Mno, tak u nás se kvůli vzniku bodovacího systému kdysi změnil i do té doby zažitý styl, že auta byla psaná na manžela, na stole ležely dva techničáky a příslušné klíčky ( oboje rezervní byly v mé kabele, protože pan manžel občas tehdejší auta zavřel s klíčky uvnitř ), kdo si co vzal, tím jel. Já stejně prskala, že ať sednu do kteréhokoliv auta, musím jako první pro benzin a zdržuje mě to a při silničních kontrolách stále odpovídám na otázku, čí je auto i když pánové vidí stejné příjmení. Takže jsem při další výměně jednoho z aut vybrala podle svého a v rámci toho, aby manžel nechodil vysvětlovat moje prohřešky, auto už napsala na sebe.On se totiž na rozdíl ode mne choval na silnicích vzorně a nechápal, proč se se známými bavíme, kde se často měří.
O pánech v zeleném bych mohla napsat humoristickou studii - základní dělení hlídek je :
1. á, blondýna, tak tu si vytáhneme z kolony a ukážeme, že jsme chytřejší - tyhle hlídky miluji a náležitě si je užívám, jen mám pocit, že pro příště se po debatě se mnou část z nich přesouvá do skupiny následující:
2. bacha, blondýna - a stahují již nataženou ruku signalizující kontrolu a rychle se vrací zpět ke svému autu
Opravdu to tak je, když kdysi manžel viděl, jak se na mě hlídka podívala, nezastavila mě a ukročila zpět, tak konstatoval, že to určitě bylo jen proto, že viděli, že tentokrát mám vyjímečně dohled ( málokdy jsme se vyskytovali v jednom autě ) - odpověděla jsem, že určitě bylo na první pohled vidět, že auto udržuji v naprostém pořádku a nic by nenašli. Na kontrování, že nechtěl hned říct, že se prostě lekli a utekli už jsem radši neodpovídala a s úsměvem pokračovala. Naštěstí jsme spolu jezdili opravdu málo, jen dítě tatínka zklamalo, když se někdy kolem pěti let během domlouvání, kterým autem jedeme a kdo řídí, ozvalo, že větší legrace je s maminou a těmi pány, co nás zastavují!