Smrádek, ale teplíčko
My samozřejmě víme, že v zemi geocachingové něco smrdí, nejsme blbí, nepotřebujeme, aby nám to nějací škarohlídové neustále připomínali. Je tu sice smrádek, ale je to náš smrádek, důvěrně ho známe a cítíme se v něm v bezpečí, mezi svými. Však to znáte i z pohádky: Sněhurka v chaloupce vyvětrala, takže trpaslíci, když šli ráno z práce, nemohli trefit domů.
Nezavádějte nám sem žádné novoty! Tady je svět ještě v pořádku. Nějaké větrání, čistý vzduch. Tůdle! Z průvanu můžem chytit akorát virózu. A navíc — podle vůně poznáte je. Známý pach — je to náš přítel, víme, co od něj očekávat. Trochu smrdí, no a co? Nad tím se může ofrňovat jenom nějaká fajnovka nebo teoretik ze sterilní laboratoře. Skutečný geocachingový život se ale žije tady, v našem smrádku.
Komu to vadí, tomu můžeme nabídnout několik tipů, jak si s tím poradit. Například pomocí tantrických cviků, holotropního dýchání a buddhistického učení vycvičit svoji mysl tak, že zápach přestane vnímat. Nebo si namazat chřípí silně aromatickou mastí, takovou, jakou používají například patologové nebo kriminalisté při ohledávání mrtvol. Případně si pouze zakrýt nos třeba kapesníkem. Pro těžké případy se pak nabízí použití plynové masky, pro ty nejtěžší s filtrem.
A komu ani tohle nestačí nebo to dokonce odmítá, tomu důrazně doporučíme, aby se věnoval jiným aktivitám. Většině to takhle vyhovuje, tak proč by nám tu měl někdo naši jednotu rozvracet? Známe to přece i z filmu: Ty furt s tou svou pravdou! Drž hubu a plav!
Vždyť co je krásnějšího, než utvořit ručník přes celý Terezín. Co Terezín, přes celý svět! Kačeři všech zemí, spojte se! A kdo to nechce pochopit, se zlou se potáže. Náš geocachingový chlívek si rozvracet nedáme!