Autor wiga může v zásadě udělat v příběhu co chce a tedy i potrápit hráče. Důležité je, aby ta hranice, kdy je to ještě pohoda, nebyla překročená. K tomu se dopracuje časem a stejně to nebude ideální. ... Veškeré kontroly úkolů dnes řeším pouze "pokutou" 10-30 vteřin. Dokonce jsem došel tak daleko, že na "Kreditce" v Praze hned na prvním úkolu ... po dvou špatných odpovědích pouštím hráče dál.
Ono je klíčové, čeho chceš jako autor wiga dosáhnout. Pokud chceš hlavně kačerům nabídnou keš a wigo bereš jen jako ozvláštnění té cesty, pak je samozřejmě budeš vést za ručičku a uhlazovat jim cestičku. Protože pro tebe bude na prvním místě ta keš a příběh a hra až na místech dalších. Na tom není nic špatně.
Mně osobně však tohle časem přestalo stačit. A to především jako hráči. Možná i proto, že jako svoje první wherigo jsem odehrál „Psa Baskervillského“ ve Vysočanech, který je příběhový a ve své střední části i nelineární. Myslel jsem si, že takhle vypadají všechna wheriga. Posléze jsem zjistil, že zrovna tohle bylo ve své době silný nadprůměr (a i dneska se drží vysoko). Chvíli mi k radosti stačilo projít si jednoduchý příběh nebo „chytrou multinu“. Ale pak jsem pochopil, že platforma wheriga je naprosto nevyužitá. Částečně to bylo nezkušeností autorů, částečně nedotaženou implementací wheriga do Garminů, které v té době představovaly když ne jedinou, tak rozhodně dominující možnost jak si wherigo zahrát. A mrzelo mě to o to víc, že existovaly i výjimky, kromě zmiňovaného ještě třeba „Za Šárkou s baterkou“, „Noční Vyšehrad“ apod., které nabízely zajímavou možnost hry.
Tím spíš mě to štvalo, že když se na koncept wheriga tak, jak byl navržen, podíváte, tak zjistíte, že mu nic zásadního nechybí. Tedy kromě podpory jeho duchovních otců, ale to už je jiná kapitola. Zdá se mi, že svým způsobem předběhl svoji dobu, protože tenkrát se dal hrát jenom na malé množině přístrojů (a ještě s výhradami), takže než se vůbec mohl masověji rozvinout, byl zavržen.
A tak jsem si jednoho dne společně s Cimrmanem (nemám na mysli žádného kačera) řekl: „Nikdo jiný to za mě neudělá.“ A rozhodl jsem se, že se nebudu ohlížet napravo ani nalevo a udělám takové wigo, jaké bych si sám rád zahrál. Odhodil jsem veškeré ohledy na přežitého Garmina (chytrý telefon má dneska skoro každý) i na další omezující faktory a šel jsem za svým cílem udělat wherigo, které by bylo téměř jako počítačová hra v reálném terénu. Upřímně řečeno, kdyby se dalo wherigo smysluplně propagovat na jiných místech než na geocaching.com, tak se nebudu zabývat ani žádnými krabičkami. Protože však zase nejsem takový blázen, abych takové úsilí nasměroval pouze do šuplíku, a chci, aby to lidi hráli, musel jsem se chtě nechtě přizpůsobit a krabičky v Baziliškovi jsou. Dokonce hned pět, ale to vykrystalizovalo až v pozdní části přípravy.
Protože však můj cíl nebyl přivést lidi ke krabičce, ale nabídnout jim „počítačovou“ hru, vypadá výsledek podle toho. Hra nikoho nevede za ručičku, naopak klade hráči překážky, ale troufám si říct, že nehází klacky pod nohy. A stejně jako nevidím nic špatně na tom, když autor za hlavní smysl wheriga vidí tu keš a tak hráčům pomáhá, tak nevidím nic špatně ani na tom mém přístupu. A ohlasy ukazují, že to podobně vidí i spousta jiných.
Je to jako s tím (stromo)lezením. Začátečníkovi a spoustě dalších stačí vylézt si za krabičkou do nějakých 8 — 10 metrů, zatímco „profík“ by si rád vyzkoušel něco víc, něco složitějšího, nad čím bude muset vyvinout mnohem větší úsilí.
Tolik úvaha nad cíli autorů wherig.