Na začátek bych chtěla říct, že nemáme založenou žádnou keš. A jsme pod jedním nickem dva, ale buď chodíme na keše společně nebo jen já. Málokdy šla má polovička sama. To bych asi nenapočítala ani do deseti. A příprava trasy a luštění je můj úkol. :-)
Ráda bych vložila svůj názor.
Tuhle diskuzi čtu už dlouho, ale stále jsem se nevyjadřovala, jen občas dám palec nahoru/dolu. Jsem vždycky strašně zklamaná, když zjistím, kdo další chodí jen tak rovnou na finálky nebo se jen zaloguje na webu. Hojně jsem navštěvovala eventy, takže pár lidí jsem už za tu dobu poznala. Někteří mi přišli fajn a říkala jsem si, že bychom třeba mohli někdy vyrazit společně na lov, tak pak zjistím, že finálkaří... Pro mě je to nezajímavé individuum.
Ano, přiznávám se, stejně jako píše plavcik, že jsem chodila na keše s kamarádkou a o luštění jsme se podělili, nebo mi při náhodném setkání na CITO kačer ukázal finále jedné keše, kterou se mi nechtělo luštit a on jí šel zrovna odlovit. On dostal finálky od jiného kačera. A taky jsem párkrát požádala o nakopnutí. Za to ale děkuji, protože mě to něco naučilo. Znám díky tomu další šifry a fígle. Někdo by mi mohl mít za zlé i moje dělené luštění s kamarádkou, takže plivat tady na nikoho nemohu.
Nedávno se tu objevil příspěvek, že je vlastně jedno, že někdo loví jinak než je běžné. Pokud někdo neumí spočítat mysterku nebo se mu nechce obíhat multinu, tak ať si jde klidně na finálku. Poctivcům mohou být ukradené body, nemusí se porovnávat s ostatními. Důležitý je ten zážitek a radost. Na chvilku jsem si říkala, že je to pravda, že mi přece nejde o srovnávání se. Nejde. Koukám se převážně na ty svoje body a líbí se mi, když přibývají mým úsilím. Jenže pak se zamyslím nad prací ownera, který si mnohdy dal mrtě práce s tím, aby udělat skvělou keš. Keš pro ostatní. V tu chvíli mě to prostě musí štvát. Pak se zamyslím nad tím, že občas kouknu na někoho, kdo má hodně keší, podívám se, kde byl a co vyluštil podle D/T a říkám si, tý jo, to je dobrej, to jsem já zatím nezvládla, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Jenže když se ho třeba zeptám, jestli by mě mohl nakopnout, řekne, že mi dá souřadnice, protože je má uložené. Jednou to bylo určitě v dobré víře, protože jsme byli docela začátečníci, ale, hm, díky, to jsem nechtěla. Takhle jsem před lety získala souřadnice Enigmy. (Nemáme odlovenou jen tak mimochodem. :-) ) Těch lidí, kteří takto předávají nebo někam napíší finálky je čím dál víc a stává se z toho běžná praxe. Ale o tom to přece není. Pak už to přestává být ta správná zábava. Kde je ta radost, kterou vždycky mám, když něco vyluštím. Loni jsme šli Krkonoše crossing. Kdybychom si došli rovnou pro finálku, co by to bylo za zážitek? Myslím, že to byla ještě na dlouho naše nejlepší dovolená a budu na ní vzpomínat bez nadsázky do konce života, protože pro nás byla v mnohém první (první dlouhý trek, poprvé v Krkonoších, poprvné na těžko). Bohužel se nevyhnu klišé, že pro mě "cesta je cíl".
Určit hranice si musí každý sám. Cesta ke "hříchu" je snadná, ale dotyční tím ztratí hodně.
Tento příspěvek byl upraven od Kynicacher: 06 leden 2019 - 11:12