čekal. Potkám i pěšáka, i cyklistu; někoho tak trhlýho, aby to běžel, nikoli.
Taky potkám řadu myslifců, stojej na silnici roztažený přes dvě kešky a střílej bažanty. Dva. Víc jich z toho křoví nevyplašili, asi se jim odstěhovali do města. Takže mě to stojí první DNF a málem i druhý, kdyby... kdyby u tý druhý keše nestáli dva myslifci a jedna myslifkyně a koukali, co to tam ty z toho auta před chvílí zastrkovali za strom. Tak mi tu kešku rovnou podali. Já jim podal pozitivní výklad, co to jako má bejt, abych vzbudil příznivej dojem a dal tý krabce šanci.
Za chvíli potkávám tutéž kačchodkyni, má totiž logistickou podporu a tak se přesouvá ze sekce do sekce podstatně rychleji jak já.
A u auta už sotva lezu, teda já bych lez, hlava by lezla, plíce by lezly, tělo by lezlo, ale nohy mi asi někdo ukrad, strašně zmlátil takovou tou tyčí, co jí v Iráku prosazují mírumilovné principy šaríi a vrátil. Popojíždím o patnáct kiláků dál, skrze Dětenice s tou skvělou historickou hospodou, kde visí v klecích ze stropu umrlci, ale vy je stejně nevidíte, páč je tam tma, a nechávám auto kus před jakýmsi na pohled zbytečně velkým městečkem u čísla 135 a běžím si zpátky pro kolo. Sobota jak malovaná, nějak kolem pěti stupňů Celsijuse a sluníčko se na nás taky přišlo kouknout, prostě paráda. Potkávám znovu auto s těma sympatickejma kačerkama, co jsou dokonce ještě dospělejší jak já, a to hned po tý jedný jabloňový zradě, kterou jsem nemoh chvíli najít a pak jsem, už naprosto zblblej, pro ní lez mezi větvovím s baťohem na zádech. Tu asi nedáte, holky; ale jestli jo, tak to tedy klobouk dolů, mám naději i do pár dalších let
Tuhle trasu už ale nedávám klusem, vleču se jak šnek s výronem. Sice je mi parádně na duši, kochám se, doktore, krajina jak zahrádka, ale Zátopek, to teda nejsem.
Cestou zpátky jsem si ještě odskočil přes pole pro Zapomenutou trať. Krásné téma, slušné luštění, nádhernej flek a příklad toho, jak se to všechno dohromady dá pohřbít naprosto jalovou krabicí. Škoda.
Adidasky s bahnem se nevejdou do klipsen.
Projedu městečkem, už na světlech, vážu kolo do nějakýho křoví a popojíždím dalších 15 km dál. Sakra, to je minimum, abych to zejtra měl vůbec šanci dorazit. Jenže jsem se už skoro ani nenasoukal pod volant... venku se ochlazuje, cesta se postupně stává čím dál frekventovanější, asfalt jaknovej, lesy asi vykácel už Jiřík z Poděbrad, kolem silnice maximálně tak zkormoucený trnkový křoví, fakt dost nešťastná lokalita... kus před cílem škubnu volantem, otočim to zpátky pro kolo a trousím na to. S takhle potrestanejma nohama bych těch zbylejch jánevim padesát kiláků za neděli nedal ani za cenu tejdenní pracovní neschopnosti. Stejně jsem to tušil. Rád bych byl sám sobě za kinga, ale buďme poctivě přízemní. Bikila, co běhal maratón na zlámaný noze, prostě a jednoduše nejsem.
Mám z domova náhradní plán, vyluštěnou sérii o lesních zvířátkách, pět toulek českou minulostí od Tailora - mimochodem nádherně nádherná nádhera - a pár dalších laskomin. Parkuju u startu Tailorovy nočky, večeřím a jsem docela dost, fakt docela dost spokojenej.
----
Pozitiva a negativa: jak tu už před pár stránkama padlo, na PWT je nejlepší to, co se dozvíš vo lidech; o těch, co potkáš, i o těch, co jen vidíš, co za sebou nechali; o sobě; a nakonec i o těch, co si o tom jen povídaj.
Kešky jsou unifikovaný, pěkně přidělaný PETky. Trošku nešťastně jsou v nich třílistový logbooky, což je blbý, páč se za chvíli dovnitř nevejdou, už o druhým víkendu je tam leckdo rval násilím. Chvat není přítelem kačera, to opravdu ne. Jindy, třeba na tom kousku, kdy jsem šel proti kolegovi cyklistovi, jsou logbooky nádherně pevně stočené... jen příklad, že jo. Zdravím. Dojels to, anebos jaks říkal se tmou ujel před náklaďákama?
Auta stavěj na krajnici, nemožno, aby si toho místní nevšimli. Blbý je, že tam zůstávaj vyjetý stopy a tím, jak skáčeš přes pangejt anebo lezeš do krpálku, tvoříš mimořádně vytlapkanou geodálnici. Nedokážu si představit na takové trase pravidelnou údržbu a podle mne logbooky nepřežijí třetí víkend. Na druhou stranu, za těch pár chvil jsem neviděl ta fujtajblata, jaká jsem potkal v Náchodě - přeskakování keší (a logování full, samosebou), poházené logbooky mimo keší (voni to ty další uklidí) a těch parkovacích pozic v zatáčkách taky moc není. Ale jsou, to zas jo. A v noci tam skoro nikdo nejel. Popravdě, po obědě už jsem potkal všehovšudy snad tři auta.
Podle mýho ta série nepřetrvá pár, doslova pár, měsíců tak škoda těch zvýšenejch tlaků. Jaký si to uděláš, takový to máš; mě se to líbilo, mě to bavilo, já si zahrál. Negativní dopady samosebou vnímám.